Ukázka z knihy Zaklínačka Lota

Ze staré zdi vystupují viklající se kameny. Leží na nich první jinovatka. Podzim se lomí k zimě a hradiště se choulí do sebe jako usínající šelma. Je chladné ráno, ráno studené jako pohled soudce. Namrzlá tráva křupe pod nohama dětí a slova šlehají jako bič. A koneckonců, i bič šlehá.. Začíná sněžit.

„Zase tě zmlátil?“ vstanu z pryčny a zkoumavě si kamaráda prohlížím.
„Hádej.“
V obličeji je bílý jako křída, jen po čelisti se mu táhne rudá podlitina. Arve, který leží vedle mě, se zvedne.
„Dojdeš?“ zeptá se a já mám najednou strach. Torge a Arvid jsou mí parťáci a „vykonavatelé“ všech mých pitomých nápadů. Teď je Torgemu blbě. Vstanu taky. Hodně blbě. Obejmu ho a on zařve.
„Nemačkej mě, kačeno. Kůže mi na zádech zůstalo kurva málo.“
S kůží to není tak zlé, jak jsme si mysleli, ale o půlnoci už Torge hicuje jak pec. Už podruhé jdu do kuchyně pro vodu. Pije a mluví z cesty. Já a Arve zaraženě pozorujeme, jak mu po tváři tečou špinavé říčky potu.
„Spěte už, nebo vás napráskám Ingolfovi,“ syčí Narvik tak dlouho, dokud mu Arve nezacpe pusu pěstí.
„Já to napráskám,“ šeptám Torgemu do ucha. „Řeknu to Volmarovi.“
Torge chce něco říct, ale pak mu hlava padne na stranu. Vyděšeně mu přitisknu prsty na krk. Jen spí.

Ráno vstáváme špatně všichni a Torgeho se nám ani nepodaří dostat na snídani.
„Je mu hrozně blbě, nechce jíst,“ šeptne Arvid a nenávistně se ohlédne po mistru Kurtovi, který se právě cpe kaší.
„Zatracenej čůrák,“ řeknu já a Kurt se podívá naším směrem. Zpupně mu pohled vrátím. Mne nikdy nezmrská tak, jako Torgeho. Volmar by ho zabil. Strčím do pusy ještě lžíci kaše a zamířím k němu.
„Jedlas?“ Rukávem mi utře pusu, jako bych byla malé dítě. Ucuknu.
„Jo.“
„Jsi nějaká zelená,“ vrčí. Snažím se vypadat ještě zelenější, menší, ubožejší a doufám, že změkne.
„Nespala jsem v noci.“
„Ne?“ Sahá mi na čelo a na krk. „Máš horečku?“
„Torge má horečku,“ špitnu a zamrkám. Okamžitě se zachmuří.
„Co mu je? Nějaký svinstvo by se nám tu teď moc nehodilo.“ Loni umřely čtyři děcka na spálu a od té doby mi Volmar pořád kontroluje jazyk. Někdy to přehání.
„Kurt ho zase seřezal.“
Uleví se mu. „Jo tak. A pro tebe mistr Kurt. Torge by měl dostávat výprask každý ráno místo snídaně a ty by ses s ním měla přestat tahat. Burga mi říkala, že tě zas s těma klukama viděla ve věži. Víš, že…“
Obrátím oči v sloup. „Jasně, že když necháš dvě děti moc dlouho o samotě, brzo najdeš tři. Hele, proč mi to pořád všichni říkáte?“
„Protože jsi hezká holka?“ usměje se rozpačitě. Neví jak dál a nakonec to dopadne jako vždycky. Poštve na mě Notburgu nebo Zeldu a ty mi budou vysvětlovat, že chlapům jde jen o jedno. Ohrnula jsem rty. Moc dobře vím, o co jde chlapům. Koneckonců, na Volmara jsem se taky kolikrát v noci nedobouchala, když se mi zdály hnusné sny a přitom v posteli byl.
„Torge je hezkej kluk a jemu to neříkáte.“
Povzdychl si. „Hele, nemáš už bejt někde jinde? Ingolf říkal, že se pěkně flákáš.“
„Ten si tak něčeho všimne, má pořád rypák plnej…“
„Loty…“ vrazí mi pohlavek spíš jen ze zvyku. „Ingolf…“ přemýšlí, co pozitivního o něm říct. Šklebím se.
„Já vím, fikal moji mámu, co?“
Teď už je to příliš. Ani k pohlavku se neodhodlá.
„Kdo ti tohle řekl?“
„Kdo by. Burga. Prej ji on napřed šoustal a tys mě potom piplal.. Říkala, že ti mám bejt vděčná.“ Zvednu k němu oči. „Hele, jsem ti vděčná. Mohl bys pomoct Torgemu?“
„Ne,“ zařve. „A drž se od něj dál.“
Uraženě semknu rty a zmizím, dřív, než se vzpamatuje.

„Zas jedna pipka, co nikdy nepřijde včas…“ Goren je v pohodě, pomyslím si, a má mě docela rád. Protáhnu se okolo něj.
„Volmar něco chtěl.”
Mistr mě přitáhne za rukáv. „No dobře… třeba chtěl. Tak co nám řekneš o sisalikovi?“ Zachmuřím se. Sisalik se mi vždycky plete s kurjusem.
„Taková malá potvora?“ zkusím to.
„Dobře a dál.“
„Malá dravá potvora,“ možná, že si to s něčím pletu, ale dravé jsou všechny.
„Ještě líp. Víš, třeba, jakou má barvu?“
„Šedou.“
Goren potřese hlavou. „Ty si to vůbec nepamatuješ, viď?“ povzdychne si.
„Není šedej?“
„Ale je. Jdi si sednout.“
Zapadnu vedle kluků a Narvik na mě posměšně gestikuluje.
„Narviku,“ mistr už chodí po světnici a švihá ukazovátkem, „a ty mi řekni, co je na sisalikovi nejnebezpečnější.“
Zatímco Narvik plave v odpovědi, nakloním se k Torgemu a dlouze si s ním šeptám.

K obědu je zase kaše. Připálená. Volmar nadává, nadávám taky. Hlasitěji než většina ostatních žáků. Na plac se vyřítí Just, který celou nepoživatelnou hrůzu způsobil a výhružně se rozhlédne po strávnících. Je prý skoro tak starý, jako tenhle barák, a to znamená dost starý.
„Trochu se ti to chytlo,“ začíná takticky Ranko.
„Nedá se to žrát,“ Ingolf velký taktik není.
„Nemáš ještě kus toho včerejšího koláče?“ řeknu a Ranko, který je obvykle povznesený nad běžné dění ve Škole, se podiví.
„Včera byl koláč?“
„Pro staré chlapy nepeču,“ usadí ho Just a na mě mrkne. Arvid naznačuje, že mi dá do zubů, ale já se o koláče dělit nehodlám. Sama mám málo.
Zelda vyčítavě kouká na Volmara, Ranko vrtí hlavou a „staří“, tedy mistři a mistryně, nadávají. Odsunu misku a Torge ji k sobě přitáhne. Je pořád bledý, ale už jí.
„Vezmu si i to tvoje, kotě. Když umřít, tak aspoň s plným břichem.“

O umírání se nemá mluvit, říkal Volmar, a ten už viděl umřít spoustu lidí, o umírání se nemá mluvit, aby se nepřivolalo. Odpoledne nás Kurt učí míchat elixíry.
„Kluku, pojď sem,“ ukazuje na Torgeho a ten namáhavě polyká. Sáhnu za sebe. Můj meč leží na lavici, kam jsem ho odložila. I Arve má svůj, přemluvila jsem ho, i když mistři neradi vidí, když s sebou pořád taháme zbraně. Oni je nosí pořád, jenže oni můžou. Upřu oči na Kurtovu čepel. Můj meč by přesekla, kdyby se snažil. Snad se nebude snažit, snad ne.
„Co tam dáš?“ Kurtův hlas řeže jako mráz. Takhle mluví jen s Torgem, s nikým jiným.
„Durman?“ Couvá Torge od stolu, nejistě si z tváře odhrnuje plavé vlasy, je mi ho líto, až se mi stahuje krk.
„Tak durman?“
Zvednu hlavu. Durman do ‚očí noci‘ patří.
„No.“ Torge to ví taky. Všichni to vědí, Narvik, Grita, Jaša i Detlef, vědí to a čekají. Číhají. To nás tu učí, číhat. Nadechnu se. Srdce v hrudi mě bolí, všechno mě bolí divokým vztekem.
„Máš prázdnou palici,“ odsekává Kurt slova, „možná pomůže, když se ti to v ní trochu protřepe.“ Rána, která následuje, je hrozná i přesto, že Torge stačil alespoň částečně uhnout, takže ho Kurtova pěst nezasáhla do spánku. Plavé vlasy se rozlétly, zapotácel se a padl k zemi. Tvrdě, tak jak padají bezvědomí. Ještě se držím, z posledních sil, ze zbytku rozumu a sebeovládání. Kurt vstane od stolu a s rozmyslem se blíží k Torgeho tělu.
Teď. Teď, svaly se stáhly a skoro proti mé vůli mě vymrštily přes lavici.
„Ani se ho nedotkneš,“ držím hrot meče proti Kurtovu hrdlu. Vidím jeho oči, stáčejí se zpátky. Jeho meč visí na opěradle.
„Ani se ho nedotkneš,“ opakuju a s překvapením si uvědomuju, že je tu ještě jeden z mečů venku z pochvy. Ten Arvidův. Chce se mi brečet. Arvida Volmar nechrání, a přesto tu teď stojí. Za chvíli přijdou mistři, o tom nepochybuju, a pak… nevím, co se stane pak. Arvid je už vyšší než Kurt, ale je mu teprve šestnáct, o rok víc, než Torgemu. A já… nemůžeme vyhrát. Cítím, jak mi svaly tuhnou, jak mi vzadu na zátylku hoří kůže. Už jsem to párkrát zažila, brzo už svůj vztek nedokážu ovládnout a pak, pak omdlím. Volmar tvrdí, že až skončím s výcvikem a dají mi napít „hořké vody“, přejde to. No, pokud se toho dožiju…
„Jdi si sednout!“ Mistr Kurt mluví pánovitě, ale nehýbá se. Zvednu k němu oči.
„Ne.“
„Jdi si sednout a skončí to jen výpraskem.“
„Takovým, jako dostává Torge? V noci málem zdechnul. Ne.“
„Do lavice, nebo vás oba nechám na dvoře zmrskat.“
To přehnal. „Volmar by tě zabil, ale ještě před tím by ti v těle zlámal každou kost,“ zasyčím na něj.
„Narviku, dojdi pro paní Zeldu,“ nepodceňuje mě. Kurt mě vůbec nepodceňuje, pomyslím si. Nehne se ani o píď, zato Narvik vstane a škodolibě se usměje.
„Nikam.“ Arve ho ranou do hrudi vrátí zpátky na lavici, dívá se na něj… a Kurt udělá výpad, rychlý, ale ne dost. Mečem mu rozseknu košili.
„Ne,“ zaječím, „nebo tě zabiju. Zabiju tě, jestli nenecháš Torgeho na pokoji. Zabiju!“
Nechtěla jsem, ale brada se mi rozklepala, celá vibruju, tělo mě svědí touhou udělat něco, něco… přesně nevím co, ale nic dobrého to nebude¨.
Na chodbě se ozvou kroky. Nakonec je stejně přivolal, pomyslím si, nebo prostě jen slyšeli křik.
„Co se to tady děje,“ ve dveřích stojí Notburga a zachmuřeně se dívá na Torgeho nehybné tělo.
„Co mu je?“ zeptá se logicky.
„Co jemu je?“ vyprskne Kurt. „Ta Volmarova mrňavá bestie se mi tady snaží vrazit meč do břicha a ty se ptáš na toho zmetka?“
„Meče na zem, oba,“ houkne na nás Burga a tasí, pomalu a spíš jen cvičně.
„Ne. Zabil Torgeho.“ Už skoro nemůžu mluvit.
„Není mrtvý,“ Burga otráveně potřese hlavou, „no tak, bude to?“
„Co je?“ Ingolf se objevil opravdu nevhod a na rozdíl od Notburtgy a Kurta neváhá. Ani ho nenapadne tasit, prostě jen jednu vrazí Arvemu a ten odlétne ke stěně. Stojím proti dvěma zaklínačským mistrům se svým krátkým mečem, je mi třináct a mám vztek. Tak velký vztek, že se ani nebojím.
„Nepleť se do toho, Ingolfe,“ s ním bojovat nechci, i když nás taky mlátí a v létě po nás hází kamením. Jenže Ingolf měří všem stejně, dokonce i mně. I když možná…
Vůbec se nezdržuje tím, že by tasil, nebo se jen ohlížel na můj meč. Popadne mě za zápěstí tak pevně, že mi meč sám vypadne z prstů, zvedne mě ze země a zatřepe mnou, jako vlk třepe zajícem.
„Copak že sis tak vyšlápla?“ prohlíží si mě zkoumavě.
„Nech mě bejt,“ kopu proti jeho břichu a Ingolf mě se smíchem tiskne k lavici.
„Dojděte někdo pro Volmara, ať si pro ni přijde, nebo s ní praštím o zeď.“
Notburga zkřiví rty. „Neválej se po ní tak,“ napomene ho, „stačí, že ses válel po její mámě.“
Podaří se mi zkroutit se a kopnout Ingolfa do stehna. Nepustí mě, jen mi pěstí spočítá žebra.
„No tak bude to?“
„Já pro něj jdu,“ vyběhne Kurt z místnosti a mě se z bezmoci a vzteku udělá mdlo. Zmítám se v Ingolfových rukách, dokud se svět kolem neutopí v louži zběsilého bezčasí.