Úroveň některých recenzí v Ikarii 3/2001

    Výsledek mě příliš nepřekvapil. “Staří” profesionálové (Vlado Ríša, Jana Rečková, Otomar Dvořák, Ivan Adamovič) si zachovávají svou vysokou úroveň, Heinrich Storch  dodal tentokrát solidní příspěvky, Magda Dědková otevřeně přiznala celkem přirozenou lidskou touhu mít po ruce hrdinu bez bázně a hany, jen Vítek Schmarc opět “nezklamal”.

    Jeho osobitý recenzní styl, který se dosti nevěrohodně snažil obhájit na Sardenu (resp. v Ramaxu) mi nějakou dobu vrtal hlavou. Něco mi připomínal (rozhodně ne recenze) a zcela jistě to nebyl úlet nebo provokace, jak jsem se původně domníval.

    Tento styl je přizpůsoben vkusu průměrného českého konzumenta a to je jeho první vada. Pochybuji, že tato kategorie lidí čte Ikarii – je to pro ně příliš intelektuálně zaměřené.

    Za druhou vadu uvedeného stylu považuji skutečnost, že se jedná o jakousi obdobu kramářké písně minulých století. Tehdy autor svá dílka předzpívával na jarmarcích, přičemž zpěv doprovázel předváděním obrázků – ilustrací k dané sloce písně. V Ikarii není místo na příslušné ilustrace, čímž například recenze Trůnu pro mrtvého silně ztrácí na vypovídací hodnotě. Pro normálního čtenáře je  u těchto osobitých dílek rozhodující většinou poslední odstavec, obsahující relativně prostou a vnitřních pocitů recenzenta zbavenou prózou psané stručné hodnocení díla.

    Třetí nedostatek je vlastně vývojovou fází obou předchozích. Rozebíraný styl kopíruje svými prvky bombastické reklamy z televize, k naší smůle však autor špatně určil cílovou skupinu obyvatelstva a tudíž jeho výtvory míjí cíl.

    Netvrdím, že pan Schmarc vytvořil rozebíraný typ recenze programově, pravděpodobně se jedná o výsledek působení mnoha vnějších vlivů. Nebylo by ale od věci, kdyby si ověřil, z jakých lidí je v současnosti tvořen kádr čtenářů Ikarie a svůj styl jim přizpůsobil.