Vítr z východu (rozhovor se S. Lukjaněnkem)

Kdy jste se začal zajímat o literární fantastiku?

Už v dětství. Začal jsem číst už v pěti letech, a hned jsem se zamiloval do fantastiky. Nejdříve to byly dětské knihy N. Nosova, potom už pro dospělé. Tehdy ale bylo dost těžké se k nim dostat. Nakonec jsem se dostal k románům od Strugackých a Jefromova. Pak jsem už z žánru vědeckofantastické literatury hledal všechno.

Pamatujete si na první výtvor?

Jistého dne, když mi bylo asi osmnáct let, jsem se večer dost nudil. Seděl jsem doma, nikam se mi nechtělo a neměl jsem ani nic ke čtení. A tehdy mne napadlo, proč si vlastně něco sám nenapsat? Vzal jsem si tužku a sešit a během toho večera napsal tři krátké povídky. Jedna z nich byla po roce dokonce vydána. Ze začátku moje příběhy četli pouze moji kamarádi, kteří je chválili, a to my dodávalo motivaci k další práci. Pak jsem začal vydávat knihy a psaní se stalo mým zaměstnáním.

Měl na vaši tvorbu nějaký vliv fakt, že jste ještě před nedávnem žil v Kazachstánu?

Kazachstán – to není ještě úplně Asie, ale už to taky není Evropa. Je to hranice mezi evropskou a asijskou kulturou. Je to multinárodnostní, zajímavý kraj. Nejsem schopen říct, jak velký měl vliv život v Kazachstánu na moji tvorbu, ale určitě nějaký byl.

Píše se v Kazachstánu fantastika? A stojí za pozornost?

Od doby, kdy jsem odtud odjel – NE. Ne, samozřejmě žertuji, ale většinou zde píšou ve svém místním jazyku a… úroveň jejich děl je, tak říkajíc, velmi nízká.

Co byl důvod, že jste se přestěhoval do Moskvy?

Než se rozpadl Sovětský svaz, nemělo větší význam, kde žijete – jestli v Rusku či v nějaké svazové republice. Teď se ale všechno změnilo. Je pravda, že Kazachstán se vyhnul všem porevolučním hrůzám, jako národnostní třenice, občanská válka a pogromy, ale je to už jiný svět, který se stále více přibližuje k islámu. A já jsem Rus a pravoslavný křesťan. A je ještě jeden důvod – největší nakladatelství jsou v Rusku, v Moskvě. A abych byl pořád v centru dění, musí člověk stále jezdit do Moskvy. A vzdálenost mezi Alma-Atou a Moskvou je větší než mezi Moskvou a Varšavou.

Jak se cítíte jako autor, jehož knížky dosahují v Rusku rekordních nákladů mezi současnou ruskojazyčnou fantastikou (a nejen fantastikou)?

Jak se autor může v takové situaci cítit? Samozřejmě skvěle. Ale cítím taky jakousi odpovědnost. Jak se říká, z vrcholu už vede jen jedna cesta – dolů.  Tak musím hledat nové štíty, abych se nezřítil.

Máte kromě psaní i jiný zdroj příjmů? Dá se v současném Rusku uživit pouhým psaním fantastiky?

Profesionálním spisovatelem jsem už dlouho. Ale mnoho autorů není schopných se z toho uživit. Důležité v tomto případě není jen psát populární příběhy, vydávané ve velkých nákladech, ale i to, aby se knihy neztratily z trhu, aby o ně byl stále zájem. To vám dává klid pro práci na nových knihách, reedice starších knih autora “živí”.

Jste promovaný lékař. Pracoval jste někdy v oboru?

Velmi krátce. Promoval jsem na medicíně v Alma-Atě, odbyl jsem si stáž jako psychiatr, ale pracoval jsem pouze rok. Pak jsem začal psát a psát. Bohužel, nelze se naplno věnovat dvěma zaměstnáním najednou. Jedno by bylo prostě ošizené. A kdo potřebuje špatného lékaře, který se chce místo sebevzdělávání, čtení odborných knih a práce s nemocnými dostat co nejrychleji domů, aby mohl usednout k psaní nového románu. Mnoho ruských autorů bylo lékaři, např. Čechov, Bulgakov, a mnoho dalších méně slavných jmen.

Můžete nám říct něco o vaši literární dílně? Jak se vám podaří napsat dva, dokonce i tři romány v průběhu jednoho roku?

Tři, to není až tak pravda. Něco podobného se mi stane dost zřídka. Dvě knihy, to se ale dá celkem zvládnout. Sednu ráno k počítači, píšu do oběda, někdy i do večeře. A tak to dělám pět, šest dní v týdnu. Obvykle román napíšu za tři až čtyři měsíce, maximálně za půl roku. Jen výjimečně na nějakém pracuji déle. Pak si udělám krátkou přestávku a hrrr na další příběh. Nemohu ale říct, že bych neměl volnou chvilku. Mám dost času na čtení, hraní počítačových her či bezpočet výletů. Hlavním nebezpečím je internet, který je schopný spolykat všechen volný čas, když mu to dovolíte.

A kde hledáte inspiraci?

Ta obvykle přijde po prvním šálku kávy s koňakem. Na počátku, když teprve promýšlím příběh, je důležitý nějaký impulz: pěkná scéna, zajímavá fráze, neobvyklý hrdina či svět. A když něco takového přijde, tak sednu a píšu a píšu. Často se stane, že ani neznám celý děj vznikajícího příběhu. Ten se může objevit až během psaní.

Co má vliv na vaši volbu témat? Píšete to, co chcete, nebo to, co by se líbilo čtenářům? Je nějaké téma, které byste chtěl zpracovat, ale z nějakých příčin to neuděláte?

Obvykle píšu o tom, o čem se mi chce zrovna vyprávět. Přizpůsobovat se chutím čtenářů nevede nikam. Čtenář vždy vycítí faleš, neupřímnost. A hlavně se jeho chutě rychle mění. Knížky, které bych chtěl napsat a ještě jsem je nenapsal, takové nemám. Existují zavrhnuté části, které mne z počátku fascinovaly, ale celý román z nich nevznikl. Těmi se už nezabývám. Ale to je myslím něco jiného.

Píšete space opery a fantasy, kyberpunk a alternativní světy… V kterém z těchto druhů fantastiky se cítíte nejlépe?

Nejlépe asi ve space operách nebo prostě celkově ve sci-fi. Magie, draci, a elfové – to jsou všechno zajímavé věci, o kterých jsem už psal a rád o nich čtu, ale v této oblasti se příliš jistě necítím. Pro mě je důležité, abych sám věřil v to, co se děje. Sám nevím, jak drak létá a proč pod elfy neslehne tráva. Proč létá kosmická loď, to vím. Proč funguje zaklínadlo, to nevím. Proto většina mých děl patří do vědeckofantastické literatury.

Napsal jste už i něco mimo fantastiku?

Sem tam na něco jiného dostanu chuť, ale pak si řeknu – proč? Detektivku? Můžu přece napsat SF detektivku. Milostný příběh? Může být fantaskní. Thriller? Ten tuplem. Fantastika je velmi dobrá věc, výborný pomocník spisovatele. A odvrhnout ji jen proto, abych si dokázal, že i bez ní dovedu skládat písmenka do slov, to je hloupé. Samozřejmě že dobrý mistr dokáže postavit dům jen se sekerkou, ale proč se tak namáhat, když jsou při ruce další pomocné nástroje?

Proč píšete v poslední době tak málo povídek?

Krize „krátké formy“ v ruské fantastice je spojená v první řadě s malým množstvím časopisů, které povídky otiskují. Dlouhou dobu se dokonce nevydávaly žádné. Zastával se názor, že čtenář touží po dlouhých, nejlépe několikadílných románech. Ale situace se zlepšuje, tiskne se více fantastiky, časopisy ji vydávají raději než kdysi, a to dokonce i ty, které nedávno po fantastice ani nezavadily. I já jsem začal psát více povídek, pravidelně asi tři až čtyři ročně. Dosud jsem vydal dvě sbírky svých povídek a doufám, že za tři roky nasbírám dost materiálu na další.

Který z vašich výtvorů máte nejraději?

Na to je těžké odpovědět. Je to jako se zeptat matky několika dětí, které z nich má nejraději. Asi to nejmladší, nebo to, které právě nosí ve svém lůně. A podobně to bude i se spisovatelem. Nejraději má to dílo, které momentálně píše, nebo které právě spatřilo světlo světa. Když se tedy zamyslím, tak nejvíce se mi líbí: Osjenije vizity, Noční hlídka, Labyrint otraženij, Hranice snů. Asi proto, že každá z nich je jiná, každá byla určitým mezníkem v mé tvorbě.

Jak byste charakterizoval současný stav na trhu s ruskou fantastikou?

Jako ustálený. Nemá vážnějších výkyvů. Většina známých autorů dobývá přes sebe objevené území, nová generace autorů se teprve začíná dostávat do povědomí čtenářů. Zastávám názor, že další exploze ruské fantastiky přijde za dva až tři roky, a pak se určitě ukáže množství zajímavých děl. Ale vaši čtenáři se mohou stejně tak seznámit s plody dřívějších nástupů fantastiky – v průběhu posledních pěti let se v ruské fantastice objevilo množství zajímavých a neopakovatelných děl.

Kdyby za vámi přišel náš nakladatel a požádal o tip na deset, dvacet děl z této doby, které byste doporučil ?

Všechno by záviselo od pravděpodobné jakosti překladu, ale i edice, ve které by se měly vydat. Např. díla Michaila Uspienského jsou plná těžce přeložitelných slovních hříček, byl by nutný profesionální překladatel nejvyšší odbornosti, který by z toho mohl udělat adekvátní překlad. V knihách Wjačeslava Rybakova či manželů Diačenkových má velký význam poetika jazyka, což se často nedokáže dobře přeložit. Mnoho z těchto mnou doporučených děl je velmi spojeno se znalostí ruských reálií – každodenním životem, politickými a sociálními reáliemi atd. Soudím však, že by i vaše čtenáře mohl zaujmout román Lazarčuka a Uspienského Posmartri v glaza čudovišč nebo romány manželů Diačenkových, jejichž děj se odehrává ve vámi podobném „evropském“ světě. Každého čtenáře bez ohledu na jeho původ by zaujal neobvyklý a originální román (obsahem i vizemi) Mnogorukij bog Dalajna od Loginova nebo z mytologie čerpající se příběhy H. Oldiega.

V posledních letech se v Polsku kromě děl Kira Bulyčova a bratří Strugackých ruská fantastika moc nevydávala. Co podle vás bylo příčinou?

Taktéž u nás byla doba, kdy se ruští autoři moc nevydávali, preferovala se americká díla. Mám podezření, že něco podobného se dělo i u vás. Mimoto vztahy mezi našimi zeměmi před rozpadem SSSR nebyly nejlepší, není se tedy čemu divit, že toto nepřátelství k SSSR se přeneslo i na ruskou kulturu, která byla pod kontrolou cenzury komunistické strany. Jak to vypadá, bylo potřeba nějakého času, než stín minulosti přestal mít vliv na čtenáře. Doufejme, že už to je za námi! Například v pobaltských republikách, kde byly silné protiruské nálady, se moje knížky vydávají a jsou dost populární. Teď už zahraniční čtenáři snáze rozeznají hranice mezi bývalým SSSR a dnešním Ruskem, mezi „komunistickou“ a normální fantastikou.

Zanedlouho se u nás objeví několik vašich děl. Odkud přišel najednou takový zájem o vaši tvorbu?

Nevím. O moje dílo se začala zajímat překladatelka  Ewa Skórska, která se později stala i mým literárním agentem. A to je výsledek – začínají se tu vydávat moje knihy. A proč se jí i nakladateli moje knihy líbí? No, když nejsem schopen pochopit tu svou popularitu u domácích čtenářů, jak bych to mohl vědět u zahraničních!? Popularita toho nebo onoho autora je založena na nějakých mystických věcech, nedá se předpovědět. Existují bezesporu velcí autoři mající malou čtenářskou obec a jsou zjevně slabší, ale dost populární. Jsou autoři, kteří jsou čtení jen u sebe doma, a naopak jsou tací, kteří jsou uznávaní pouze v zahraničí. Nikdo není schopen vysvětlit, co za tím stojí. A díky bohu za to, protože by se pak objevovali noví autoři rychle jako nové druhy šampónů a jogurtů. Chtěl bych, aby zde měly moje knížky stejnou popularitu jako v Rusku. Ale to už nezáleží na mně, ani na nakladateli. Konečný verdikt je vždy na čtenáři.

Čtete taky zahraniční autory? A kterých si nejvíce ceníte?

Z toho, co jsem přečetl v posledních letech, se mi nejvíce líbily knihy Dana Simmonse, Georga R.R. Martina, A. Sapkowského a Vernona Vingeho. Ale celkově čtu dost málo. Měl bych číst více, abych pak „neobjevil Ameriku“. Je dost nepříjemné, když vymyslíte neobvyklý děj, začněte na něm pracovat, a náhle zjistíte, že velmi podobnou věc už někdo někde napsal. Už se mi to přihodilo.

A kromě Sapkowského, znáte Polskou fantastiku? Co si o ní myslíte?

V Polsku je tradičně kvalitní fantastika. Samozřejmě, že první jméno, které mne napadne, je Stanislav Lem. Bez diskuse velký autor, hvězda světového formátu. V posledních letech je v Rusku neméně populární než v Polsku A. Sapkowski. Netvrdím, že se mi líbí všechno, co napsal, ale pravidelně čtu jeho díla, a velmi rád. Kdysi na jeho autogramiádě v Moskvě jsem mu dokonce chtěl darovat svoji knihu, bohužel pan Sapkowski nechápal, proč mu podstrkuji nějakou knihu, podepsal se pod můj vlastní podpis a vrátil mi ji. Teď s hrdostí vlastním na poličce vlastní knihu s jeho podpisem. Četl jsem i jiná díla polských autorů, nebudu si raději z hlavy vymýšlet jejich jména, mohu pouze říct, že ve mně zanechala dobrý pocit. Podle mne jsou Rusko a Polsko zeměmi, jejichž fantastika může konkurovat fantasy z USA. A jestli je to v případě ohromného ruského potenciálu obyvatel statisticky pochopitelný jev, pak v případě Polska je to jev fenomenální.

Rozhovor vedl Paweł Laudański
Z polštiny přeložil Bohdan BoboKing Volejníček
Upraveno pro české vydání