Nedávno nakladatelství Laser-books vypustilo do světa další knihu edice Moderní díla fantasy, román Srdce světa. Pojďme se k ní vrátit v podobě ukázky…
Její Veličenstvo královna Viktorie stále vládne Nové Anglii a americkým državám, obrovské vzducholodi Královského námořnictva křižují nebesy a Země se dál otáčí na ohromném mosazném soukolí, které Bůh vsadil na nebesa, a spořádaně, půlnoc za půlnocí a rok za rokem, putuje kolem Slunce. Ve městě New Havenu žije jistý mladík jménem Hethor, který se pod dohledem svého mistra učí řemeslu a umění, za nějž vděčíme Bohu stejným dílem jako člověku: hodinářství. Jedné podivné noci získá jeho život nový směr. Po probuzení spatří živoucího mosazného anděla, jenž se obrovskými křídly dotýká nízkého trámoví podkrovního pokoje. Anděl mu oznámí, že byl vyvolen. Srdce světa dotikává a je třeba ho natáhnout. Hethor musí získat Klíč nebezpečenství, objevit způsob, jak stroj seřídit a zachránit tak Zemi. Na důkaz své návštěvy mu nebeská bytost zanechá stříbrné peříčko ze svého křídla. Krev ulpělá na jeho ostrém okraji je dostatečným důkazem, že Hethor nesnil. Aby splnil příkaz svého Boha, podnikne nevinný a nezkušený mladík dlouhou a nebezpečnou cestu k jižnímu pólu. Na konci strastiplné pouti nalezne sílu a pozná sám sebe.
Jak se blížili k Rovníkové zdi, začal od ní s hrozivou stálostí vanout mrazivý vítr. Vzdouval hladinu oceánu při Zdi tak silně, až se tvořily nebezpečné zpěněné vlny. Hethor dobře věděl, že kapitán Smallwood něco hledá, neboť Bassett si několik dní razil větrem cestu sem a tam, někdy s motory na plný výkon, jindy téměř plachtil.
Místy se z paty Zdi zvedaly obrovské zalesněné skalnaté výčnělky, větší než hory v Connecticutu. Jinde byla kamenitá úbočí, kterým jeden lodník, jenž pocházel z nějakého zaostalého kouta baskických území, říkal ‚suťoviště‘. Byla to čtyřicet mil široká a několik tisíc stop vysoká pole, pokrytá říčkami sesutého kamení. Hethorovi připadalo, že vypadají jako samo Peklo.
Šestého dne Bassett přeplul nad přístavním městem s moly z kyklopských kamenů a chaloupkami ze dřeva a listí, které stály na rozlehlých terasách. Vzducholoď se v ten okamžik nacházela nějakých tisíc stop nad hladinou. Hethor pozoroval rojení postaviček, obklopených tečkami, ve kterých po chvíli rozeznal spršku kamenů, které házeli do vzduchu. Osmého dne vystoupala vzducholoď do výšky tří tisíc stop a vydala se k dalšímu výčnělku. Tento měl na vrcholku jakousi římsu, hotovou planinu, která si co do rozlohy nezadala s některým z okresů v Hethorově rodné Nové Anglii. Ploty a zavlažovací kanály napovídaly, že se tu dříve čile hospodařilo, ale zdálo se, že pole už dlouho nikdo neobdělává.
Bassett, zmítaný neustávajícím větrem, si nad nimi klestil cestu oblohou. Téměř všichni důstojníci a velitelé oddílů se shromáždili u zábradlí a cosi vyhlíželi. Mužům bez šarže nikdo nic neřekl, ale i oni vykukovali přes zábradlí, kdykoli se jim podařilo dostatečně vzdálit z dohledu ostražitých velitelů.
„Támhle,“ vykřikl po několika hodinách de Troyes. Všichni se nahrnuli na pravobok, divže Bassett neztratil rovnováhu. Hethor se přidal k ostatním, vyšplhal se po lanovém žebříku a visel na kormidelním ráhnu, zatímco důstojníci se snažili nahnat polovinu mužstva na levobok, aby loď příliš nevychýlili.
Pod nimi, východně od širokého řečiště, spatřili kamennou šipku. Ukazovala k západu, přes řeku a dál podél Zdi. Aby byly kameny lépe vidět, natřel je kdosi vápnem. Další hromádka kamenů byla poskládaná do jednoduchého obrazce, v němž Hethor nakonec rozpoznal lva a jednorožce.
Značky musely vytvořit ruce Angličanů.
Bassett klesal k zemi, stejně jako na Konakry. Tentokrát se však půl tuctu lanařů, včetně al-Wazira a Mlíka, s hedvábnými padáky na zádech vrhlo přes zábradlí. S sebou nesli hedvábný provázek, který se odvíjel z velkého bubnu, přišroubovaného pro tyto účely k zábradlí uprostřed pravoboku. Další lanaři ho jistili a zasekli provázek ihned, jakmile skupinka v pořádku dosedla na pevninu, aby se neodvinul celý.
Potom spustili silnější provazy, kterými vylodění muži připevnili hlavní kotvu ke kmeni tropického stromu a s její pomocí přitáhli loď do výšky sto stop nad zemí. Úplné přistání nepřipadalo v úvahu. Vzducholodi Jejího Veličenstva dosedaly na zem jen zřídka. Hethor a několik dalších palubních lodníků se vydali k bocmanské lávce přivázané k zábradlí na levoboku, naproti rumpálu, po níž postupně poslali dolů kapitána Smallwooda, poručíka Malguse, praporčíka de Troyese a prvního důstojníka, komandéra Dalworthyho, aby se společně se třemi námořníky vydali na výzvědy. Všichni, kdo se vypravili na pevninu, byli ozbrojeni: důstojníci pistolemi, řadoví námořníci měli karabiny.
Jakmile důstojníci s námořníky bezpečně dosedli na zem, vrátili se muži z lanového oddílu na palubu. Jako prvního poslali Mlíka. Kotníky měl omotané kusem provazu z manilského konopí.
„Málem jsem si při tom skoku zpřerážel nohy,“ ušklíbl se na Hethora, celý uřícený. Poté ho Firkinův pomocník a dva lodníci odnesli na ošetřovnu.
Hethor postával u bocmanské lávky, nakukoval přes zábradlí a pozoroval důstojníky, kteří zkoumali šipku a hrubě vyznačený znak Impéria. Malgus prováděl jakási měření. Smallwood se spolu se dvěma muži vydali od šipky na východ – snad hledali nějaké znamení viditelné pouze ze země.
Kdosi slabě vykřikl a rozezněl se zvon. Hethor ho nikdy dřív neslyšel, ale mezi lodníky to zašumělo: „Nebeská hlídka.“ Nebeská hlídka byla malá pozorovatelna na přídi balonu. Hethor vyrozuměl, že se podobá vranímu hnízdu, s tím rozdílem, že zde vždy hlídkuje několik mužů z dělostřeleckého oddílu.
Potom zaslechl tichou ránu.
Rozhlédl se, aby zjistil, odkud byla vypálena.
„To bylo otáčivé dělo na nebeské hlídce. Útočí na nás,“ vysvětlil Hethorovi vysoký Velšan, který stál hned vedle něj.
Z podpalubí se ozýval křik. Námořníci rozrazili střílny a prostrčili jimi hlavně děl na lafetách. Hethor stále neviděl žádného nepřítele – že by se na ně shora snášela čínská vzducholoď? Zdálo se, že to na palubě neví nikdo, ale důstojníci, kteří se vydali na pevninu, teď poplašeně pobíhali a námořníci mířili karabinami k nebesům.
Kdosi zdola zatahal za provaz, což byl povel k vytažení bocmanské lávky. Hethor vykukoval přes zábradlí a spolu s Velšanem začal navíjet provaz na rumpál. Kapitán Smallwood stoupal vzhůru, aby se okamžitě ujal velení na lodi a čelil tak hrozbě, ať byla jakákoli.
Útočníci se snášeli okolo Bassetta. Byli to andělé, vyzbrojení meči a luky. Gabrielova svatá družina, pomyslel si Hethor v návalu hrůzy. A jde si pro něj.
Andělé však neroztáhli svá olbřímí křídla a nevtrhli na palubu, aby ho unesli. Místo toho za palby z karabin námořníků na lodi i na pevnině padali na palubu tiše jako kameny. Kdosi z dělostřeleckého oddílu vystřelil z dvoupalcového děla z rohové dělové věže, odkud byl nejlepší výhled, avšak podařilo se mu jen rozhoupat loď a rozprášit stromy v dáli. Hethor, který stále zběsile točil klikou, zhluboka vydechl. Ani si nebyl vědom, že celou dobu zadržuje dech. Tohle nebyli žádní andělé. Oslnivé Gabrielově majestátnosti se nemohli rovnat ani v nejmenším. Byli to vysocí útlí muži, houževnatí jako sušené maso, s kůží barvy čerstvě upečeného chleba a rozsáhlým tetováním na tvářích, okolo očí, bradavek a rozkroku. Červené a černé čáry se náhodně klikatily po těle jako čerstvé i podebrané rány a křídla měli strakatá, jako kdyby je někdo sešil z peří tuctu různých šedivých ptáků.
Žádní andělé, ale okřídlení divoši.
Jen zbraně měli nové, naleštěné a ostré. Jeden bodl vyloděného námořníka do oka, další obrovským bronzovým mečem sťal praporčíka de Troyese. Hethor viděl, jak hlava mladého důstojníka odskočila od vrávorajícího těla jako kriketový míček při odpalu. Na okamžik se ho zmocnil žal a polevil v navíjení, ale Velšan ho nevybíravě popohnal. Společnými silami pomohli kapitánu Smallwoodovi přes zábradlí. Kapitán byl vzteky bez sebe a křičel, obličej brunátný jako tetování na tělech divochů.
„Připravte se na obranu, nachystejte píky. Námořníci k zábradlí, do posledního muže. Kde je ksakru druhý důstojník? Okamžitě přichystejte granáty! Pane Fine, potřebuji vás.“ Běžel k zadní palubě a rozdával přitom rozkazy na všechny strany. Hethor s Velšanem mezitím opět pustili kliku. Hethor náhodou zahlédl, co se děje na zemi. Tři z divochů se skláněli nad tělem a cupovali ho na kousky. Další se rozhodli uštvat Dalworthyho k smrti a jiní dva poslednímu z přeživších námořníků usekli ruce. Vyděšený červenokabátník vrávoral v kruhu.
Kdepak asi je Malgus? přemýšlel Hethor a opět maličko polevil v práci.
Zpomalil i Velšan vedle něj. Na zemi nezůstal vyjma divochů jediný živý. Přeživší lodníci vztekle nazdařbůh stříleli z paluby. Několik mužů z lanového oddílu, se jmény padlých na rtech, házelo přes okraj granáty.
Z nebe se snášel střelný prach, kulky svištěly a námořníci kleli. Hethor se slzami v očích pomáhal Velšanovi vytáhnout lávku. Divoši pod nimi roztáhli křídla a vzlétli vstříc odpolednímu slunci. V jeho zlaté záři útočníci uprostřed dunění dvoupalcových děl na malý okamžik opět vypadali jako andělé.
Posádce Bassettu se nepodařilo zabít ani jednoho z útočníků, nepomstili ani jeden život, přestože kapitán Smallwood nechal pálit ze dvou děl na zadní palubě a sám vyprázdnil zásobník svého mnohem novějšího koltu.
Podařilo se jim však pouze zvířit křišťálově čistý vzduch kolem Zdi. Zbylo jen několik zkrvavených per, ale všichni okřídlení divoši odletěli a Malguse podle všeho vzali s sebou. Bassettu zůstali jen mrtví.
překlad: Andrea Peprlová
obálka: Stephan Martiniére
počet stran: 304
provedeni: brož.
vydalo nakl. Laser-books
