Ukázka z knihy Smrtící tanec

Někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ zavolala Catherine.
Bob otevřel dveře. Pořád mi připadal celkem obyčejný, ale soudě podle světla v Catherinině tváři, ona v něm vidí něco docela jiného. Usmál se na ni. Tím úsměvem se celý jeho obličej rozzářil a já zahlédla něco jemného a jasného. Láska nám všem přidává na kráse.
„Nezlobte se, že vám kazím holčičí povídání, ale Anita má telefon.“
„Řekli ti, kdo to je?“
„Ted Forrester. Tvrdí, že je to pracovní.“
Vytřeštila jsem oči. Ted Forrester je krycí jméno muže, kterého znám jako Edwarda. Je to nájemný vrah, který se specializuje na upíry, lykantropy a cokoli dalšího, co není tak docela lidské. Já jsem koncesovaný lovec upírů. Naše cesty se občas zkřížily. Na určité úrovni bychom snad dokonce mohli být přátelé.
„Kdo je Ted Forrester?“ zajímala se Catherine.
„Lovec odměn,“ odpověděla jsem. Ted, Edwardovo krytí, byl lovec odměn a měl papíry, které to potvrzují. Všechno čisté a legální. Vstala jsem a vykročila ke dveřím.
„Je všechno v pořádku?“ ujišťovala se Catherine. Nic jí neunikne, a to je jeden z důvodů, proč se jí vyhýbám, když jsem až po pas mezi krokodýly. Je dost chytrá, aby si dala dohromady, kdy se věci vymknou z rukou, ale nenosí zbraň. Když se nemůžete bránit, je z vás terč. A jediná věc, která zachraňuje Richarda, aby neskončil stejně, je to, že je vlkodlak. I když to, že odmítá zabíjet lidi, z něj dělá snadný terč, měňavec, neměňavec.
„Jenom jsem doufala, že už dneska nebudu mít práci,“ řekla jsem.
„Myslela jsem, že máš volný celý víkend,“ divila se.
„To já taky.“
Vzala jsem si hovor v domácí pracovně. Rozdělili pokoj uprostřed. Jedna půlka byla zařízená po venkovsku s medvídky a miniaturními houpacími křesílky a druhá podle mužského vkusu s loveckými obrazy a s lodí v láhvi na stole. Dokonalý kompromis.
Zvedla jsem sluchátko a řekla. „Haló?“
„Tady Edward.“
„Jak jsi sehnal tohle číslo?“
Chviličku se odmlčel. „To byla hračka.“
„Proč mě stopuješ? Co se děje?“
„Moc zajímavě vybraná slova,“ poznamenal.
„O čem to mluvíš?“
„Zrovna mi nabídli smlouvu na tvůj život, a za dost peněz, aby to stálo za to.“
Teď jsem zmlkla zase já. „Vzal jsi to?“
„Volal bych ti, kdyby jo?“
„Možná,“ odpověděla jsem.
Rozesmál se. „Máš pravdu, ale já to nevezmu.“
„A proč ne?“
„Z přátelství.“
„Zkus to znovu,“ navrhla jsem mu.
„Počítám, že když tě budu hlídat, budu muset zabít víc lidí. Kdybych tu nabídku přijal, musel bych zabít jenom tebe.“
„Tos mě uklidnil. Říkal jsi hlídat?“
„Zítra budu ve městě.“
„To jsi si tak jistý, že to vezme někdo jiný?“
„Za míň než sto táců bych ani neotevřel dveře, Anito. Někdo ten kšeft vezme a bude to někdo dobrý. Ne tak jako já, ale stejně bude dobrý.“
„Máš pro mě radu, než se sem dostaneš?“
„Ještě jsem jim neodpověděl. To je zdrží. Ale jakmile odmítnu, nebude trvat dlouho, než se spojí s dalším zabijákem. Dneska v noci bys měla být v bezpečí. Užij si volný víkend.“
„Jak víš, že mám o víkendu volno?“
„Craig je na sekretáře poměrně mnohomluvný. Nesmírně mi pomohl.“
„O tom si s ním budu muset promluvit,“ řekla jsem.
„To rozhodně udělej.“
„Jsi si jistý, že nějaký zabiják není ve městě už dneska v noci?“
„V životě není jisté nic, Anito, ale mně by se vůbec nelíbilo, kdyby se klient pokoušel najmout mě a pak tu práci dal někomu jinému.“
„Přišel jsi o hodně klientů vlastní rukou?“ zeptala jsem se.
„Bez komentáře,“ usmál se.
„Takže poslední noc v bezpečí,“ řekla jsem.
„Pravděpodobně ano, ale stejně buď opatrná.“
„Kdo na mě vypsal odměnu?“
„To nevím,“ odtušil Edward.
„Co tím chceš říct, že nevíš? Musíš to vědět, abys dostal zaplaceno.“
„Většinou jednám přes prostředníky. Snižuje to pravděpodobnost, že další klient bude polda.“
„A když tě nějaký umíněný klient naštve, jak ho najdeš?“
„Dokážu ho najít, ale chce to čas, Anito. A když máš za patami opravdu dobrého zabijáka, je čas to, co rozhodně nemáš.“
„No tos mě uklidnil.“
„Přesně to jsem měl v úmyslu,“ ujistil mě. „Nenapadá tě někdo, kdo tě tak hrozně nenávidí a má k dispozici tolik peněz?“
Chvilku jsem nad tím uvažovala. „Ne. Většina lidí, kteří by na to měli, je mrtvá.“
„Jediný dobrý nepřítel je mrtvý nepřítel,“ poznamenal Edward.
„Jo.“
„Doneslo se mi, že chodíš s vládcem města. Je to pravda?“
Zaváhala jsem. Uvědomila jsem si, že se stydím Edwardovi přiznat pravdu. „Jo, je to pravda.“
„Chtěl jsem to slyšet od tebe.“ Skoro jako bych slyšela, jak nad sluchátkem kroutí hlavou.
„Sakra, Anito, ty máš na mnohem víc.“
„Já vím,“ přisvědčila jsem.
„Richarda jsi pustila k vodě?“
„Ne.“
„A se kterou příšerou jsi dneska? S tou, co se živí krví, nebo masem?“
„K čertu, do toho ti nic není,“ odsekla jsem.
„Fajn. Vyber si dneska netvora podle svého gusta, Anito, a užij si to. Zítra se začneme snažit, abys zůstala naživu.“ Zavěsil. Kdyby to byl kdokoli jiný, řekla bych, že je naštvaný, že chodím s upírem. Anebo by snad lepší slovo bylo zklamaný?
Položila jsem sluchátko a pár minut tam seděla, aby mi to došlo. Někdo se mě snaží zabít. To není nic nového, ale tenhle někdo si na pomoc najímá odborníka. To je novinka. Ještě nikdy jsem za zadkem neměla vraha. Čekala bych, že mě zaplaví strach, ale nestalo se to. No ovšem, takovým vágním způsobem jsem strach měla, ale ne takový, jak bych měla mít. Ne že bych nevěřila, že se něco takového může stát. Věřila jsem tomu. Spíš je to tak, že za poslední rok se mi přihodilo mnoho jiných věcí a až tolik mě to nevzrušovalo. Až na mě někde vybafne vrah a začne střílet, nějak si s tím poradím. Možná že potom se nervově zhroutím. Ale to už se mi nestává moc často. Určitá moje část začíná být otrlá jako válečný veterán. Když musíte vnímat příliš mnoho věcí, prostě vypnete. Skoro bych si přála, abych byla vyděšená. Strach vás udrží naživu; netečnost ne.
Od zítřka tam někde venku bude mít moje jméno na seznamu úkolů. Vyzvednout vyprané prádlo, nakoupit zeleninu, zabít Anitu Blakeovou.