Ukázka z knihy Strážcové Varadínu

Kapitán Kornelius Báthory, šermíř, rytíř a básník, už mnohokrát prokázal své vojenské kvality. Jako člověk však selhal, když po manželčině smrti zanevřel na svého syna a raději dal přednost vojenské kariéře. Dnes, kdy je Michalu Báthorymu dvanáct let, chce Kornel všechno napravit a opět se mu stát otcem.

Osud však chce, aby upřímnost svého pokání prokázal velkými oběťmi a podstoupil nevídané útrapy. Michal je totiž zajat loupeživými martalovci a než se jeho otec vyléčí z těžkých zranění, stopy po chlapci pohltí Osmanská říše. Skončil v otroctví, nebo v některém z janičářských výcvikových táborů? Je jen jediný člověk, který ví, kam přesně Michala zavlekli. A ten se právě připojil k turecké invazi do Sedmihradska. Kornel se vydává na cestu k transylvánské pevnosti Varadín, proti níž už táhne obrovská přesila Turků…

Hlava první,

v níž spadne hlava první. Pravda, náš příběh se odehrává ve válečných časech, tudíž přeťatých krků bude podstatně více, avšak žádná smrt, křesťanská či pohanská, neovlivní osud kapitána Báthoryho takto dramatickým způsobem.

Ve středu 2. června 1660 krátce po úsvitu vyšel onbaši Hasan Karači ze svého stanu na louce u Tichého potoka, hlasitě zívl, protáhl si údy, zapraskal klouby a nevrlým povelem zburcoval členy své jednotky. Chlapi chrápající pod prostými přístřešky z chvojí a volských kůží reagovali dvojím způsobem: Albánci a Bosňané, povětšinou mohamedáni jako jejich velitel, ihned vstávali – ještě před východem slunce bylo potřeba vykonat sabah, ranní modlitbu. S družinou však jezdilo také pět Řeků, tři Makedonci a jeden Srb, kteří, přestože byli v tureckých službách, zůstali křesťany. Jich se Hasanův rozkaz netýkal, takže jen zamlaskali, něco zabručeli, obrátili se na druhý bok a přitáhli si koňským potem nasáklé přikrývky až k uším.
Srb si ze spánku hlasitě upšoukl.
Modlitbě předcházela důkladná očista. Mladý onbaši se nejdříve vyprázdnil v keřících za táborem a pak se odebral k bystřině, jež veselým zurčením protiřečila svému jménu. Jemným pískem ze dna potoka si vydrhl ruce až po lokty. Vytřel si ospalky z očí, vysmrkal se, zašťoural mokrými malíčky v uších a opláchl si šíji. Celou dobu vzdychal a syčel skrz zaťaté zuby – voda stékající z Dubových vrchů byla ledová. Nakonec se vyzul a umyl si nohy. Našlapuje na příbřežní kameny, aby si znovu neumazal bosá chodidla, vyšel zpátky na louku. Do svěží trávy si rozprostřel seccáde. Modlitební kobereček už byl řádně ošoupaný, takže výšivka s obrazcem výklenku nasměrovaného k Mekce se dala sotva rozeznat. Hasan v duchu požádal Boha o odpuštění a slíbil, že až se vrátí do Jágru, konečně si obstará nový.
Zatímco se v pokleku vnitřně připravoval na spojení s Alláhem, ostatní muži se také umyli a rozprostřeli své koberečky. Společná modlitba započala klaněním. Nato onbaši nahlas přečetl fatihu, první súru. Muži padli na kolena, dotýkali se čely země a soustředěně velebili Boha.
Modlili se hlavně za mladého velitele. Věděli, že dnes bude Alláhovu přízeň skutečně potřebovat.
Po sabahu se chlapi v tichosti odebrali k rozdmýchanému ohništi. Hasan ještě hodnou chvíli seděl na patách a mlčky rozjímal. Během svinování seccáde však už i jemu myšlenky odběhly k pozemským záležitostem. K snídani si dá chléb a sýr. Žádný pilaf ani kebab. Pak hrnek kávy. Pořádné silné kávy. Muži už dali vařit čerstvou vodu z pramene nad táborem…
Právě vstal, když se nad loukou prohnalo chvějivé dunění. Hasan polekaně švihl pohledem k čedičovým skalám na severu. Že by ti prokletí džaurové z Fileku porušili dohodu a rozhodli se nečestně zaútočit?
Také ostatní muži se neklidně rozhlíželi. Dokonce i křesťanští lenoši konečně vylezli z pelechů, mžourali kolem sebe, rychle se obouvali a sahali po zbraních. Hasan se už už chtěl rozběhnout do stanu pro pistoli a šavli, když se zvuk podivně zlomil a on náhle pochopil, že se nechal oklamat ozvěnou. Ve skutečnosti se hřmění kopyt blížilo z opačné strany.
Obrátil pohled k jihu.
Zpoza husté doubravy v ohybu cesty vyrazila početná skupina jezdců. Hasan spatřil turbany a šišáky. Ulevilo se mu, ale jen na okamžik. Vzápětí zahlédl bunčuk ozdobený medvědími drápy a pochopil, že tyto muže nepřivedla zvědavost na jeho šermířské umění. Právě naopak – přijeli, aby mu jeho dnešní plány překazili.
Jezdci zpomalili. Koně to přijali s úlevou – pěna na nozdrách a vlhce se lesknoucí srst vypovídaly o dlouhé a namáhavé jízdě. Těsně před táborem se družina roztáhla do širokého půlkruhu. Pět tuctů ozbrojenců na statných koních budilo respekt. Mužů v táboře nebylo ani dvacet. Nejedna ruka se zatoulala k jílci šavle či pažbě pistole.
Hasan jezdce vítal s hrdě zvednutou hlavou. Pobledlé tváře a neklidné oči však prozrazovaly, že nemá úplně pevnou půdu pod nohama. Učinil krok vpřed a odkašlal si.
„Irhane?“
Muž, který před ním zarazil koně, se od zbytku jízdy odlišoval nejen honosnější zbrojí a oděvem – kroužková suknice, šišák s drátěným závěsem po obvodu, kožešinou podšitý plášť, kalhoty z kordovánu, safiánové boty – ale hlavně pyšným výrazem tváře. Dal by se považovat za urozeného bojovníka, možná důstojníka sipáhiů, kdyby nevelel různorodé sběři, která více než vojenský oddíl připomínala bandu vyvrhelů.
„Proč jsi přijel?“ zeptal se Hasan.
Vojevůdce neodpověděl. Seskočil z koně a rázně vykročil k Hasanovi. Černé obočí měl svraštělé, ústa pod dlouhými kníry zlostně zkřivená a purpurová jizva na levé líci soupeřila s žilami na spáncích v rozčileném pulzování. V ruce svíral krátký pružný bičík, jímž ještě před chvílí netrpělivě pobízel valacha.
„Počkej, bratře!“ natáhl k němu onbaši ruku a ustoupil.
Irhan se nezastavil. Rozehnal se a švihl Hasana tak silně, že i když mladík zachytil bičík rychle pozvednutou levičkou, síla úderu ho srazila na zadek.
Hasanovi družiníci sebou trhli, zahučeli nelibostí a sáhli po zbraních. Irhan prudce vzhlédl od plazícího se bratra. Pistole se zasekly za opasky, šavle znehybněly s čepelemi napůl tasenými z pochev.
„Neopovažte se!“ zařval Irhan. „Chátro nevděčná! Zapomněli jste na přísahu karačiovské odě?! I na to, že odabašim jsem stále já? Tenhle červ,“ ukázal bičíkem na Hasana, „podléhá mým rozkazům! Vzepřel se mi, a vy jste se k němu přidali, takže na vás padá stejná vina! Dobře víte, že kdo chce opustit naše řady, musí se vykoupit. Jinak je to dezerce, tak jako v řádném vojsku, a za tu je kůl do prdele!“
Nikdo ani nemukl. Oči vystrašeně lezly z důlků a ruce spěchaly pryč od zbraní.
Irhan se nadechl. „Karačiovci nejsou jako ostatní martalovské ody,“ pokračoval už méně zlostně, avšak stále zvučně a ostře. „Věděli jste to, už když jste se k družině hlásili. Disciplínu a oddanost veliteli stavíme nade vše. Je to zákon! A zákony ody je nutné dodržovat. Jestli chcete žít jako obyčejní lupiči a štvanci, přidejte se k prokletým Vranovičovcům, nebo jděte do Ostřihomi za smradlavými Idrizovci. No tak? Kdo chce zradit Karačiovce a přidat se k jiné odě?“
Muži v táboře klopili zraky. Dokonce i jezdci, přestože byli v tu chvíli na koni – doslova i obrazně – se raději zdrželi úšklebků a posměšků, aby na sebe nepřivolali pozornost podrážděného velitele.
Odabaši pokýval hlavou a pohlédl na Hasana. Na mladíkově zápěstí naběhl rudý pruh.
„Jsme jedné krve,“ procedil Irhan skrz zuby, „ale to neznamená, že si můžeš dělat, co se ti zlíbí. Důrazně jsem tě žádal, aby ses vzdal toho potrhlého úmyslu. Nejdříve žádal, pak prosil, nakonec zakazoval. Jako do dubu. Zklamal jsi mě, bratře.“
„Zklamal?“ odsekl Hasan a rázně vstal. „Jestli tu někdo zklamal, tak jsi to ty! Vztekáš se, protože chci udělat to, nač jsi ty dosud nenašel odvahu?!“
Irhan zúžil oči a jizva opět začala hrozivě tepat. „Varuji tě, Hasane…“
„Nevyhrožuj mi, bratře!“ rozohňoval se mladík. „Oháníš se zákony ody. A co džakmarča? Není to nejvyšší nařízení ze všech? Krevní msta je posvátná. Dokonce i špinaví Idrizovci ji ctí. Ty ale už tři roky necháváš otcovu smrt bez odplaty!“
„Ty štěně!“ vyprskl Irhan a znovu se rozmáchl. Tentokrát však bičík nedopadl – odabašiho zápěstí uvázlo v pohotově nastavené, překvapivě pevné Hasanově dlani.
„Neopovažuj se mě znovu udeřit,“ zasyčel mladší Karači. „Jinak ti ten bičík vezmu a přede všemi ti výprask vrátím. Alláh ví, že by sis to zasloužil. Za to, že otcův vrah stále kráčí po tváři světa. Ty snad neskřípeš zuby, když slyšíš zvěsti o velikém turkobijci, jenž skolil Storukého Omara Karačiho? Už dávno jsi měl jeho hlavu nabodnout na kůl, jeho příbuzné prodat do otroctví a jeho brloh v Banských vrších srovnat se zemí! Tři roky, Irhane! Tři roky ses nezmohl na to, abys krví prašivého bezvěrce očistil otcovo jméno! A teď mi ještě ke všemu chceš bránit v tom, abych odčinil tvé selhání?“
Irhan vykroutil ruku z Hasanových prstů a o krok ucouvl. Chvíli marně hledal slova. Svaly v obličeji se mu vlnily, jak svíral čelisti.
„Ty tvrdohlavý osle!“ zvolal nakonec. „Paličatý, nepoučitelný hlupáku! Musíš mít místo mozku kravské lejno, když si myslíš, že můžeš zvítězit! Nechápeš, o co tady jde? Snažím se tě zachránit před jistou smrtí! Ten čubčí syn kosí nepřátelské hlavy jako makovice! Svedl už přinejmenším tucet podobných soubojů a z každého odešel po vlastních. Přemohl dokonce i sečanského sandžakbega Karu Mehmeda. Nejlepšímu tureckému šermíři v pohraničí srazil hlavu dřív, než k uším diváků dolehlo první zařinčení mečů! A ty si myslíš, že ho porazíš?!“
Když utichly ozvěny Irhanova hlasu, odrážející se od čedičového útesu, na louce se rozhostilo ticho. Hasan zamračeně hleděl do bratrovy tváře.
„Možná zvítězím, možná ne,“ zachroptěl nakonec. „Na tom teď nezáleží.“
„Jakpak by ne? A na čem tedy?“
„Aby se v pohraničí vědělo, že synové Omara Karačiho nenechali otcova vraha beztrestně chodit po zemi. Přísahám při Prorokovi, že udělám vše pro to, abych vrátil čest otcově památce, naší rodině i celé karačiovské odě. A tobě radím – nestůj mi v cestě!“
Irhan se zprudka nadechl, jako by se chtěl na bratra znovu obořit, ale pak zaváhal a zase vydechl.
„Jak myslíš,“ zabručel po chvíli. „Očividně nemá smysl bránit ti. Ostatně, teď už není cesty zpět. Kdybychom souboj odvolali, oda by upadla do hanby.“
Hasan překvapeně pozvedl obočí. „Tak k čemu celé tohle divadlo?“
„Ještě se ti nerozbřesklo, hlupáku? Chtěl jsem tě odradit od účasti v souboji. Ne ho zrušit.“
„Cože?“
„S džaurem budu bojovat já sám.“
To Hasana zaskočilo. Chvíli nevěděl, zda se má rozčílit, nebo ustoupit, ale nakonec narovnal ramena a zavrtěl hlavou.
„Nic takového. Půjdu já. Od prvního dne, kdy jezdím s odou, sbírám bojové zkušenosti jen pro tento den. Nesnaž se mě přemluvit!“
Irhan Karači si ztěžka povzdechl, pokrčil rameny a pokynul svým chlapům, že konečně mohou sesednout z koní.
„Pojďme si uvařit kávu,“ navrhl Hasanovi. „Nikdy v životě jsem tolik nepotřeboval hrnek dobré, silné kávy.“

*

Téhož rána byl Kornel Báthory, kapitán hradu Drienov, nucen udělat cosi, co se mu za jiných okolností z duše příčilo.
Musel pokleknout.
Ve zpovědnici to jinak nešlo. Tam se i ta nejpyšnější hlava musela s pokorou sklonit.
„…a také jsem bral Boží jméno nadarmo,“ soukal ze sebe neochotně. „Klel jsem, až se ozvěna od hradeb odrážela. Nechci se vymlouvat, ale… když člověk velí vojenské posádce, tak to snad ani jinak nejde. Sám víte, že chlapi v pevnosti nejsou žádné dobře vychované slečinky z hraběcího fraucimoru…“
„Rozumím,“ ozvalo se ze stínu za dřevěnou mřížkou. „Pokračuj, můj synu.“
„Také zanedbávám modlitby. Ani na mše nechodím pravidelně…“
„To jsem si všiml.“
„S tím souvisí opilství. Občas si chlap po těžkém dni potřebuje vypít, a když si otupí hlavu chlastem, na večerní modlitbu už si nevzpomene. Spíše se mu hlavou honí další hříchy. A když už jsme u toho – od poslední zpovědi jsem pětkrát… ne, vlastně šestkrát, když počítám i včerejší večer… takže šestkrát jsem se nemanželsky spustil s krčmářovou Ildikó. Ale bylo to s vědomím jejího otce. Ten vydřiduch ode mne dokonce chtěl zlatku za její… přítulnost. Tak tomu říkal, kuplíř starý. Řekl jsem mu, že až příště vtrhnou do vesnice martalovci nebo hajduci, jeho jediného nepustím do hradu a s protiútokem počkám, dokud mu nevypálí krčmu. Ten mamlas se tak vylekal…“
„Kornelie,“ přerušil ho kněz, zavrtěl se na lavici a naklonil se k mřížce. „Kornelie, Kornelie…“
„Velebný pane?“ zvedl Báthory zrak a pohlédl do vyzáblé, vráskami zbrázděné tváře. Na světě byli jen dva lidé, kteří ho nazývali celým křestním jménem. Jeho rodný otec a otec Martin. Oba to dělali tehdy, když ho chtěli za něco pokárat.
„Chválím tě za přiznání všech napáchaných hříchů,“ začal Martin z druhého konce. „Přestože, popravdě řečeno, bych byl rád, kdybys nechodil ke zpovědi, jen když se chystáš do boje nebo k duelu… Ale chci se tě zeptat na něco jiného. Jistě víš, čeho se ta otázka týká.“
Báthory se zhluboka nadechl a sklonil hlavu. Dlouhý plavý cop, spletený z pramene vlasů na temeni jinak vyholené hlavy, mu sklouzl do tváře.
„Jistěže vím. A odpověď je stále stejná.“
„Takže jsi ten dopis nenapsal. Proč?“
„I na toto vám odpovím stejně jako posledně. Nevím.“
„Ale víš.“
„Tak dobrá,“ zabručel Báthory už poněkud podrážděně. „Protože jsem nenalezl odvahu. Ano, přiznávám, jsem zbabělec…“
„V jiných záležitostech ti však statečnost nechybí. Když ti kapitanát přikazuje vyrazit na jih a rubat tam nepřátele hlava nehlava, bez otálení vskočíš do sedla. Také jsem slyšel, jak ti zazáří oči, když ti nějaký mohamedánský nadutec pošle výzvu k souboji…“
„Nu ano, ale to psaní… to je něco jiného. K němu se asi nikdy neosmělím.“
„Ale osmělíš, Kornelie. Jednoho dne to budeš muset udělat. Vím, že ti otec neustále píše, někdy i tři dopisy ročně. Nezanevřel na tebe.“
„Jak by také mohl, vždyť mu každý rok posílám padesát zlatých. Poctivých uherských…“
„Myslíš, že mu jsou peníze přednější než synovo slovo? Mám mu napsat místo tebe? Poslat mu tvé pozdravy? Jemu… a tvému synovi?“
„To by byla ještě větší zbabělost než úplné mlčení.“
„Pravda. Ale byl by to první krok. Potom bys jim snad napsal sám. A nakonec bys možná dostal rozum a zajel domů. Je to tvá rodina, Kornelie. Kdy jsi své blízké viděl naposledy? Na matčině pohřbu?“
„Uhm.“
„A to už je… kolik? Sedm let?“
„V září to bude osm.“
„Osm let jsi neviděl otce, bratra a vlastního syna.“ Otec Martin pokýval prošedivělou hlavou. „Toto je tvůj nejtěžší hřích, Kornelie. Přemýšlím, zda jsi ho vůbec hodlal zmínit. Rodina je svatá. Je to jeden z nejcennějších Božích darů. Pověz, proč se jí vlastně straníš? Je to kvůli synovi? Připomíná ti neblahé okolnosti, za nichž přišel na svět?“
Báthory se ošil. „Možná.“
„Ale ten chlapec za to přece nemůže. Je nevinný. Čistá duše. A ty ho trestáš za něco, co neudělal.“
„Netrestám, já jen…“
„Neodmlouvej mi, Kornelie! Snažím se ti otevřít oči. Hrubě jsi zanedbal rodinu. Tvůj syn vyrůstá bez otce. Jsem si jist, že se o něj jeho děd stará příkladně, ale vlastního otce mu nikdy nenahradí. Matku chlapec ztratil ještě jako nemluvně, Boží vůli nezměníme, ale otce… otce jsi mu vzal ty sám.“
„Už budu muset jít,“ zabručel náhle Báthory a zachrastil kroužkovým brněním, jež měl navlečeno pod koženým kabátcem s krátkými rukávy. „Aby na mne ta hadrová hlava nemusela čekat.“
„Teď z tebe hovoří vzdor, Kornelie. A právě v okamžiku, kdy je nutné být pokorný a upřímně litovat hříchů! Žel, za těchto okolností ti nemohu dát rozhřešení.“
„Když nemůžete, tak nemůžete,“ zamumlal Báthory a vstal.
„Jen tak nad tím mávneš rukou? Pamatuj, že dnešek může být tvým posledním dnem…“
„To sotva. Nemíním zemřít pod martalovskou šavlí.“
Dvířka ve zpovědnici se otevřela a ze stínu se vynořila šlachovitá, vysoká postava v tmavém hávu.
„Vybral sis špatný čas pro pýchu a tvrdohlavost, Kornelie.“
„Už jsem jednou takový,“ pokrčil Báthory rameny. „Jiný nebudu.“
„Až se Hospodin rozhodne, že je potřeba tě změnit, nějak už to zařídí. Koleduješ si o lekci, která tvou hrdost zlomí.“
Kapitán si povzdechl. „Když už ne rozhřešení, co alespoň požehnání, otče? A jestli ne mně, požehnejte alespoň mému meči.“
Otec Martin zavrtěl hlavou. Nebylo to však odmítavé gesto, jen vyjádření bezmoci nad Báthoryho povahou.
„Dobrá,“ povzdechl si. „Ale jen proto, že také Bohu jsou milá tvá vítězství nad pohanskou chátrou.“ Ze širokého rukávu vyklouzla kostnatá ruka a načrtla do vzduchu kříž. „Jdi tedy ve jménu Božím. Nechť tě chrání Otec, Syn i Duch svatý. Amen.“
„Amen…“

*

Před kostelem ho bodlo do očí ostré světlo. Slunce se právě odlepilo od Kočičí, ztuhlého lávového proudu na východním obzoru, vroubilo zlatem tmavé věže na kopci a pomalu rozhánělo stíny v uličkách podhradí. Kornel si nasadil klobouk, zastínil oči širokou krempou, rozhlédl se… a překvapeně protáhl obličej.
Malé náměstí bylo plné lidí. Po ranní mši se Drienované nerozešli domů. Pohledy visící na Báthorym jasně vypovídaly o tom, co je důvodem jejich zdržení.
Kapitán zaváhal, ale pak narovnal ramena a sešel po krátkém schodišti. Dav se před ním rozestoupil jako Rudé moře před Mojžíšem. Báthory, poněkud v rozpacích, kráčel živou uličkou. Vesničané se za ním otáčeli s téměř nábožnými výrazy v obličejích.
„Nechť při vás stojí Všemohoucí, pane rytíři!“
„Dejte tomu bezbožnému lotrovi nažrat poctivého křesťanského železa!“
„Vraťte se nám ve zdraví!“
„Budeme se za vás úpěnlivě modlit!“
„Hej, kapitáne, včera jsem v lese setnul mladou borovici, byla na kůl pro mohamedánskou hlavu! Stačí říct a ohobluju ji, zaostřím a zatluču do země před hradní bránou!“
Jak jinak, stála tam také Ildikó a smáčela si kyprý výstřih slzami. Přes její rameno se na Kornela mračil krčmář – hrdina, nehrdina, byl mu dlužen za přítulnost jeho dcery. Báthory jim věnoval pouze krátký pohled – vzápětí se mu z druhé strany přihrnul do cesty korpulentní muž v drahém, kožešinou podšitém kabátu, který vystavoval na odiv navzdory nefalšovaně letnímu počasí.
„Kapitáne, dovolte mně a několika urozeným pánům, abychom vás doprovodili na kolbiště. Neodpustili bychom si, kdybychom propásli příležitost vidět něco takového na vlastní oči…“
„Ne, pane rychtáři,“ zavrtěl Báthory hlavou a vymanil rameno z mužovy zpocené ruky. „Už jsem vám jednou vysvětlil, že to není možné. Wesselényi povolil souboj pouze pod podmínkou, že doprovod každého účastníka nepřesáhne dva tucty mužů. Já sám jsem to vyzývateli stvrdil čestným slovem.“
„To samozřejmě chápu, ale možná se s tím dá něco udělat,“ naléhal rychtář a obrátil pohled ke skupině jezdců, čekajících na okraji náměstí. „Kdybyste střelce ukryl v lese…“
„To také udělám. Nejsem naivní. Ale i tak budou diváky pouze mí ozbrojenci, připravení v kteroukoli chvíli odpovědět na případný útok. Rozumějte, mým sokem je martalovec. Od nich může přijít lecjaká podlost. Musím přece dbát o vaše bezpečí. Kdyby se vám něco stalo, odpovědnost padne na mou hlavu.“
Drienovský starosta přimhouřil oči, zda nezahlédne pod Báthoryho knírem alespoň letmý úsměv, protože měl dojem, že se ho velitel hradu snaží řečmi o nebezpečí jen obalamutit. Kapitán se však tvářil smrtelně vážně.
„Tak tedy… když ne, tak ne,“ povzdechl si rychtář odevzdaně. „Nechť tedy Pán Bůh vede vaši ruku. A svatý Jiří nechť vám dopřeje další vítězství.“
„Díky. Slibuji, že se o výsledku souboje dozvíte jako první.“
Báthory se konečně prodral shromážděním ke svým mužům, kteří se už netrpělivě uhnízdili v sedlech.
„Dnes jste se zpovídal nějak dlouho, kapitáne,“ ušklíbl se poručík Horváth a podal Báthorymu bandalír se dvěma pistolemi v kožených poutkách a rapírem v pochvě na opasníku. Kornel si ho hned převěsil křížem přes hruď a převzal od poddůstojníka uzdu svého koně. V sedle se ocitl jediným skokem, přestože v poslední době nejídal právě střídmě a opasek si od loňska musel povolit o dvě dírky.
„Ďábelsky dlouho,“ zabručel. „Dusil mě tam jako tetřeva na víně. Kolena mě z klekadla bolí tak, že budu muset šermovat vsedě.“
Poručík se zachechtal. „Znovu ta stará písnička o zanedbané rodině a psaní otci?“
„Pořád dokolečka. Jeďme, ať se neopozdíme.“
Horváth dal znamení družině. Husaři v blýskavých kyrysech i lehkoodění střelci s dlouhými ručnicemi na zádech a širokými bandalíry křižujícími hruď jako jeden muž pobídli koně. Dosud povislé zástavy s erby Drienova – žlutý květ na černém kameni – a Báthoryových – tři bělostné tesáky v krvavě rudém poli obtočeném drakem řádu svatého Jiří – zapleskaly mužům nad hlavami. Dav se hrnul za jezdci až na kraj vsi. Povzbudivé výkřiky zněly na pozadí drmolených modliteb. Nejedna slečna mávala mokrým kapesníčkem.
Ozbrojenci nechali podhradí za sebou, minuli i černé kamenné pole a otlučený čedičový vodopád, z jehož šestibokých úlomků byl postaven samotný hrad, a zamířili cestou k jihu.
Báthory se celou dobu mračil jako pohanský bůh hromu.

*

Zřícenina Šalgova se tyčila na strmém sopečném kopci pouhé dvě míle od Drienova.
Kdysi i tato pevnost hrdě střežila cestu, jež vedla Dubovými vrchy k jihu, do Jágru či Vacova na Dunaji. Jenomže pak přišla ničivá patnáctiletá válka s Turkem. Mazaní pohané obsadili hrad bez jediného výstřelu – vzali obyčejné sudy, natřeli je na černo a připevnili k vozům tak, že je obránci v mlžném počasí považovali za dobývací hmoždíře a raději se hned vzdali. Několik let se pak nad pevností třpytil pozlacený půlměsíc. Když roku 1593 přišlo osvobození, Turci se sice stáhli bez odporu, ale před odchodem se rozhodli tvrz zničit. Vyškrábali se s artilerií na nedaleký Čarodějnický vrch a odtamtud hrad rozstříleli napadrť. Zůstal v tak žalostném stavu, že jeho dědicové už se neobtěžovali s obnovou.
Když Báthory vybíral místo souboje – jako vyzvaný na to měl právo – nejdříve se v něm ozval romantik: napadlo ho, že by se mohli bít přímo nahoře v ruinách. Jenže vzápětí si uvědomil to, co za něj trefně vyjádřil Horváth: „V těch bodláčím a trním zarostlých rozvalinách si zlámete hnáty dřív, než čepele svlaží první krev!“ A tak Kornel zvolil méně malebnou, avšak vhodnější louku v údolí.
Ve skutečnosti nebyla malebná vůbec. Jakmile se jezdci vynořili z šeré doubravy, do nosů je udeřil nepříjemný zápach. Po jeho zdroji nemuseli pátrat.
Na louce se od hlavní silnice oddělovala hradní cesta, stoupající v serpentinách až k pobořené bráně Šalgova. Uprostřed rozcestí byl do udupané hlíny vsazen vysoký kůl s kolem nahoře. Mezi loukotěmi bezvládně visely polámané, popálené, vránami ozobané a jinak zohavené lidské údy.
Báthoryho to samozřejmě nepřekvapilo. Mrtvolu nechal na kůl pověsit on sám. Stejně tak na jeho příkaz byla ke kůlu přibita cedule s nápisem:

KDO TUDY SE ZLÝMI ÚMYSLY PROCHÁZÍ
TEN BUDE SPOLEČNÍKEM KRKAVCŮ
NA VRCHOLU TOHOTO KŮLU.

Zatímco cedule už byla řádně ošlehaná živly, nebožtík vypadal poměrně čerstvě. Báthory se staral, aby byli pravidelně dodáváni noví. O kandidáty na kolo nebyla v pohraničí nouze.
„K ďasu, už začíná pořádně zavánět,“ nakrčil Horváth nos, zachrchlal, naklonil se v sedle a hlučně si odplivl.
„Proto jsem ten kůl nenechal vztyčit na kraji vesnice,“ odvětil Báthory.
Oddíl sjel z cesty na louku a rychle se vzdaloval od smradlavého rozcestí. U košaté třešně, jež se osaměle tyčila uprostřed prostranství, Kornel zastavil a přikázal sesednout. Jen jeden lehkooděnec zůstal v sedle a na kapitánův pokyn pobídl koně k jihu. Zakrátko se společně s cestou ponořil do lesa.
„Trochu vína?“ sňal Horváth ze sedlové hrušky čutoru.
„Ani nápad,“ ohradil se Báthory. „Jen by mě to zpomalilo. Navíc se od toho incidentu snažím chlastu vyhýbat…“
„Třicítku člověk oslavuje jen jednou za život.“
„Ale nemusel by při tom zase tak řádit. Polesný si byl stěžovat, jaký polom jsme způsobili…“
„Jednou za čas je potřeba vyzkoušet bojeschopnost kanónů. Že to bylo v noci a že jsme byli všichni ožralí jako prasata…“ Horváth se ušklíbl a pokrčil rameny.
„Musel jsem mu dát deset zlatých, aby neposlal do Fileku stížnost a žádost o náhradu škody.“
„Ale já přece neříkám, že se máme zlískat. Stačí hlt, na osmělenou…“
„Odvahy mám dost. A kromě toho,“ nakrčil Báthory obočí, „jste ve službě, poručíku. A pokud mě paměť neklame, opilství ve službě je zapovězeno.“
„Opilství? Jaké opilství? Vždyť to není pálenka. Jen víno na posilněnou, kvůli žízni…“
„Odložte tu láhev, poručíku.“
Horváth si povzdechl a zase převěsil čutoru přes sedlo.
„Ten farář vám ale zvedl náladu,“ zabručel pod dlouhými kníry. „Někdy je lepší nechat svědomí spát.“
Báthory ho počastoval nevlídným pohledem a otočil se k ostatním mužům.
„Buďte ve střehu, chlapi. Prach na pánvičky, pistole a šavle k ruce. Ale bez mého výslovného příkazu nikdo nic nepodnikne, jasné? Ani kdyby se souboj vyvíjel špatně.“
„To se přece nestane, kapitáne,“ ušklíbl se jeden z husarů. „S tím martalovským holobrádkem si raz dva poradíte.“
„Moje řeč,“ přidal se Horváth. „Tohle bude asi nejkratší souboj, jaký jste kdy svedl. Bez urážky, ale tenhle protivník vás není hoden. Nechtěl jsem vám nic říkat, máte vlastní rozum, jenže… takový proslulý sběratel mohamedánských hlav by měl přijímat výzvy jen od nejlepších tureckých šermířů, od urozených sipáhiů a janičářských důstojníků, a ne se zahazovat s kdejakým pomstychtivým martalovským klučíkem. Kdyby byl alespoň náčelníkem ody, ale on je to jenom podělaný onbaši…“
„Na hodnosti a původu nezáleží,“ uťal Báthory. „Zabil jsem junákovi otce. Má právo na odvetu.“
„Hovno právo. Starého jste odpravil v poctivém boji. Storuký Omar si ani nezasloužil tak dobrou smrt. Měl skončit nabodnutý na kůlu nebo roztrhaný koňmi. Vlastně by vám to jeho štěně mělo být vděčné.“
„Hasan Karači na to má očividně jiný názor. Pomyslete na to, že jeho pomsta mohla mít i jinou, zákeřnější formu. Karačiovci se mohli vyzuřit na nevinných, vydrancovat vesnice v drienovské správě, řádně nám zatopit. Namísto toho nám sami nabízejí palici Omarova syna. Byl bych hlupák, kdybych zahodil takovou příležitost.“
„Jen aby za tím nebylo něco jiného, kapitáne. Nějaký úskok.“
„S tím přece počítáme. Proč bych jinak přikázal střelcům, aby…“
„Zvěd se vrací!“ zvolal jeden z kyrysníků.
Obrátili pohledy k jihu. Jezdec, který před chvílí zmizel v lese, se opět objevil na cestě. Odbočil na louku a svižně klusal k třešni.
„Přijíždějí!“ hlásil veliteli. „Jasně jsem viděl karačiovský bunčuk s medvědími pařáty…“
„Kolik jich je?“
„Něco přes dvacet.“
„Podle dohody. Nezahlédl jsi nic podezřelého? Nějaký pohyb v lese, vyplašené hejno ptáků nad stromy, cokoli, co by prozrazovalo, že je jich nablízku víc?“
„Naslouchal jsem jako rys, díval se jako jestřáb,“ dušoval se zvěd. „Nespatřil jsem nic nekalého.“
Báthory pokýval hlavou. „Dobrá. Uvidíme, jakou váhu má martalovská čest… Pokud něco takového vůbec existuje.“