Ukázka z knihy Vítr v piniích

Na syrovém nebi,
plném povzdechů,
démoni se šklebí,
ze svých pelechů.

Ráno vypadala Jelka drobet nevyspale. Bezostyšně zívala a mžourala na všechny strany. Tuančar se křenil, Bau Balot zíval také. Hubený Keimung si mnul otlačená záda. Paní Takira si stěžovala na bolest hlavy – kvůli které se dala na cestu, a křeče v lýtkách – cožpak nepatří k běžným strázním poutníka? Ještě včera by si Ituan její potíže vysvětlil a přešel je, teď se o vdovin zdravotní stav obával…
Maodan měl sbaleno první. „Uvařil jsem čaj,“ překvapil Ituana svou činorodostí a ochotou pomoci ostatním, „půjde se vám poránu líp s teplým douškem v žaludku. A když si oteklé nohy otřete vylouhovanými lístky, také neprohloupíte.“
„Kde je H´siang?“ vyptávala se Jelka, když se po čaji trochu rozkoukala.
„Nikdo takový tu s námi není, Jelko,“ odtušil Ituan. Dokázal si každého zapamatovat po jménu a byl si jistý.
„Určitě se jmenoval H´siang! Bavili jsme se dlouho do noci. A teďka ho tu nevidím.“
„Kde by se tu taky vzal?“ podivil se Bau Balot.
„H´siang se zdejchnul,“ vyprskl pobaveně Bašmech. „Hele, něco nemravnýho se ti zdálo, ženská!“ „A pak že je to místo plné dobrých duchů,“ zašklebil se Maodan, „kdo ví, jaký démon tady v noci obcházel.“
Mnich se na plavého mladíka podíval trochu vyčítavě. Doufal, že jeho ranní starost o druhé byla výsledkem jejich nočního rozhovoru. Zjevně ho Maodan příliš neposlouchal.
Tuanšar si odplivl: „Seš ňáká pomatená! To ses přece bavila se mnou, o lesích a lovu – copak to už nevíš?“
„To ano, ale…“ zamrkala Jelka. Tuančar jí nalil ještě trochu čaje.
„Asi se ti popletlo mý jméno, jsem Tuančar Han Saong z Li-s,“ usmál se zeširoka. Ituan mu pohledem poděkoval: vysvětlil tím mnohé a zažehnal spor, který visel ve vzduchu.
Stalo se několik divných věcí, ale neměly by být na škodu putování, pomyslel si mnich, než vyrazili dál. Nejvíce ho znepokojoval Maodan, tak bystrý a příliš nepoddajný. Řeka ze skály zrozená burácí a hřímá; její proud se zklidní, než se stočí k širokému moři. Je znát, že mladíkovi leží pouť hluboko v srdci – určitě pomůže, když s ním Ituan bude o svých rozhodnutích více rozmlouvat.

***

Toho dne před polednem se dalo do deště, kapky bubnovaly do listoví řídkých křovin a osamělých škump s rudými květy. Řemeslník Lotgur trochu zklamaně sňal vlajku ze žerdi a velice pečlivě ji uschoval. Ti, kdo měli pevné pláště a široké slaměné klobouky, nepromokli tak rychle. Ale jak lilo stále hustěji a prudčeji, až na kalužích vyskakovaly bubliny jako dětské dlaně, nezůstala na nikom nit suchá.
V hustých mračnech dupal šeredný bůh nečasu Šanlach se supí hlavou a želvíma nohama. Rozpoutala se bouře. Mei Mei, která ji poprvé zažila v otevřené krajině, se při blescích a hromech roztřásla strachy, že téměř nebyla schopná chůze. Otec musel dívenku napůl nést a tišit ji něžnými slůvky a pohlazeními. Když ho začaly opouštět síly, vrávoral a zmrzačená noha se mu podlamovala, vzal Mei Mei do náručí silák Lotgur. Jen Šakir při každém zahřmění rozjařeně tleskal, dokud mu Tuančar nepohrozil pěstí.
Nebylo kde se ukrýt, i když zdejší kraj zůstal ušetřen přímých bojů. Usedlosti na dohled mezi zanedbanými poli a divokými úhory byly maličké a zbídněné dlouhou válkou. Poutníci by se neodvážili vtrhnout do nuzných rolnických domovů v tak početné skupině. Klouzali po zabahněné silničce, v ústrety se jim ze svahů valily žluté proudy rozbředlé zeminy; zdivočelé vodoteče bušily do nohou. Vichr cloumal za promoklé pláště. Tenkému panu Keimungovi se opřel vichr do deštníku, div ho s ním neodvál.
Lijavec neustával, nezbývalo však nic jiného, než postupovat dál. Darengol se třásl chladem a co chvíli upadl: bláto se mu smekalo pod bosými chodidly, řetězy komolily každý pohyb. Kopřivová komže jej nechránila, jen mu hrubou tkaninou rozdírala kůži.
Hanuk, který se vlekl až docela na konci, byl pryč. Všiml si toho Osen Šan – také se loudal vzadu, a zavolal ostatní. Chlapce našli v mrákotách s rozbitou hlavou v kamenitém výmolu, teď zalitém rozbahněnou břečkou. Jak temná voda stoupala a Hanuk se nemohl vyhrabat, málem se utopil.
„Do řiti, voser smradlavá je furt v ňákym hnoji. Takhle nikam nedolezem,“ ulevil si barvitě Bašmech, „to se nemůže radši zmrzačit tady ten sviňák Darengol, abysme ho mohli zahrabat!“
V rozpacích se nad Hanukem skláněli, zatímco do nich bušily provazce deště.
„Já ho vemu na hřbet,“ zafuněl posléze Lotgur. „Naštěstí je už trochu vomytej a taky mám nos plnej tý všivý vody!“
Pozdní odpoledne pohlcovalo přítmí. Nebe na západě se podobalo umrlci, sírově žluté, špinavě rudé, levandulově sinavé.
„Démoni!“ zaječel náhle literát a napřáhl paži k obzoru.
Na vyvýšenině, která se ostře táhla proti odumírající bledé obloze, spatřili kymácet se ďábelské postavy černé jako tuš. Obrovitý kolos rozevíral kostrovitá křídla a vyskakoval v předzvěsti letu, za ním křepčil liščí duch s rozšklebenou tlamou a ušima vztyčenýma jako rohy, potřásaje oštěpem…
„Zlé znamení! Zahyneme!“ vyjekla v šálu zahalená paní Takira.
Přihnal se nový nápor bouře a obzor zahalila šedivá tma.
„Vládce nebes nepřeje naší pouti,“ šeptal Keimung. „Jsme příliš hříšní!“
„Moje dcery… Má ubohá manželka,“ mumlal Bau Balot a vlekl za sebou za uzdu hnědáka, který se plašil při zášlezích blesků.
Kime plakala. „Synáček na mě zapomene… A muž si najde jinou.“
„Nevyvádějte! Někam dojít musíme,“ zasmál se Maodan. Lijavec a hlína slepily jeho psovi hustou srst do tuhých bodlin; ale ani Po neztratil nadějný přístup k životu. „Vždyť se nic neděje, jenom prší.”
„Zažil jsem horší průtrže mračen, i s povodněmi,“ mínil Tuančar. „V prefektuře Oget sebraly záplavy půl kraje. Nemá někdo trochu rákosové pálenky?“
„Tamhle je svatyňka boha Půdy!“ křikl Osen Šan. Déšť jakoby prohloubil vrásky a jizvy ve stopařově tváři, ale on sám ožil, náhle rozhodný a výmluvný. „To znamená, že jsme poblíž osady. Jestli mne neklame paměť, mělo by tu být městečko Šerpun. Žádné pohromy ho nestihly, co vím. Tam nám poskytnou přístřešek.“
„Škoda, že je ta svatyňka tak malá, natěsnali bychom se tam sotva tři.“
„Aspoň se můžeme pomodlit k bohyni Mračen, aby rozehnala bouři!“
Na kost mokří a zablácení se potáceli v hustém bahně: zouvalo slaměné střevíce a vysokým plstěným botám dávalo váhu olova. Z posledních sil chvátali k bílé hradbě a střechám lesklým deštěm, které se rýsovaly ve vlhkém, matném šeru.
Brána mezi modrými pilíři byla zavřená a kamenní strážní lvi se výhružně mračili ve vodopádech krůpějí.
Jelka v brokátové suknici láteřila jako zpitý nádeník. Chlapec s vyrážkou, která se teď v dešti podobala plesnivým malinám namačkaným do prosné kaše jeho lící, byl v bezvědomí. Paní Takiře jektaly zuby, její bratr Šakir si pohvizdoval jako pitomec, mladá venkovanka usedla do prosáklé trávy a bezmocně složila ruce do klína. Mei Meiin otec objímal prokřehlou dcerku a přikýval ji vlastním pláštěm. Ituan s rozmachem tloukl do poutnického gongu, Bau Balot bušil a kopal do křídel brány. Oba strážci nechali Darengola, vyčerpaného až k mdlobám, a statkářovi s hulákáním pomáhali hlavicemi mečů a dřevci kopí.
Vůbec nic se nedělo, nikdo se poutníkům neozval, neodpověděl, neotevřel. Město za hradbami se tiše přikrývalo tmou. Někde tam uvnitř zavolala hospodyně, zavonělo kapří maso na zázvoru, zaplakalo dítě a mužský hlas cosi huhlavě vykládal… A zase ticho.
„Podle zákona máme přece právo na nocleh, na dřevo, oheň, vodu, krmení pro koně, na dobré rady, kam jít dál a s čím počítat!“ rozčiloval se Bau Balot. Prskal dešťovou vodu, která mu stékala z lysiny do obočí a po nose k ústům.
„Ano, tohle všechno císařský výnos o posvátných poutích zaručuje. Nikoho ale nedonutíte, aby nám to poskytl,“ řekl smutně Ituan.
„Něco přece musíme udělat!“ vypískl literát. „Paní Takiře je špatně a ten ubohý hoch nejspíše umírá!“
„Taky bysme mohli hodit přes hradbu lano s ukotvením ze tří kamenů a po něm bysme vešplhali dovnitř,“ navrhl Tuančar; ale ti, kdo stáli na doslech, pokládali jeho nápad za nemístný vtip.
„Podle Eresakova nařízení smíme jako útočiště použít svatyni, klášter, sídlo prefektury, tržiště, město, pevnost, hostinec či karavanní stanici,“ vypočítával Osen Šan. „Protože skoro všechno tu buď není, nebo je za hradbami, zbývá nám jedině chrámek pekelného vládce Erlega, a ten by měl ležet tady kousek za městem.“
„Tam já nepůjdu! Straší tam,“ ohradil se řemeslník. „Stačilo mi zahlédnout ty příšery navečer.“
„Obávám se, že vládce pekel není na návštěvy zvědavý,“ přidal se literát pan Keimung, ačkoliv jinak se s Lotgurem stále hádal o politice.
„Jsem mnich,“ odtušil Ituan, „a můžu vykonat obřad, kterým Pána temnot Erlega usmířím. Proč by poutníci boží nemohli najít odpočinek na nejsvětější půdě pod ochranou Nebes?
Příteli,“ obrátil se k muži v odřené kazajce, „vidím, že se vyznáš v cestování. Dovedl bys nás do té svatyně?“
„Můj drahej Osen Šane, taky jsi nespolk všecku moudrost,“ ušklíbl se vysoký, snědý Tuančar. „Když pošlapem ještě tak dlouho, co by ukuchtil kotlík čaje, dorazíme do zájezdní hospody – otevřeli ji před pěti rokama. Asi jsi do týhle končiny nepáchl hezkou dobu!“ Sklonil se a lehce si přehodil přes ramena Hanuka, který jen chroptěl a z úst mu vytékal tenký pramínek slin.
„Nebude snadné uchýlit se do hostince,“ prohodil Osen Šan k mnichovi, „je nás moc. Nejlíp je putovat ve skupince po čtyřech nebo pěti. Vůbec bych dal přednost ubytování pod širým nebem, už kvůli nečistému hmyzu a drahotě.“
„Je nás tolik, kolik si přeje Pán nebes,“ opáčil unaveně Ituan. „Možná, žes býval lovcem a zvykl jsi nepohodlí, ale moji poutníci dnes potřebují střechu nad hlavou! A myslím, že budou spát klidněji v hostinci než v Erlegově chrámu.“
„Jenže kdo ví, jestli tam nějaký útulek zůstal! Slyšel jsem, že tu hospodu vypálili rebelští vesničané. Přece kluka nepovlečeme tam a zpátky, to nemůže přežít,“ vložil se do sporu Maodan.
„Skutky místo slov! Nejsme tu od toho, abychom se dohadovali,“ rozhodl mnich. „Ty, Maodane, a ty, Osen Šane, jděte zjistit, jestli hospoda stále stojí. My ostatní se zatím uchýlíme do chrámku pekelného vládce.“
„Pojďte bez váhání,“ usmál se Ituan na chladem roztřesené, utrmácené poutníky, když mladík a stopař zmizeli za clonou deště. „Kdyby nám chtěly podsvětní mocnosti ublížit, už to dávno udělaly, nemyslíte?“