Pravděpodobně v březnu by se na knihkupecké pulty zásluhou nakladatelství Argo měla dostat scifi prvotina Martina Sichingera Hudba pro Anvilany. Z příběhu zasazeného do Prahy roku 2030 nyní nabízíme malou ochutnávku…
Nakolik souvisí tento jev s objevem otce Pellegrina Ernettiho, který ve Vatikánu představil nejpozoruhodnější přístroj lidských dějin?
Sci-fi román o elektřině, hudbě a vesmíru.
„Nacházíte se na těžařské lodi Agricola1 pro 816 osob, která je majetkem firmy ENĚRGAZ. Cílem cesty je Xiob, měsíc extrasolární planety Anvil 862e, na kterém se těží titan. Výroba kovového titanu byla už v první polovině dvacátého století soustředěna výhradně do Sovětského svazu.
Nyní je největším producentem titanu na světě firma EněrGaz.“
Reklamy se valily ze všech částí lodi, a tak byl Ondřej vystaven nedobrovolné přehlídce všeho, do čeho se EněrGaz kdy pustil.
Zhlédl modely obrovských přehrad, které česká divize EněrGazu postavila v Austrálii. V oceánech cizích planet hodlala uvést do provozu výškoměrný radar používaný proti vlnám tsunami a na jedné exoplanetě zahájit terraforming oceánu. Měla k dispozici programy a přístroje na průzkum mořského dna, které zároveň dokázaly zhodnotit finanční náročnost i intenzitu případné těžby minerálů, odhalit přítomnost vzácných živočichů, určit složení minerálů a spustit projekt ROŽMBERK, zaměřený na planety, na nichž se voda nacházela hluboko pod povrchem.
Všechny nové technologie Ondřeje fascinovaly a zároveň srážely k zemi. Neustále mu připomínaly, jak za léta, kdy odešel ze školy, duševně zakrněl, a teď mu najednou bylo všeho líto a cítil ve svém životě neuvěřitelné prázdno.
Nakonec si našel místo, kde na něj reklamy nemohly; vyřazenou palubu D, umývárnu s rezavými, u podlahy seříznutými vodovodními trubkami a roztlučenými obklady.
Dělníci si ho nevšímali, protože za útok na růžové ručičky, jak nazývali všechny nedělnické profese, hrozily vysoké pokuty.
Když se Agricola vynořila ze světelného víru, spatřil Ondřej Xiob. Poslední hodiny letu pročítal zprávu o jediném incidentu lidstva s Anvilany.
Nesla honosný název ODBORNÁ EXPERTIZA CHARAKTERU ANVILSKÉ CIVILIZACE, ale ve skutečnosti to byl jen záznam výpovědí horníků a inženýrů, jejichž loď musela kvůli poruše přistát v anvilském kráteru asi kilometr od místa, kde měl být vysazen i Ondřej.
Incident se týkal skupiny osmdesáti horníků, techniků a geologů, kteří prováděli zkušební vrty. Prvními nepřehlédnutelnými signály bylo neobvyklé chování elektrických přístrojů – nákladní výtahy se nekontrolovatelně rozjížděly a pneumatické vrtačky se samy spouštěly a vypínaly.
Podle očitých svědků se objevil shluk organismů, které nebylo možno věrohodně identifikovat. Jeden geolog usuzoval, že šlo o formy přízraků vytvářené elektřinou v magnetických polích velkých elektráren a Ondřeje napadlo, že tuto teorii může použít, až bude vysvětlovat přítomnost muže s kajakem na Anvilu.
Jiný inženýr prohlásil, že se Anvilané chovali jako mořská houba. Kdysi sledoval, jak se houba rozloží na jednotlivé buňky a proseje přes síto; po chvilce se znovu spojí do nové, životaschopné houby. Jednotlivé součásti organismu si zřejmě uvědomují svou strukturu a reagují způsobem, který ji zachovává. Inženýr soudil, že mozky Anvilanů nejspíš obsahují geneticky uložené informační programy, které kontrolují nekonečné varianty pohybů a činností.
K nehodě došlo ve chvíli, kdy se oba se horníci nacházeli za pískovou dunou. Jejich kolegové vyprávěli o jeřábu, který po jejich smrti v noci sám od sebe zdvihl rameno směrem k Zem,i a o rypadle, které koly vyrylo do povrchu Anvilu dvě rýhy podobné hrobům.
Zpráva přirozeně nastolovala otázku, nakolik je možno nahlížet na tyto výpovědi jako na věrohodná fakta.
Ondřej si znovu prohlédl fotografii muže s kajakem z Temelína. Vedle rozmazané nezřetelné postavy stála z obou stran uzavřená kovová trubice, uprostřed jejíhož našedlého trupu vyčuhovalo okrouhlé okénko.
Fotografii odložil právě v okamžiku, kdy na druhé straně vyřazené koupelny cvakla klika.
