Van Helsing

Abyste si tenhle akčňák pořádně užili, musíte chtě nechtě vypnout mozek. Pochopíte to po pár minutách a pokud se podle toho zařídíte, odejdete z kina spokojení, někdo dokonce nadšený. Takhle jednoduše bych mohl zhodnotit celý film a odejít do zapadajícího slunce. Van Helsing si i přes všechny své zápory zaslouží pozornosti více.

Stephen Sommers vytvořil podobnou směs, jako třeba Alan Moore v jeho špatně filmově adaptovaném komiksu Liga Výjimečných. Vytvořil hrdinu, který má se stokerovským Van Helsingem společné jen příjmení, ale za protivníky mu vybral hned několik starých známých antihrdinů najednou, což je podle mě v dnešní době spíše nečekaná záležitost. Jiní scénáristé by si zajisté vystačili pro každý díl série jen s jednou potvorou, ale Sommers poměrně efektně (s přivřením očí i efektivně) spojil do jednoho mixu Drákulu, jeho tři nevěsty, Frankensteina, vlkodlaky, Hyda a další. Jsem zvědavý, koho vyštrachá do dalšího dílu, protože těch známějších záporňáků už mnoho nezbývá.

Kladnou stranu konfliktu zastupuje církev, na straně zla stojí Drákula. Oba tábory provozují experimenty v duchu středověkých a novověkých alchymistů. Drákula zaměstnává například doktora Frankensteina, aby pro něho vytvořil umělého člověka, který poslouží jako klíč k něčemu mnohem důležitějšímu. Van Helsingovi, kterého proti Drákulovi pošle církev, je zase k ruce komický vynálezce, který ho zásobuje podle vzoru Bondova Q technickými zázraky tehdejší doby, například opakovací kuší či jakousi ruční mechanickou cirkulárkou, jakou vidíme na plakátech. Avšak v laboratořích pod Vatikánem se dějí i zajímavější pokusy než technické vynálezy – příkladem je nepovedený experiment doktora Jackyla, kterého v jeho Hydeovské podobě hned na začátku Van Helsing odešle do věčných lovišť.

Už na téhle scéně je patrné, jaká že akční nálož nás v tomto filmu čeká. A největší vítězství režiséra spočívá v „našlapanosti“ celé stopáže. Bojové scény jsou prokládány dialogy, které se bohužel někdy snaží tvářit, že jsou víc než jen pouhé pauzy pro oddych mezi přepjatými mlátičkami. Veškeré režisérovo vysvětlování, že film má hlavu a patu, je nutné brát s nadhledem a velmi se vám to vyplatí. Dialogy jsou naštěstí poměrně krátké a svižné, aby neubíraly akčním scénám prostor. Společně s prostředím, efekty, pořádnou kopou patosu i typickými hrdiny pak tvoří pro akci jednom zajímavé kulisy. Právě ve všech pasážích, kdy se nám režisér snaží dát najevo, že to má všechno promyšlené a že mu všechno do sebe krásně zapadá, nalezneme nejvíce logických nedostatků a dějových kiksů. Žádnému kritikovi nedá práci nalézt dostatek argumentů pro potopení celého filmu a ještě dostane jedinečnou možnost krásně brousit svůj ostrovtip. Ale jak jsem řekl na začátku, jestli chcete jít do kina na akční film, pak se o logické nedostatky nezajímejte, nic neřešte a dostatek zábavy vás přesvědčí, že na ten film mělo smysl pro pobavení zajít.

Nejdůležitější jsou zde vizuálně šíleně „nadupané“ souboje, logika se opět odsouvá na vedlejší kolej. Hrdinům je vždy, když je třeba, k dispozici deus ex machina, jako meč ležící ve správnou chvíli na správném místě; oheň splane, když je to hezké, nikoliv když má co hořet; při padání na laně se vždycky náhodně hrdina trefí do okna (a to ještě přesně do toho pravého, aby vyřešil zdánlivě neřešitelný problém rýsující se v jiné scéně); někdy není problém člověka zabít, jindy bez újmy na zdraví překoná prohození bytelnou zdí… prostě neskutečná škála dalších a dalších náhod. Všechno to točení, létání, mávání, hrdinské pózy, patetické postoje, švihání, střílení, pobíhání (ve výčtu pokračujte klidně sami) ještě akcentuje neposedná kamera, která zběsile scénami hlava nehlava prolétává, jako by ani nepotřebovala při natáčení žádné ukotvení. Pokud jste ve vašem oblíbeném filmu drželi palce hrdinovi, jenž v napínavé scéně visí za jednu ruku nad propastí, můžete si být jistí, že takovéhle a na stejném principu fungující dramatické scény naleznete v každém (!!) souboji a těch je i na akční snímek požehnané množství. Na takovémhle filmu pro potěchu oka tvoří kapitolu samu pro sebe počítačové efekty, které jsou na velmi vysoké úrovni a hned vám bude jasné, kde těch 150 milionů dolarů rozpočtu z větší části skončilo. Všechnu tu akční směs podtrhuje burácivá hudba, která bezpečně funguje jako další element pro zvýraznění patetičnosti, dramatičnosti i emocionální hladiny.

Potěšilo mě, že sice autoři dále pokračují v trendu „více efektů, více akce“, ale obešli se bez kopírování Blada a Matrixu a raději se zaměřili na zrychlení a znásobení prvků tradiční dobrodružné filmové zábavy.

Odkazy na jiné filmy a knihy potěší, na druhou stranu některé scény vyvolají spíše otázku, zda byla citace zamýšlená jako vtip (jsem spíše pro tuhle verzi), nebo vznikla z bezradnosti při hledání vlastní cesty. Mezi takové pasáže patří třeba okopírovaný záběr z Pána prstenů, kdy jsou putující hrdinové úplně shodně zabíráni ze stejné perspektivy za doprovodu velmi podobných fanfár. Líheň drákulových dětí zase vypadá naprosto stejně jako „lidské akumulátory“ v Matrixu, závěrečné titulky zase příliš důkladně asociují titulky Spider-Mana.

Van Helsing patří přesně do škatulky popcornových letních zábav, které se nehodnotí kritériem kvalitní/nekvalitní, ale líbí/nelíbí, případně baví/nebaví. Protože ať už kdo chce říká, že je zde spousta věcí nelogických a 99% všeho čistě pro efekt, na akční scény se kouká tak pěkně, že hrdinům držíme palce, i když třeba nikterak závratné herecké výkony nevidíme.

Van Helsinga hraje Hugh Jackman. Známe ho jako Wolverina z X-menů. Nevím, zda je to nejšťastnější volba, protože sice působí jako sympaťák a do role se typově hodí, ale Van Helsing a Wolverine jsou příliš podobné postavy – sami uvidíte, že je spolu spojuje rozhodně více věcí než jenom fakt, že se jedná o hrozně staré bojovníky postižené ztrátou paměti a jejich důležitá vlastnost je také hledání vlastní identity.

Van Helsing spojí síly s cikánskou princeznou v podání Kate Backinsaleové (Underworld), která rozhodně nepaří mezi herečky, které by vás svým uměním strhly. Příjemně zato působí David Wenham (Faramir) jako zmiňovaný směšný pomocník hlavního hrdiny. Na druhou stranu je zklamáním Drákula v podání Richarda Roxburgha (vévoda v Moulin Rouge), který působí trochu trapně do té doby, než budete přinuceni si na tenhle fakt prostě zvyknout.

Natáčelo se u nás, ale z Prahy toho moc neuvidíme. Je tam sice jedna scéna u Karlova mostu s pohledem na město, ale když nás autoři přesvědčují, že jsme právě v Budapešti, český divák rázem dostane proti americkému vtip navíc. Možná se vám podaří zaznamenat české herce – Dana Morávková je dokonce ve dvou scénách a kupodivu prohodí souvislou repliku (!!). 🙂

Van Helsinga doporučuji, ale výhradně těm, kteří od tohoto filmu očekávají ryze prvoplánovou akční podívanou. Pokud nejste schopní přijmout režisérovu hru, můžete odejít znechucení, že jste se o Drákulovi nedozvěděli nic nového, co by bylo zároveň logické. Jediné myšlenky jsou zastoupené tradičními otázkami o „právu na život“ a „kdo je vlastně z nás ten dobrý“. Pokud vám to nestačí, nechoďte.