Vlkodlak

Vlkodlačí příběh lze jen těžko zasadit do jiného prostředí, než staré dobré Anglie. Do doby světovládného, přesto tak domácky tradičního, do sebe uzavřeného Impéria. Do rodící se moderní doby, do doby starých vymírajících rodů, opuštěných zámků. Do doby indických služebníků, románů na pokračování, čaje o páté a temné legendy o půlnoci.
Asi to dělají ty pláště, cylindry, licousy, cvikry… kožešiny a stříbrné vycházkové hole. A nebo fakt, že při tehdejším překotném rozvoji vědění a techniky byla existence vlkodlaků stále ještě možná. Zatímco upír se může adaptovat na jakoukoliv společnost, na odlehlý venkov i městskou aglomeraci, vlkodlak nikoliv. Ten potřebuje trochu těch starých dobrých časů, chodby a lesy, v nichž se může schovat a maringotky potulných cikánů, v nichž se šeptem vyprávějí legendy o lidech, jejichž vnitřní běs se osvobodil a přijal na sebe podobu vlčího monstra…

Z tohoto hlediska si na film Vlkodlak nemůže snad nikdo stěžovat. Anglie je anglická, ve vší té sychrabosti, šedivých tónech a pochmurnosti nádherná. Temná legenda je skutečně děsivá a záhadná a řádění vlkodlaka nekončí u detailu na tváře křičících obětí, ale servíruje i nějakou tu krvavou brutalitu.
A i když samotný vlkodlak místy nepůsobí zrovna děsivě a uvěřitelně, tvůrci jej moudře nechávají dlouho mimo hlavní záběr. Z akčních scén se tak daří vydolovat až překvapivě velkou porci napětí a dynamiky. Ta vynikne především v porovnání se závěrečnou bitkou. V ní je naopak monstrum krásně viditelné a celý souboj se v podstatě omezí na vzorec: úder, silnější úder, ještě silnější úder, náhlý zvrat… což dává dohromady jediné: průměrnou, spíš však nudnou scénu. Nic co by diváka donutilo nedýchat napětím, ale také nic, co by ho znechutilo.
Což je vlastně shrnutí celého filmu. Ve svých jednotlivostech je výborný, ale vždy chybí ono poslední přistrčení, díky němuž by se stal nezapomenutelným. Po pár letech se možná při vzpomínce na snímek vykouzlíte úsměv a vybavíte si scenérie, možná i nějakou scénu a samozřejmě jména herců (o těch později), ale jen těžko dáte dohromady nějaký ucelenější názor, nedejbože, že byste citovali…

A přitom, jak už bylo naznačeno, potenciál zde je. Znalci (a vlastně i laici, protože takřka ve všech článcích patří k dobrému vkusu to zmínit) ocení poctu původnímu černobílému snímku a další narážky. Někdo se pobaví u inspektora Abberlinea, další ocení obrazové hody a kdekdo si pochutná na hercích. Protože tady se nevařilo z vody.
Benicio Del Toro, Hugo Weaving, Anthony Hopkins a… a vlastně nikdo. Máme zde sice hezkou slečnu, tajemnou cikánku a rázovité vesničánky, stejně jako pro svůj obor a lidské poznání zapálené doktory, jenže od těch se herectví neočekává. Od ústřední trojice ano. A dostane se nám ho. Hrdina je slavný shakespearovský herec, jeho otec trousí narážky, že nejen on umí v rodině hrát, a pan inspektor je fanoušek.
Ani jeden z nich si není podobný svým pojetím, ale i když to tak na první pohled nutně nevyzní, dávají svým postavám vše důležité. Především Anthony Hopkins v roli odtažitého otce je perfektní. Žádné silné projevy emocí, žádné velké monology. Ale rozhodně ne nudný projev. Jeho klidná fascinace a odevzdání se tomu, co je z jeho pohledu nevyhnutelné, koloběhu přírody, je možná nejpůsobivější linií filmu. Je totiž zdaleka nejpropracovanější.

Opět se dostáváme k problému, že filmu i jeho částem chybí pořádné završení. Můžeme spekulovat nad tím, zda je to vinou stokrát propíraných dotáček, případně srážky dvou režisérských vizí (Johnston nebyl původně obsazeným režisérem), ale osobně si myslím, že problém je následující: scénář přesně neví, co chce vyprávět. Nabízí dva potenciálně silné příběhy, které se vzájemně proplétají a ve výsledku tak neuspokojí ani jeden.
Tím prvním může být milostný příběh. Motiv lásky, která „osvobodí“ milého od prokletí. Druhým pak drama otce a syna, shakespearovská tragédie hodná divadelních prken i velkého plátna. V obou případech by postava inspektora Abberlinea fungovala stejně dobře jako pozorovatel, zvěstovatel osudu či neosobní moci. Oba případy by byly napínavé, vygradovatelné až k zešílení. A z obou zůstala jen torza, mezi nimiž sice vtipně, ale přesto ztraceně pobíhá Hugo Weaving a hledá svého Nea, kterému by vyprášil kožich, či alespoň Isildura, jehož by varoval… A to je vážně škoda, protože hereckých konfrontací by si jistě zasloužil víc, když i na tom málu předvádí, že rozhodně není do počtu.
K jedné linii odkazuje na počátku snímku zmíněná cikánská legenda a závěrečné scény. Ke druhé, mnohem více zaměřené na psychologické a emoční pozadí proměny člověka ve zvíře, zase scény se zbystřenými smysly, vidinami, halucinacemi atd.

To, že má film „pouhých“ 102 minut, z něj proto dělá lehce plynoucí a stejně lehce stravitelné dílko, které se ovšem o všechno, čím by se mohlo stát kultovním – v pozitivním i negativním slova smyslu – jen otře a vlastně si toho ani není vědomo.

Vlkodlak mohl být rehabilitací hororové romantiky (i když uznávám, že Benicio vyhraje nad Pattinsonem jen u starších ročníků – což jsou ovšem v kontextu vlastně všechny nad rok 1995, doufám), nestalo se tak. Mohl být skvělým hororovým dramatem (a Hopkins by konečně vystoupil ze stínu Hannibala Lectera), nestalo se tak. Mohl to být krásně tupé béčko, kde by si to rozdali v áčkových kulisách vlkodlaci, Jack Rozparovač, Sloní muž a zmutovaná královna Viktorie se svými indickými dětskými otroky (to už přeháním, ale proč tam sakra jinak ty odkazy na Rozparovače jsou?), nestalo se.

Vznikl prostě příjemný film se skvělým trailerem (jistě, jsou dvě verze, já mluvím o té, která je na csfd označena jako druhá…). Jestli z něj ale něco opravdu zaujme, bude to nakonec hudba Dannyho Elfmana. Přesto by byla škoda, vzhledem k tomu, jaká svoloč se v poslední době hlásí k žánru hororu (v českých kinech, aby bylo jasno), jej nevidět.

VERDIKT:

Ti lidé z perexu, vážení, nakonec našli jen další ovci. Rozervanou vskutku mistrovsky, jen kousek od dveří, za nimiž se celou noc sami třásli, na nichž jsou dokonce vidět i děsivé rýhy po drápech monstra… ale pořád jen ovci.