Jako každou neděli, i dnes si budete u nás moci přečíst knižní ukázku. Volba padla na horkou novinku nakladatelství Fantom Print, Zrození zimy od Briana Ruckleyho, jež zahajuje sérii Svět bez bohů. Počtěte si, podiskutujte a těšte se na recenzi…
Největší legendy jsou psány krví … Je to svět ledu Je to svět krve Je to svět bez bohů První věk začal, když bohové stvořili svět. Druhý věk začal, když bohové stvořili Pět ras. Třetí věk začal nepřítomností bohů a chaosem. Mezi thany Pravých klanů panuje nejisté příměří. Teď, s příchodem další zimy, vyráží armáda Černé stezky ze svého vyhnanství za Údolím kamenů k jihu. Některým přinese válka rychlou a násilnou smrt. Jiní neuslyší řinčení mečů ani nespatří bojiště posetá těly. Místo toho uvidí příležitost, jak naplnit své vlastní ctižádostivé touhy. Všechny ale brzy zahalí stín, který se snáší na svět. Protože zatímco zuří bitvy, vydává se jeden muž po stezce, která v něm probudí strašlivé síly – a jeho odkaz bude psán krví.
Modrou podzimní oblohu prořízlo jasné a ostré volání rohu. Doprovázelo ho štěkání loveckých psů podobně, jako je strom doprovázen popínavým břečťanem. Orisian nan Lannin-Haig otáčel hlavou sem a tam a snažil se zjistit, odkud volání přichází. Před ním jel jeho bratranec Naradin.
„Támhle,“ řekl Naradin, otočil se v sedle a ukázal k východu. „Na něco narazili.“
„Je to dost daleko,“ pronesl Orisian.
Naradinův kůň neklidně přešlapoval a natahoval krk. Věděl, co ten zvuk znamená. Byl vycvičen k lovu a roh probouzel jeho instinkty. Naradin vztekle zarazil konec kopí na kance do země.
„Kam ti zatracení psi zmizeli?“ láteřil. „Ty bestie nás nechaly na holičkách.“
„Museli něco zvětřit, jinak by nás nedovedli až sem,“ řekl klidně Rothe. Starší z Orisianových dvou osobních strážců byl jediný, komu se podařilo poslední míli udržet se svým pánem a jeho bratrancem krok. Anlanské lesy byly v těchto místech poměrně prostupné a tudíž vhodné pro lov, přesto se družina rozptýlila hned ve chvíli, kdy štvanice začala.
Kdyby se ohaři drželi pohromadě, bylo by to jiné, přemítal Orisian. Místo toho se ale smečka rozdělila a oni měli s Naradinem tu smůlu, že se vydali za nesprávnými psy. Orisian si z toho nedělal těžkou hlavu, věděl ale, že bratranec bude smýšlet jinak. Před čtyřmi dny se stal Naradin otcem a tradice velela, aby při novorozencově první slavnosti Zrození zimy položil na stůl vlastnoručně složené maso. Farmáři nebo pastýři by stačilo zabít jeden kus ze svého stáda. Po Naradinovi, dědici thana klanu Lannis-Haig, se ovšem žádalo víc.
„Pojeďme za signálem,“ řekl Naradin a přitáhl koni otěže. „Jestli se tam dostaneme dost rychle, možná na mě zbude nějaký úlovek.“
Orisian obrátil koně. Jen s námahou se mu podařilo založit obrovité kopí, které dostal na dnešní lov. Lanniské kopí na kance bylo zbraní dospělých mužů, a i když bylo Orisianovi už šestnáct, neměl dost síly, aby s ním dokázal zacházet tak obratně jako Rothe nebo Naradin.
„Okamžik,“ ozval se Rothe.
Naradin si změřil stárnoucího bojovníka lehce podrážděným pohledem. „Musíme vyrazit,“ naléhal.
„Myslím, že jsem něco zaslechl, pane,“ odvětil strážce.
Nezdálo se, že by dědic klanu měl chuť věnovat jeho slovům pozornost, ale než mohl odpovědět, ozvalo se z jihu zřetelné zaštěkání. Pes musel něco spatřit, nejen zvětřit.
„Je to hodně blízko,“ poznamenal Orisian.
Naradin se na něj na okamžik zahleděl a snažil se při tom ovládnout koně. Pak krátce přikývl a pobídl zvíře patami. Orisian a Rothe vyrazili za ním.
Lesní půda se míhala pod kopyty koní. Listí pokrývající zem se chvělo a vířilo ve vzduchu. Z korun stromů vylétaly vrány a s křikem stoupaly k nebi. Orisian se spolehl na koně, že najde ve spleti kmenů cestu. Byl to lovec, vycvičený ve stájích jeho strýce, thana, a určitě věděl o štvanicích víc než on. Přes zvuk lámajících se větví a dusot kopyt teď mladík před sebou zřetelně slyšel psí štěkot, pocházející ne už od jednoho, ale hned několika psů.
Ohaře našli u lískových a cesmínových keřů. Zvířata se seběhla v místech, kde byl podrost nejhustší, a v horečném rozrušení se strkala a chňapala kolem sebe. Skákala sem a tam, občas se vrhla vpřed, nikdy se ovšem nepřiblížila ke křoví příliš. Naradin vykřikl nadšením: „Určitě něco mají!“
„Zaduj na roh,“ zavolal na něj Rothe. „Potřebujeme víc kopí.“
„Ostatní určitě zareagovali na druhý signál. Nemůžeme čekat, mohli bychom kořist ztratit.“
Rothe si promnul tmavý plnovous a střelil nervózním pohledem po Orisianovi, který také zneklidněl. Naradinovo nadšení někdy vítězilo nad zdravým rozumem. Kanci v Anlanu nebývali právě malí ani krotcí.
„Počkejte tady,“ nařídil Naradin. „Dejte mi pár minut, abych se porozhlédl, a pak nasaďte psy. A jestli se na této straně něco vynoří, nezabíjejte to. Dnes patří kořist mně.“
Vzápětí pobídl koně, aniž čekal na odpověď.
Kanec proletěl mezi psy jako jestřáb mezi holuby. Rozprášil je; některé odmrštil stranou, jiní stačili uskočit. Bestie byla obrovská. Na hrudi jí pohrávaly mohutné svaly a žlutobílé kly dosahovaly délky mužské ruky. Vyrazila za jedním ze psů, další jí ale nepřestávali chňapat po bocích.
Naradin prudce obrátil koně. „Je můj!“ vykřikl.
Kanec setřásl psy a rozběhl se k Naradinovi. Lovec na něj zacílil hrot kopí. Divočák byl ale starý, zkušený mazák. V poslední chvíli se pootočil a vyrazil proti hřebcovu břichu. Kopí mu sklouzlo po plecích a projelo kůží až na kost. Naradinův kůň se pokusil přeskočit divočákovi hlavu. Skoro se mu to podařilo, jeden z klů mu ale zavadil o přední běh, takže hřebec na měkké půdě zavrávoral. Udržel se na nohou, ale Naradin byl vymrštěn vpřed. Levá noha mu vyklouzla z třmene a přistál koni na krku. Visel na opratích a jen síla vlastních paží ho chránila před pádem. Jeho váha ovšem otočila koni hlavu na stranu, takže se začal kácet k zemi. Každým okamžikem padne. Divočák byl už zase těsně u Naradina. Psi se blížili, zuřiví a lační krve, přicházeli ale příliš pozdě.
Orisian a Rothe vyrazili bok po boku. Bylo nemožné říct, čí oštěp zasáhl kořist první, zda Orisianův, který se zavrtal kanci do boku, nebo Rothův, jenž se mu ponořil mezi žebra. Prudký náraz vyrazil Orisianovi zbraň z nezkušených rukou. Rothe byl připraven lépe. Jeho kopí srazilo kance na bok a Rothe se do něj vzápětí opřel celou vahou svou i vahou svého koně. Držel divočáka přišpendleného k zemi, tvář zkřivenou námahou. Násada oštěpu se mu vzpínala v rukou.
Naradin sklouzl ze sedla a tasil dlouhý nůž.
„Rychle,“ procedil Rothe mezi zuby.
Dědic klanu neváhal. Kanec se po něm ohnal hlavou. Mohutnými, strašnými čelistmi téměř sevřel Naradinovi paži. Ten mu ale vzápětí ponořil nůž do klenuté hrudi, kde hrotem hledal a také nalezl srdce.
