Věčný svit neposkvrněné mysli

V kůži Johna Malkoviche, Adaptace či Milujte svého zabijáka, všechny tyto filmy prošly úspěšně i našimi kiny. Právě se v nich usídlil nejnovější snímek podle Kaufmanova scénáře, Věčný svit neposkvrněné mysli. Málokdy se tak jednohlasně diváci i kritici shodují, že právě tenhle film je oproti těm předešlým nejlepší. Zvláště když autor již mnohokrát přesvědčil, že je ve svém oboru extratřída.

Hned na první pohled vás však zaujme obsazení. Ve filmu nevystupuje mnoho postav, tím spíše ční úspěšnost castingu a umění Jima Carreyho, Kate Winslet (Titanic) či Kirsten Dunstové (Spider-Man). V dobrém hereckém světle se představuje i proti své vůli zaškatulkovaný Elijah Wood.

Věčný svit je science fiction jak vyšitá, ovšem nejedná se o hard sf. Zápletka je pouze postavená na vědecké metodě, která je v současnosti neproveditelná, ale místo aby se zkoumala podstata této metody, zaměřuje se pozornost autorů na následky na lidech a jejich vztazích. Hlavní hrdina si nechá vymazat paměť, aby navždy pohřbil ztracenou lásku v zapomnění. Teprve při čisticím procesu si uvědomuje, jak jsou pro něho všechny krásné vzpomínky na osudový vztah důležité a nenahraditelné. Jeho mozek se začne bouřit a generovat principy, jak by si mohl alespoň některé vzpomínky uchovat. Kromě hlavní zápletky nezapoměl Kaufman přihodit ještě hrstku vedlejších postav, jejichž vztahy skvěle doplňují hlavní motiv o další variace a protiklady. I když asi nikdo nebude mít potíže s předvídáním některých událostí, přesto každého překvapí originální zvraty, které filmu dávají ještě větší spád a chytlavost.

Věčný svit je bizarní film. Balancuje na hraně tradiční SF, romance a komedie, ale svým pojetím připomíná spíše experimentální snímky. Nejméně polovinu doby sledujeme, co se děje v hlavě hrdiny – jak ve svých vlastních vzpomínkách bojuje proti tomu, aby mu nezmizely zpod nohou. Ač je hlavní děj v podstatě triviální, je o to silnější a naléhavější, přesvědčivější a úžasně emocionálně naplněný. Lehké hrátky z nechronologickým vyprávěním pak ve spojení s iluzivní podstatou velké části příběhu dělají z Věčného svitu film pro přemýšlivé diváky, kteří se nebojí vymýšlet vlastní verze příběhu, aniž by ztráceli pozornost od hlavních témat, které film přináší (napsat „poslání filmu“ by se mi nemuselo vyplatit; kvůli školním učebnicím se z toho mnohým ježí vlasy). Velkou zásluhu na tom, že snímek vůbec drží pohromadě, má zajisté režisér Michel Gondry. Jeho netradiční přístup k režírování či práce s přirozeným světlem skvěle doplňují kvalitní práci scénáristy.

Pokud jste Věčný svit neposkvrněné mysli ještě neviděli, měli byste to zkusit. Možná máte pocit, že po mé recenzi vás už nemá co překvapit. Váš pocit je v tom případě zcela lichý.