Přinášíme exkluzivní ukázky ze sbírky Magické střípky od Andrzeje Sapkowského, kterou ještě letos vydá nakladatelství Leonardo. Vedle povídek bude tato kniha obsahovat i obsáhlý esej o králi Artušovi, z které obě ukázky pocházejí. Tady je ta druhá.
(Tato ukázka navazuje přímo na předchozí.)
Římané projevili o Ostrov zájem ještě před zlomem letopočtu. V letech 55-54 př. n. l. se proti Britům vypravil osobně Gaius Julius Caesar. Uskutečnil (podle Roberta Gravese, nikoliv dle historiků, poněvadž jsem koneckonců spisovatel, a ne historik) dvě invaze. Při první kladli Britové pod vedením krále Kassiwellauna (Casswallawna) tak tuhý odpor, že se Caesar dokázal probít stěží deset mil do vnitrozemí. Při druhé posílil své jednotky na dvacet tisíc mužů, prolomil obranu pobřeží a okupoval dnešní Kent. Válečná výprava skončila donucením ostrovanů platit tribut, na což se ovšem už za dva roky vykašlali.
Za panování císařů Augusta, Tiberia a Caliguly (asi 30 př. n. l. – 40 n.l.) nechalo impérium Británii na pokoji a nevyžadovalo ani poplatky. Bylo jasné, že donutit bojovné barbary k poslušnosti a placení poplatků by znamenalo zdlouhavou válku, jejíž ztráty by byly neúměrně vysoké vzhledem k očekávaným ziskům. Nicméně ani v té době Řím nepřestal s Ostrovem udržovat obchodní styky.
Situace se začala měnit, když v jižní Británii vládl Cymbelín (Cunobelinus), král Trinovantů. Jeho synové si s ním očividně příliš nerozuměli, poněvadž upláchli do Říma prosit o vojenskou pomoc proti tatíkovi. Na oplátku slibovali uznat římskou svrchovanost – a opětovně platit tribut. Caligula se pro tento podnik zcela nečekaně nadchl. “Ovládnu,” zvolal chvástavě, “celou Británii od Scill až po Orkneye!” Poté vyrazil. Když však dospěl do Boulogne, ani se nepokoušel přepravit přes průliv. Namísto toho rozkázal legionářům sekat meči do mořských vln a sbírat mušle, což vyhlásil za vítězství nad Neptunem a dobytí válečné kořisti. Tím celá výprava skončila a imperátor se slavně vrátil do Říma, kde si už Cassius Cherea brousil nůž.
Cymbelín zemřel ve stejném roce, kdy byl Caligula zavražděn (41 n. l.). Po smrti krále Britů se jeho rodinka ihned pustila do boje o moc. Jeden z jeho synů Karaktak (Caradawg) se prohlásil králem Trinovantů, druhý syn Berik (Verica) v souladu s rodinnou tradicí utekl do Říma a požádal císaře Claudia o pomoc v boji proti bratrovi.
Claudius detailně prostudoval Caesarovy paměti, precizně naplánoval tažení a kvalifikovaně zformoval expediční sbor. V r. 43 překročil se čtyřmi tisíci vojáky Kaletanskou úžinu a zamířil rovnou na Karaktakovo sídelní město Colchester. Karaktak se svým zetěm Kattigernem mu v čele svých bojovníků zastoupili cestu u Brentwoodu, avšak v bitvě byli rozdrceni. V dobyté jižní části Ostrova (Kent, Sussex a Essex) pak císař vytvořil základ pro novou provincii. Zanechal zde vojenský kontingent pod vedením Ostoria a sám uspořádal triumfální vjezd do Říma.
Avšak již r. 45 Karaktak sebral síly a znovu udeřil na římské posádky. Zpočátku dosáhl jistých úspěchů, leč zanedlouho byl zrazen vlastními krajany, zajat a vydán svým nepřátelům. Když byl dopraven do Říma a v řetězech předveden před Claudia, promluvil pozoruhodně dobrou latinou a sám vedl svou obhajobu tak znamenitě, že mu dojatý císař daroval život. Když bylo zajatci umožněno zhlédnout Věčné město, pronesl prý užaslá slova: “Nechápu, jak mohou vládci tak okázalého města ve svých srdcích lačnit po našich nuzných chatrčích.”
Naivní Karaktak. Nepochopil, že vetřelci nebudou mít nikdy dost toho, co mohou vyždímat z jeho porobené země: zlata, stříbra, železa, cínu, olova, kožešin, obilí, dobytka a otroků. Římané si naplánovali ovládnutí celé Británie a vysílali přes Kanál stále další jednotky. V r. 47 byla Británie obsazena až po řeky Severn a Trent.
Nicméně domorodci se snadno nevzdávali, odvahou a vytrvalostí, s jakou hájili svoji vlast, uváděli útočníky v úžas. Pax Romana byl v Británii vyhlášen jen formálně, poněvadž Britové a Keltové dosud nesložili zbraně. V letech 60-69, když byl dobyt už takřka celý Ostrov, povstali proti okupantům pod vedením královny Icénů Boudikky (Boadicey). Bojovná vládkyně porazila několik legií, dobyla několik měst, pobila sedmdesát tisíc Římanů a jejich spojenců. Zajaté legionáře nechala narážet na zaostřené kůly, což dost podstatně oslabovalo bojovou morálku nepřítele.
Boj však skončil porážkou, povstání bylo utopeno v krvi. Boudikka by nesnesla pohanu, která potkala Karaktaka, sama si vzala život. Její pomník stojí dnes ve městě, které během povstání vypálila – v Londýně u Westminsterského mostu.
Záhy nato, v r. 78 římský vojevůdce Julius Agricola v podstatě dokončil obsazení Británie.
Ale pozor: Sever se i tentokrát úspěšně ubránil nájezdníkům. Nehostinné oblasti Caed Celyddon, vrchy a údolí Kaledonie a průsmyky Grampianů, hájené divokými horskými klany, se ukázaly nedobytnou pevností. Jako kdysi Goidelové a Britové, musely nyní i římské legie, jejichž orli přeletěli vítězně přes půl tehdejšího světa, ustoupit před udatností a urputností barbarů. Horalé ze Severu používali válečné malování, Římané je proto začali nazývat Picti (Pomalovaní). Kohorty se stáhly, Sever zůstal svobodný a jeho obyvatelé se neomezili výlučně na obranu. Přešli sami do útoku a zatápěli Římanům tak důkladně, že se proti nim museli pro změnu zase bránit nedávní dobyvatelé. Jak bylo jejich zvykem, vystavěli Římané limes – pohraniční obranný val, jenž měl Pikty udržet na jejich území a zamezit jejich loupeživým nájezdům. V letech 122-127 vznikl první z nich, Hadriánův val, dělící severní část Ostrova na linii dnešních měst Carlisle a Newcastle, v letech 140-142 val Antoninův na úrovni dnešního Edinburgu. Severně od limitu vládli Piktové, jižně Pax Romana.
Nicméně jako ve všech provinciích neznamenal římský mír pouze okupaci, teror a vykořisťování, nýbrž především rozvoj a pokrok: civilizační, kulturní, ekonomický. Británie byla rozdělena na čtyři správní jednotky: Maxima Caesariensis, Flavia Caesariensis, Britannia Prima a Britannia Secunda, jejíž hlavními městy byly: Londinium (Londýn), Lindum (Lincoln), Corinium (Cirencester) a Eburacum (York). V čele každé provincie stál viceprefekt, všechny pak byly pod správou prefekta čili místodržitele. Vojenské velení bylo v rukou dvou praetorů, jeden měl titul Dux Britannianum, sídlil v Eburaku a měl na starosti opevnění na severní hranici, druhý byl Comes Littoris Saxonici, jenž dbal o obranu pobřeží (od Portsmouthu po Wash), ohrožovaného námořními nájezdy Jutů a Sasů.
Na místech starých keltských caers neboli hradišť vznikaly postupně římské tábory, tvrze a nakonec města: Camulodunum, bývalé sídelní město Cymbelína a Karaktaka (Colchester), Dubris (Dover), Venta Belgarum (Winchester), Isca (Caerleon on Usk), Isca Dumnoniorum (Exeter), Glevum (Gloucester), Aquae Sulis (Bath), Corstopitum (Corbridge), Deva (Chester), Segontium (Caernarvon), Venta (Caerwent), Luguvalium (Carlisle) a mnohá další.
Římané zůstali v Británii čtyři sta let. Velmi dlouho. Avšak nakonec museli odejít. Důvod byl prostý: celá staletí okupovali a kolonizovali cizí země, stovky let přinášeli cizím národům Pax Romana a silou jim ho vnucovali. A nakonec se stalo, že někdo zabušil rukojetí meče na jejich vlastní dveře, pod hradby Roma Aeterna přitáhli Vizigóti.
Exodus Římanů z Británie neproběhl náhle, odcházeli postupně. A třebaže poslední legie opustila Ostrov r. 407, mnoho Římanů v Británii zůstalo. Vysloužilí legionáři, kteří zde dostali půdu jako odměnu za dlouholetou službu, ti, kdož se s domorodci spříznili manželskými svazky, kupci, kteří zde provozovali obchody. Asimilovaní představitelé provinční římské aristokracie svázaní sňatky s rodovou aristokracií keltskou dali vzniknout nové vládnoucí vrstvě – šlechtě, která, jak víme, již od časů Karaktaka ovládala stejně dobře latinu jako keltský jazyk.
Pochopitelně byli i tací, kteří s radostí uvítali odchod cizinců. Ohniska protiřímského odporu doutnala v Británii po celá čtyři staletí okupace. Náčelníci klanů po vzoru legendární Boudikky pravidelně vyvolávali revolty a vzpoury. Ačkoliv legie stály na Antoninově valu, rovnou pod nosem Duxe Britanniarum, v horských oblastech Walesu, Dyfedu a Gwyneddu, v Rhegedu a Cornwallu se nadvláda Říma prakticky neuplatňovala – zde stále vládly klany. A sotva Římané odtáhli, klany se neprodleně pustily do sebe navzájem, začala válka o moc.
Odchod římských vojsk a následný rozvrat samozřejmě neunikl pozornosti sousedů. Na západním pobřeží se objevily lodě irských pirátů, tehdy nazývaných Scoti. A na severu se přes opuštěné valy hrnuli nezničitelní Piktové…
Přivrženci Říma se na něj několikrát obraceli s žádostí o pomoc, jen proto, aby se dověděli, že Británie už impérium nezajímá. Bývalá provincie je nyní de facto nezávislá a samostatná, musí tedy řešit své problémy sama. Pomoc z Říma není reálná, Řím má jiné, důležitější starosti. Snadno se domyslíme, že ty starosti připravili Římanům Alarichovi Gótové, chystající se vyplenit město. A to byly smrtelné křeče impéria, které donedávna vládlo půlce světa. V r. 476 Západořímská říše padla a už nepovstala.
Než, vraťme se do Británie. Ve válce kmenů a klanů se zde objevuje (okolo r. 440) zpola historická, zpola legendární postava. Válečník, klanový náčelník, který se nepochybně chopil vlády tím, že si podrobil anebo povraždil ostatní pretendenty. Jmenoval se Vortigern. Nepochybně Briton (stačí si povšimnout podobnosti jeho jména se jménem Karaktakova zetě Kattigerna), ale údajně ženatý s čistokrevnou Římankou, prý dokonce aristokratkou z císařského rodu. Vortigern dosahoval úspěchu za úspěchem: získal na svou stranu britské i římské kruhy, dosáhl vítězství nad irskými piráty a dokonce se mu na čas podařilo zatlačit Pikty za římské valy. Zajisté vyvolený vladař, kterého země potřebovala. Vortigern zavede pořádek, Vortigern povznese Británii.
Leč Vortigern ztrácí Británii – Británii Britů. Jak ukáže historie, natrvalo. Vortigern se stal britským Konrádem Mazovským, či spíše Konrád Mazovský se nepoučil z Vortigernova omylu. (Pozn.: Tragická postava polských dějin. Konrád z rodu Piastovců, údělník mazovský a kujavský, povolal r. 1225 na pomoc proti pohanským Prusům řád německých rytířů a dal mu Chelmno a Lubavu. Křižáci skutečně zanedlouho donutili Prusy přijmout křesťanství – totiž ty Prusy, které do té doby nevyvraždili. Teutonští rytíři se zmocnili rozsáhlého území, na němž neuznávali polskou svrchovanost a které usilovně germanizovali. Pozdější polští panovníci s řádem dlouho válčili, než konečně r. 1410 v bitvě u Grunwaldu (Tannenbergu) zlomili jeho moc.)
Vortigern si uvědomil, že nedokáže Pikty trvale udržet za valy, na kterých již nestojí legie, že musí najít zbraň proti odvěkým nájezdníkům. A Vortigern ji nalezl. Okolo r. 403 se na Ostrově vylodili noví spojenci, odvážní bojovníci, kteří se měli bít za Británii a za Vortigerna, ukázat divochům, zač je toho loket. Byly to germánské národy: Anglové, Jutové, Frísové a Sasové od ústí Labe. Za čas se celá ta směsice začne souhrnně označovat jako Sasové či Saxoni. (Pozn.: V dalším textu užívám zavedený termín Sasové, třebaže název Saxoni by snad mohl být příhodnější. Existuje totiž teorie, že anglický název uvedeného národa nevznikl podle země jeho původu Saska (Sachsen), nýbrž podle nejužívanější zbraně jeho válečníků – krátkého, jednosečného meče zvaného sax či saex. Třebaže jiné teorie zase tvrdí, že do Británie přibyli skutečně Sasové ze Saska po předchozím přesídlení k ústí Labe, usnadnilo by nám zavedení názvu Saxoni odlišení předků dnešních Anglosasů od Sasů za Krušnými horami.)
V jejich čele stáli náčelníci Hengist a Horsa, ve znaku měli Bílého koně.
Nové spojenectví stvrdil Vortigernův sňatek (Římanku otrávil?) s Hengistovou dcerou. Sasům bylo uděleno právo usídlit se na ostrově Thanetu a na pobřeží Kentu. Navíc jim bylo přislíbeno veškeré území, které si vybojují na Piktech, v podstatě vše na sever od Antoninova valu. Sasové se pustili do boje a skutečně Piktům pořádně zatopili. Neútočili pouze přes limes, ale vylodili se i na Orkneyském souostroví, aby odtamtud mohli podnikat výpady do týla nepřítele. A do Británie připlouvaly stále nové lodě s novými bojovníky – a novými osadníky. Osadníci se rozhlíželi okolo. Země na Severu, v divoké Kaledonii? Proč tak daleko? Vždyť je tolik krásné a úrodné země tady kolem, v Kentu a Sussexu, stačí se na ní usadit hned po vylodění. Je to bohatá země, ne jako naše jalové Jutsko, písčité Frísko anebo bažinaté ústí Labe. Všeho je zde dostatek. A bude-li něco chybět, je možno to snadno sebrat hloupým a neschopným Britům, těm Pseudořímanům. Vždyť Piktové to tak dělají po celá staletí, vezměme si z nich příklad.
A tak hořela keltská hradiště i římské vily. Sasové se valili vpřed, Britové ve zmatku prchali. Už pochopili, že si sami pozvali nepřátele, vedle nichž se pomalovaní Piktové náhle jevili jako mírní beránci. Zoufalý Vortigern se pokoušel uzavřít smlouvu, dohodnout se s útočníky, stanovit demarkační linii a hranici. Sto britských vůdců se setkalo na mírové konferenci se stovkou Hengistových thanů. Na znamení míru a přátelství všichni neozbrojeni. Pěnilo se pivo, jehňata a vepři se opékali na rožních. Radujme se, veselme se, ať žije přátelství mezi národy!
A kdeže se konala ta sláva? Inu, na Salisburské pláni, v kamenném kruhu Stonehenge, zvaném Tanec obrů.
Znenadání se však na Hengistovo znamení zablýskly dýky, až doposud nenápadně schované ve vysokých botách saských thanů. Před hrůzou vytřeštěnýma Vortigernovýma očima se odehrála krvavá řež, která vstoupila do dějin jako Noc dlouhých nožů. První Noc dlouhých nožů – historickými příklady inspirované lidstvo jich později uspořádá ještě několik.
Vortigern si jako zázrakem zachránil život, uprchl a skryl se v Kambrických horách. To byl konec jeho politické kariéry. A jak se zdálo, konec keltské Británie. Pryč s předstíráním míru a spojenectví, došlo prostě k novému, rozsáhlému nájezdu! Zakrátko se Británie scvrkla na rozlohu Somersetu, Devonu, Cornwallu a Walesu. Celá východní část Ostrova padla do rukou Sasů, vládl zde Wotan a Bílý kůň.
Tehdy si prozřetelnost vybrala dalšího muže, posledního pravého Římana (třebaže byl určitě Briton jako Vortigern), jenž vstoupil do dějin pod jménem Ambrosius Aurelianus a s titulem Dux Bellorum. Přemohl a odstranil Vortigerna (dozajista energickým šmiknutím nožem přes hrdlo), postavil se Sasům a povedlo se mu je částečně zatlačit zpět na východ. Poté začal opravovat opuštěné římské tvrze a opevňovat keltská hradiště po římském způsobu. Rekonstruoval síť silnic, rozvíjel a posiloval hospodářství země a obchod s kontinentem. Přesto Sasové, i když se jim už nedařilo dobývat opevněná keltská sídliště, nadále a prakticky beztrestně pustošili zemi loupeživými vpády. Jako by se nad nimi nedalo zvítězit.
A zde začíná legenda…
Přeložil: Stanislav Komárek
Ukázka pochází z eseje Král Artuš, který bude obsažen v knize Magické střípky
Vydává nakladatelství Leonardo v roce 2002
