Jednou z čerstvých novinek Tritonu je i zajímavá městská fantasy Tajná historie Moskvy původem ruské autorky Ekateriny Sedii. Nabízíme vám z ní malou ochutnávku…
Každé město má svá tajná místa. Moskva v bouřlivých devadesátých letech 20. století není výjimkou; její občané hledají bezpečí ve světě pod ulicemi – v temném obrovském světě magie, plačících stromů a ptáků albínů, kde pohanská božstva a další obyvatelé vyprávějí své příběhy a šeptají podivné pohádky těm, kdo chtějí naslouchat. Galina je mladá žena, kterou postihla – podobně jako všechny její vrstevníky – zločinnost a nezákonnost nového Ruska. Uprostřed tohoto chaosu se její sestra Máša promění v kavku a uletí pryč. Galina se spojí s Jakovem, policistou vyšetřujícím pohřešované občany. Jejich pátrání je zavede do podzemní říše zakrývaných pravd a archetypů, ocitnou se mezi realitou a mýtem, mezi minulostí a současností, mezi hrdostí a zradou… v temné historii Moskvy.
Existuje důvod, proč se o městě říká, že má čtyřicet krát čtyřicet kostelů a chrámů. Záblesky zlata poznamenávaly krajinu před ní nezakrytou vysokými moderními budovami. Žlutá barva topolů, zlato na chrámech a modrá obloha ji přiměly, že si šťastně vzdychla a na chvíli zapomněla na akutní starosti. Pak si všimla temného mraku na obloze a zaclonila si oči. Mrak se zvětšoval a přibližoval a Galina si uvědomila, že ho tvoří ptáci – kavky, vrány a sovy. Sovy? Zírala nahoru na tiché pleskání jemných opeřených křídel a na kulaté žluté oči, které se dívaly na ni. Ptáci jí zakroužili nad hlavou a jedna z kavek sestoupila nízko, křídly se málem otřela Galině o obličej a vír vzduchu z jejích křídel jí rozcuchal vlasy.
„Co chceš?“ zeptala se Galina. Nebyl tu v okolí nikdo, kdo by si dělal starosti s tím, že rozmlouvá s ptáky, a kdo by ji poslal zpátky do léčebny. Když byla sama, nemusela předstírat, že je normální.
Kavka usedla na okraj okapu a naklonila hlavu.
Mášo, chtělo se jí říct, ale to jméno raději spolkla. Možná je nemocná, ale moc dobře věděla, jak se rozpozná halucinace. Ptáci, kteří se zjeví odnikud a snaží se s ní mluvit, sovy, kterým nevadí sluneční světlo – to nebyla pravda, to se nedělo jí. Dobrá schizofrenička – statečná schizofrenička – věděla, že je nemocná a že ty věci, které vidí, tam nutně nemusejí být. Dobrá schizofrenička by měla ignorovat halucinaci, jakmile ji rozpozná.
„Jdi pryč,“ zašeptala divoce. „Ty neexistuješ, tak mi dej pokoj.“
S otřesenou duší vstala a zamířila zpátky do vikýře, který ji zavede zpátky do světa tam dole. Ptáci znervózněli z jejího odchodu a všichni se přiblížili; jejich křídla rozvířila vzduch tak silně, že málem ztratila rovnováhu. Sesypali se na ni, jako když vrány útočí na kočky, které se dostanou až příliš blízko k jejich hnízdu, klesali dolů, drápy se jí zachycovali ve vlasech a měli otevřené zobáky. Galina vklouzla do bezpečí vikýře, přičemž jí tenisky klouzaly po kovové střeše, která byla najednou příliš hladká a nebezpečná. Zachytila se prken ohraničujících čtvercový otvor východu, třísky se jí bolestivě zabodávaly do spálenin na jejích prstech, zpanikařila a byla napůl oslepená černým a šedivým pohybem ve vzduchu. Vklouzla do zaprášené střechy a utíkala po schodech dolů; krákorání a houkání nechala za sebou.
Byla příliš otřesená, než aby se vracela do práce, tak šla volným krokem po Novém Arbatu, který nedávno změnili na pěší zónu; tím pádem tu vysedávali pouliční umělci. Prohlížela si jejich práce, když je míjela; nejvíce malovali a jinak znázorňovali okolí Nového Arbatu. Poznávala jednotlivé rysy, jako člověk rozeznává rysy mrtvého milovaného člověka – rysy, kterým chybí jiskra života a pohyb. Umělci na ni volali, nabízeli, že jí udělají portrét, ale ona jen zavrtěla hlavou a sledovala úhledné obdélníky v dlažbě. Minula několik umělců vystavujících matrjošky a malované skříňky na klenoty, které imitovaly více či méně úspěšně tradiční pálechské nebo gzhelské umění. Několik turistů smlouvalo prostřednictvím tlumočníka o cenu a Galina hodila po rozmrzelém muži, který mluvil dvěma jazyky, pohled plný účasti. Ona by nemohla tohle nikdy dělat, pomyslela si, pracovat pro takové lidi, kteří se snesou na město jako mor – lační, blahosklonní, drzí. Ale dumala, jaké by to bylo, uvěřit, že svět byl vytvořen jen pro její pobavení a okouzlení.
Podívala se jinam a zastavila se. Její pohled upoutal velký obraz opřený o stojan. Galina na něj zírala a přála si, aby zmizel. Ale obraz tam zůstával i nadále, jediná malba, která věrně zachytila ducha toho místa – byl to pohled z té střechy, kterou právě opustila. Na obraze byly roztroušené živé tahy zlaté a žluté barvy obklopené světle modrou oblohou. Co bylo horší, několik ptáků – všichni měli zobáky a pařáty – viselo zlověstně v prázdné rozlehlé obloze.
Umělec se hrbil nad obrazem, vyhořelá cigareta mu visela z povislých rtů. Lhostejně pohlédl na Galinu a odešel od obrazu. Neoholený, s rudýma očima, špinavý. „Chcete to koupit?“ zeptal se.
Galina zavrtěla hlavou. „Ne, je mi líto, ale ne. Ale ti ptáci… Vy je také vidíte?“
Umělec se usmál a strniště na jeho tvářích se pohnulo. „Od minulého pátku. Ale co s tím? Myslel jsem si, že je to delirium tremens.“
Galina se usmála. Výborně, pomyslela si, schizofrenička a alkoholik viděli oba vetřelecké ptáky. „Viděl jste i sovy?“
„Od neděle,“ potvrdil jí.
„Odkud se berou? Proč jsou tam teď, během dne?“
Umělec se protáhl, zívl a obestřel Galinu zápachem zatuchlého kouře a alkoholu. „Kdo to má, sakra, vědět?“ zeptal se filosoficky. „Ale jestli chcete znát můj názor, možná za to můžou cikáni.“
„Cikáni?“
„Nebo nějaká jiná zatracená magie,“ usoudil. „Jestli to chcete opravdu vědět, přijďte někdy po setmění a já vám něco ukážu.“
„Pohřešujeme mou sestru,“ řekla Galina. „Myslím, že to má něco společného s těmi ptáky. Můžete mi to vysvětlit teď?“
„Na to není žádné vysvětlení,“ odpověděl. „A já vám nemůžu nic ukázat, dokud nebude tma.“
Vyplivl cigaretu, zastrčil ruce do kapes a naznačil, že už jí nic dalšího neřekne.
Galina vzdychla a obrátila se k odchodu. „Jsem Galina,“ řekla na rozloučenou. „Přijdu za vámi zítra.“
„Uvidíme.“ Krátce přikývl. „Fjodor. To je moje jméno.“
