Trilogie Althalus Davida a Leigh Eddingsových

Shodou okolností se tato u nás nová trilogie ke mně dostala jen jako půjčka na přečtení. A protože jsem zrovna prožíval období zvané “nedostatek knih”, které bych přelouskal, sáhl jsem po prvním dílu a zkusmo se začetl. Říkal jsem si, že i když by to třeba nebylo tak skvělé jako jeho dřívější knihy, určitě to bude na úrovni a strávím pár příjemných hodin. Ale když jsem se dostal někam ke straně šedesát, v hlavě mi dozrávala myšlenka, že takovou nudnou knihu můžu s klidem v duši odložit a dělat raději něco smysluplnějšího… Někde se stala chyba.

Kde? To je na dlouhé povídání. Nakonec jsem totiž přečetl všechny díly, abych vám mohl zprostředkovat mé pocity. Mou největší chybou bylo, že jsem si nezačal dělat při čtení poznámky o naprosto neuvěřitelných věcech. A když jsem pomalu končil s posledním dílem, nemělo už smysl s nimi začínat. Každopádně bych měl minimálně jednu A4 popsanou a nemusel bych teď na všechno vzpomínat. Stejně z paměti nevytáhnu vše, ale i tak to, doufám, bude stačit.

Děj je jednoduchý. Zloděj Althalus má v jednu dobu neuvěřitelnou smůlu a nakonec se shodou okolností dostane do “Domu na konci světa”, kde má ukrást Knihu pro našeho největšího záporňáka. Tam na něj již čeká bohyně Dweia, která ho uvítá větou: „Trvalo ti to dlouho, než jsi sem přišel.“ A tady všechno začíná. Dweia je prakticky celý první díl v těle kočky, které říkají Smaragd, a ta Althala učí číst z Knihy, kterou měl ukrást. Není to ale, děti, jen tak obyčejná kniha, je totiž od boha. A na světě jsou dvě (tři) a jednu z nich má i Ghend, úhlavní nepřítel, který Althala na loupež najal. Náš hrdina stráví se Smaragd 2500 let, zamilují se do sebe a budou moci spolu komunikovat myšlenkami. Po této době se oba vydají do světa, kde mají najít další přátele do party a zachránit svět. Zcela jistě originální myšlenka.

A teď začneme. Příběh vám nebudu popisovat, protože je tak naivní, že to ani nemá smysl. Budu se soustředit na okamžiky, které mi ulpěly v hlavě. Jeden z krásných momentů je, když Althalus vyzdvihne do vzduchu pomocí levitace jednoho z hlavních nepřátel a když jej bude chtít zabít, Smaragd mu řekne, že nemůže, protože ještě nenastal jeho čas a musí něco vykonat. Tato situace se bude několikrát opakovat, takže se zde vyskytuje naprosté klišé, kdy se manželé Eddingsovi ani nenamáhali tuto věc nějak zakrývat. Jednoduše to hrdina dostane rozkazem a tečka. Althalus díky Knize, kterou se naučil nazpaměť, dokáže jen tak jedním slovem naprosto cokoliv. Vytvořit jídlo, levitovat věci, udělat štít atd. Prostě všechno! A tady nastává ten největší problém celé trilogie. Dweia je bohyně, Althalus prakticky polobohem (jen se někdy musí na správné slovíčko zeptat Smaragd v jeho kapuci :-)) a jejich Dům na konci světa, jak později zjistíte, je může přenést na jakékoliv místo na světě a v jakémkoliv čase! Takže oni prakticky dokáží absolutně všechno a nemají žádná omezení. Ale v celé knize se chovají jako normální lidé, kouzla používají minimálně a sami musejí na všechno dohlížet.

Nesmyslné. Kdyby opravdu měli takovou moc, tak všechno zlo, proti kterému bojují, mohlo být poraženo na prvních sto stránkách! Jenže ne, oni nemůžou nikoho zabít, je totiž předem dané, kdo co udělá. Takže všichni se podle toho chovají. Několik příkladů. V jedné bitvě bojují proti sobě armády. Althalova se schová ve vykopaných příkopech a odráží nepřítele. K zjišťování toho, co protivníci udělají, využívají Leithu, která umí číst myšlenky. K přesunu používají dveře v Domě, takže můžou být kdekoliv. Jenže když Leitha nebude moci pomoct, budou jak slepí. A Eliar, který jediný dokáže používat dveře, bude zraněný. Jsou tedy bezmocní a čekají, co se bude dít. Jenže v jednom rozhovoru Dweia říká, že ví o všem, co se kde děje, protože je přece bohyně, ne? Takže proč tuto schopnost nevyužívá? Neříká, co kdo dělá a neradí Althalovi? Všichni musí v Domě hledět do oken, kde mají jakési vize toho, co se kde odehrává a mohou tak korigovat veškeré operace a teprve podle toho jednají. I přesun pomocí dveří je nedotažený do konce. S touto myšlenkou by se dalo tak vyhrát… A to i na straně nepřátel. Jednoduše nedotažené a nepřesvědčivé.

“Pěkný” moment také je, když Dweia prý nemůže kontaktovat (myšlenkou) Althala, protože nepřítel by z jeho mysli mohl vyčíst, co mají v plánu. Takže telepaticky ovládne jejich přítele Ghera, který k němu promlouvá, jak má kouzlit. Nesmysl. Když Althalus vykouzlí zemětřesení, je to těsně potom, co mu to Gher řekne. Takže by bylo nesmírně jednodušší a rychlejší, kdyby mu to řekla přímo bohyně a nemusela se zabývat další osobou.

Co ovšem překrásně vyniká, že hlavní hrdina může slovem udělat vichřici, zemětřesení, jídlo, magický štít, cokoliv! Ale celou válku jen tak stojí, přemýšlí a chudák řeší všechno se seržantem Khalorem. A to mu ty kouzla ani neberou žádnou energii, alespoň to nikde není napsané, takže mohl pár slovy zničit každého nepřítele a nehrát si na vojáka.

Ghend, záporňák. Ten ale je! Žije asi o 8000 let více než Althalus, takže má větší zkušenosti s Knihou, než on. Ale použije ji někdy? Ne! Přece on jako zlý musí mít moc a musí ji umět používat. Tady to ovšem zřetelně nefunguje. A jeho bůh Daeva je buď úplný hlupák, nebo je mu jedno, co se děje. Sedí si ve svém ohnivém městě a Ghend se u něho třepe a snaží se omluvit z chyb, které udělal. Ten teda dokáže nahnat strach…

K nesrovnalostem můžu ještě několik přidat. V jeden moment se v minulosti (to ještě popíšu) Althalus setká s Ghendem a budou společně krást zlato. A na jedné hostině klidně Althalus bude vyprávět, jak se na okraji světa setkal se zvláštním starcem, který mluvil k bohu. O pár stran dál mu Ghend dává úkol ukrást knihu, která je na konci světa, a náš hrdina mu odpovídá, že neví, kde to je a nikdy tam nebyl… (?) A to na té hostině určitě byl každý, takže Ghend musel slyšet jeho historku.

Všichni kolem Dwei spolu nakonec budou schopni komunikovat myšlenkami, ale když si mají předat, že je třeba oběd, stejně si to chodí říkat ústně, jak kdyby najednou zapomněli, co vlastně dokáží.

A jedna parádní perlička je, když Althalus s Gherem spolu cestují a Althalus říká, že si musí připravit kameny do praku, protože už jim dochází jídlo a budou si muset něco ulovit. Cože? Celý první díl jen tak ledabyle kouzlil jídlo pro pět lidí minimálně třikrát denně! Holt, asi skleróza…

A k té minulosti. S minulostí nebo budoucností si stále zahrává Ghend. Vytváří jakési snové vize, které se každému zdají a tím mění svět. V prvním dílu také Dweia ujišťuje, že dveřmi se může cestovat i do minulosti. Už tehdy mě napadlo, na co teda čekají? Gher sám navrhuje, ať jdou zpět časem a zabijí Ghendova otce. Bohužel se to nějak se zamluví. Takže až ve třetím díle skutečně cestují do minulosti a to jen proto, aby získali Daevovu Knihu. Ale kvůli tomu tam ztvrdnou půl roku, přátelí se s Ghendem a kují na něho pikle. Úplně zbytečně všechno komplikují, místo toho, aby se Eliar například až bude nepřítel spát, nahnul skrz dveře a Knihu jednoduše ukradl. Ne, oni raději půl roku dělají, že jsou jeho kamarádi, a potom mu ještě pro jistotu Knihu vymění za padělek, aby neměl podezření. A Ghend se i tady chová jako úplný pitomec a Althala jen chválí, jak mu to myslí a jak je nejlepší. Přitom on už tady má nějakých 5500 let. Opravdu no comment. A trošičku mi uniká jeden malilinkatý detail. Pokud je Althalus v minulosti a řeší tam své věci, kde je ten původní? On se tam taky musí někde potloukat, ale to je každému jedno. Hlavně, že příběh pokračuje…

A teď k něčemu úplně jinému. Celá trilogie je psaná naprosto naivně a směšně. Sem tam jsem měl pocit, že toto snad nemyslí vážně a někde jsem přeskočil slovíčko „parodie“. Na obálku bych tučně vyrazil “pro čtenáře do dvanácti a nad šedesát pět let“. Protože všichni jsou jedna velká rodina, kde se nic neutají a každý má každého rád. Neustálé oslovování tati, mami atd. je zcela běžné. Naivní rozhovory, kdy má člověk pocit, že se hádají o ničem a všechno vyzařuje atmosférou „skvělosti“. Buď začíná být pan Eddings senilní, nebo má vnoučata, pro která to píše, nebo jeho manželka má větší vliv na tvorbu než on sám. Bohužel. Všechny kladné postavy jsou téměř dokonalé, pořád se z lásky dohadují, problémy jsou jen menší přítěž, která se brzy vyřeší a nepřítel je jen taková otravná moucha, která nic neumí a která jen sem tam zabzučí u ucha. Kdyby tam Ghend nebyl, ani bych to nepoznal… Teď mě napadá, že vlastně za celou dobu, co čtete, nikde není meč vražený do těla (vlastně ne, jednou se tam sekne sekerou), slůvko krev se snad ani neobjeví a žádné strašné věci, které by musely být popsány detailně, se neodehrají. Nepřátelská armáda sice bude utopena, ale to vše za radosti přihlížejících, nebo budou její vojáci hořet a ječet, když se budou k smrti opékat. Ale v pohodě, nic se neděje. Dokonce si přečtete ještě vtípky na jejich účet. Jednoduše všechno je podáno jen kladně a neosobně, takže děti se nebudou třást hrůzou a „staříci“ si rádi přečtou, jak to všechno pěkně vychází.

Co se týče korektury, tak jsou zde dva větší problémy. Kromě toho, že snad na každé stránce najdete chybu v chybějící čárce (což se snad i dá přejít, protože opravdové hrubky vesměs nenajdete), tak jako dodatek ve druhém dílu chybí celkem velká část příběhu. Prostě něco na způsob: čtete, čtete a najednou skok a jste o nějakých třicet stran dál. Ale těch třicet stránek nikde nenajdete. Trochu zvláštní a dokáže to pěkně zmást a naštvat.

Abych to shrnul. Pravděpodobně teď máte pocit, že tato trilogie je vlastně hrůza. No, ne úplně. Ať už to vypadá jakkoliv strašně, tak Eddings je pořád Eddings a jeho dílo se čte i tak plynule a pohodově. Musím zde napsat několik hodnocení, protože jedno číslo nemůže vše obsáhnout.

Čtivost: 6/10
Práce redakce: 6/10 (až na pár výpadků jakž takž)
Logika příběhu: 2,5/10
Originalita: 2,5/10
Celkově: 4,5/10

Dodatek: děti a starší lidi si můžou přidat k celkovému hodnocení 2 body