Od pondělí 17. 8. si budete moci s FP zasoutěžit o povídkový román ze světa Asterionu, Město přízraků, který vydaly Straky na vrbě. Na knize se podílelo šest autorů, my vám přinášíme krátkou ukázku z povídky Il secondo movimento Martina D. Antonína.
Rozhodně nemohl doufat, že by couvli a odmítli ho zabít – na to u nich měl příliš velký vroubek.
A u těch dvou, kteří na něj mířili kušemi z opačných stran prostranství, to bylo navlas stejné.
“Podívej se kolem sebe – nemáš šanci!” houkl Fuller panovačně. “Přestaň ohrožovat další nevinné, ty tvrdohlavý parchante! Vzdej se – máš na to dvacet vteřin!”
Krath dál nehybně stál a měřil si své soupeře. Všichni napjatě sledovali, jak to dopadne. Ta scéna byla zvláštně fascinující. Jen málokoho v davu napadlo, že by se měl rychle klidit, pokud nechce padnout zbloudilou šipkou z kuše.
Čeníšek nemyslel na nic jiného. “Kharyme, jdeme! Pak se na to vyptáme Julie!”
“Počkej…” neposlouchal ho mladší chlapec. “Přece ho v tom… Přízraky!” “Cože? Jo, hele, to je ale dobrej nápad!” zasmál se Čeníšek a zařval z plných plic: “Přízraky! Přízraky!”
Dal do toho výkřiku tolik zděšení a paniky, kolik jen dokázal. Pak se chtěl skrčit a tiše rozchechtat – ale Kharym ho chytl za rameno a ukázal dolů k nejbližším vykopávkám: “Ne, opravdu! Tam! Jdou přímo na nás!”
Čeníšek se překvapeně zamračil, otevřel ústa, zalapal po dechu, chviličku zíral – a to už se kolem nich strhlo peklo.
Dav zešílel. Po prvních pár měsících se v Targentu každý naučil, co to znamená, dotknout se přízraku – a tak se z těsně nahloučené masy všichni pokusili utéct.
Najednou.
Lidská těla se změnila v rozbouřenou řeku, roztočenou ve víru pod vodopádem. Nikdo nevěděl, odkud hrozba přichází. Panikařící a napůl šílení lidé se do sebe zaklesli jak ohromná skládačka. Pro jednotlivce nebylo úniku – každý musel následovat ostatní. Bylo to jako uvíznout v lavině, která odnášela všechny a všechno bez rozdílu: farmáře, kopáče i žoldáky. Čeníšek a Kharym se už starali jen o to, aby neklopýtli a nepadli na zem – víc dělat nemohli.
Čtyři schopní bojovníci na jednoho, dva zkušení střelci k tomu. Krath se mračil. Nechtěl zabíjet. Už jen proto ne, že by tím Fullerovi vehnal další vodu na jeho šílený mlýn. Neměl však na vybranou. Nechat se odvést do vězení a klidně čekat na popravu za zločin, který si velitel vymyslel – to by byl stejný blázen jako on.
Zvolna přesunul váhu dopředu. Přichystal se ke svému poslednímu bojovému tanci. Duševně se obrnil proti nárazům obou šipek, které nejspíš neminou a ukončí celý boj dřív, než vůbec začne.
“Přízraky!” zaječel nějaký vystrašený kluk na kraji davu. “Přízraky!”
Na zlomek sekundy všichni pohlédli tím směrem.
Krath vyrazil.
Zadrnčely kuše. Jedna šípka mu hvízdla kolem ramene. Druhá mu vykousla kus masa z boku – povrchové zranění.
Měl štěstí.
Toho muže, který mu stál v cestě, nechtěl zabít – i když si to ten mizera nejspíš zasloužil. Jen mu odrazil meč stranou, dál se řítil přes něj a udeřil ho jílcem přímo do ohryzku.
Voják klesl na kolena, oběma rukama si zoufale hmatal po krku a začínal se dusit.
Krath ho skutečně nechtěl zabít – ale zemřít na soucit s protivníkem také ne. V duchu mu popřál štěstí, skočil mezi strachy pološílené lidi a nechal se unášet davem.
Slyšel, jak Fuller vztekle řve, ale nerozuměl mu.
Než se z vřeštícího a dupajícího stáda vymanil a začal prchat směrem do Sfarogu, krátce zahlédl Julii.
Vypadala, že čeká jen na jeho rozkaz.
Zavrtěl hlavou a kývl jí na rozloučenou.
