Top ten nejlepších knih roku 2012

Steven Erikson: Chromý bůh

Desátý díl Malazské knihy padlých. Kniha, u které pro nastínění vší té extáze ze čtení, propracovanosti, dokonalých postav, zvratů, dialogů, monologů a vůbec literárních fíglů stačí jen název, nebo naopak nestačí ani deset stránek. Takže znovu: desátý (závěrečný, kurva, závěrečný) Malaz. A ano, je to kniha roku. A ano, ještě jsem ji nečetl. Trhněte si.

Gavriel Guy Kay: Pod nebesy

V kategorii samostatných románů (ano, vyjde volné pokračování… zasazené čtyři sta let po zde popsaných událostech; to nehodlám počítat) se letos nic lepšího neurodilo. Ani náhodou. Gavriel Guy Kay se vydal do Číny a vytasil se s perfektní zápletkou, úžasným citem pro čínskou poezii a estetiku (především jeho Nesmrtelný ve vyhnanství potěší) a opět s bravurou sobě vlastní láme srdce postavám i čtenářům. To vše v brilantním překladu Richarda Podaného a péčí nakladatelství Argo. Jo a i na živo je Kay bůh, jak jsme se mohli přesvědčit začátkem října.

Stephen King: Dallas 63

Takže… podle amíků to byla jedna z knih loňského roku, což tedy ani náhodou. Ale stejně je to pecka. Žánrově máme co do činění s časovkou šmrncnutou nejlepší kingovskou lovestory od dob Čaroděje a skla. Ve skutečnosti se ale jedná o završení linie kingovských návratů ke kořenům vlastní tvorby a nejlepších kousků. Proto je část v Derry z roku 1958 (všichni víme, co se tehdy a tam stalo, prostě všichni!) absolutně dokonalá, i když se tam nic neděje. A proto je vše potom, i když se tam toho děje spousta, v podstatě jen dojezdem. Na amíky to asi fungovalo, protože JFK je pro ně pořád idol, pro nás ale nemůže konkurovat jednomu prostému tanečku dvou známých Smolařů… Bando, ani nevíte, jak moc jsem vás měl rád…

John Ajvide Lindqvist: Jak zacházet s nemrtvými

Další borec, kterého jsem měl letos tu čest potkat osobně a dělat mu částečně průvodce po hnusných kafích v Praze. Jeho zombie horor obsahuje několik zásadních převrácení zažitých vzorců – epidemie je přísně lokální, časově omezená a nejde o to nemrtvé zničit, ale vyrovnat se s tím, že se vrátili lidé, kteří pro nás znamenali – v dobrém i zlém – všechno. Není to tak přímočaré jako Ať vejde ten pravý, ale pořád je to geniální a mrazivě působivé.

Haruki Murakami: 1Q84. Kniha 1 a 2

Trvalo to poměrně dlouho, ale dočkali jsme se. Další Murakami je tu! Sice jen dvě třetiny jeho nejnovějšího opusu, ale buďme rádi i za ně. Román sleduje osudy mladého milovníka literatury Tenga a fyzioterapeutky Aomame. On má přepsat brilantní a silný, ovšem dyslektičkou napsaný román, ona jako melouch vraždí muže týrající ženy. Oba jejich činy přivedou do jiného světa a do střetu s podivnými Little People. Jazz, sex coby uvolnění frustrace a napětí, osamělí lidé, násilí a smrt a láska… a kočky. Prostě Murakami. Jako celek není román tak silný jako třeba Konec světa a Hardboiled Wonderland, ale je to dokonalé naplnění všeho, co od autora chceme. A všechny ty hrátky s přepisováním reality jsou prostě parádní.

Hannu Rajaniemi: Kvantový zloděj

Někdo by tu raději viděl Anatém nebo Ambasadov. Možná Prstenec singularity nebo Dřeň, ale scifíčko roku je tenhle románový debut anglicky píšícího Fina. Je to fundované (všechny ty koncepty ochrany soukromí nebo kvantových vězení…), hravé (futuristický mix příběhů Sherlocka Holmese a Arséne Lupina, pokud by tito dva používali orbitální lasery a kradli celá města i kapesní hodinky) a hrátky s klasiky (gogolovské mrtvé duše vedou…). Já byl okouzlen.

Patrick Rothfuss: Strach moudrého muže

Čekali jsme na to dlouho. A nečekali jsme marně. Strach moudrého muže je pecka. Spousta lidí bude pochopitelně brblat, že se tu nic neděje a těch tisíc stran je moooc, ale v podstatě jen ti, kteří nepochopili princip už prvního dílu. Kroniky královraha jsou řekněme učebním románem. Jeho hrdina nemá a nechce kráčet od bitky k bitce, od záchrany princezny k záchraně světa… má se učit. A autor mu připravuje scénu za scénou, vysílá jej po vzoru středověkých studentů na vandr a postupně připravuje velkolepou tragédii, která bude náplní závěrečného dílu. Mimochodem, nejnudnější pasáž je ta, která je v tradičním slova smyslu nejdějovější – tedy lov lupičů v odlehlé divočině. Rothfuss je prostě jiný. Plusové body nechť si přičte každý, kdo miluje hudbu.

Brandon Sanderson: Cesta králů

Sandersona jsem měl rád. Jeho knihy se skvěle četly, měly zajímavé postavy, chytré zápletky a vždy se snažily o propracovaný a neotřelý systém magie. Ale měly jednu chybičku: nakonec po nich zbyl pocit, že jinak než takhle dobře to dopadnout nemohlo… Happy end jim byl jako by souzený (čest výjimkám). No a najednou přijde Cesta králů. První díl plánované desetidílné ságy, kde Sanderson v jedné z hlavních dějových linií dokáže, že život není svině, ale doslova do písmene kurva. Jeho Kaladin dostane vyžrat všechno, každý pokus změnit osud či někomu pomoct je odměněn tragédií… Sakra, takhle někomu zkazit život nesvede mnohdy ani Ken Bruen! Ano, nakonec se to změní, ale ten zvrat už není tuctový hepáč, ale ukázková katarze… Bravo.

John Ronald Reuel Tolkien: Legenda o Sigurdovi a Gudrún

Tak tohle je prostě lahůdka. Nebude to bestseler, to ani náhodou. Věřím a chápu, že spousta lidí, které k fantasy přivedly filmové adaptace Pána prstenů, bude znechucená nebo dokonce naštvaná, ale stejně… Tady je vidět, z čeho Tolkien vycházel. A je tu i vidět, proč se mu dodnes málokdo vyrovnal nebo jen přiblížil. Schválně si zkuste Legendu číst nahlas… Ten rytmus, ta síla… nikoliv ale čistý mýtus. Nikoliv zapomenuté dílo klasika, ale klasikův exkurz ke kořenům doslova všeho.

Roger Zelazny: Pán světla

Když jsem porůznu v průběhu druhé poloviny roku nakukoval do stračích knih, tak jsem se těm narážkám jen smál. A když pak ta kniha skutečně byla fyzicky v mém držení, musel jsem se štípnout, že není prvního dubna. Michael Bronec konečně vydal (ale hlavně přeložil) Pána světla. Tenhle Zelazného majstrštyk je sice teoreticky už druhým vydáním, ale ta vydání prostě nehrajou ani stejnou ligu, možná ani ne sport. Takže vítejte na planetě, kde si hrstka vyvolených uzurpovala božskou moc a nakonec podlehla vlastnímu hinduistickému mýtu. Jenže jeden z nich míní vše změnit. Mahásamátman, Sam, Buddha… Upřímně, román možná u všech čtenářů nenaplní očekávání spojená s jeho pověstí, ale každý si musí vychutnat Broncův překlad, který ukazuje, jak moc byl Zelazny skvělý spisovatel…

BONUS:

Marie Michlová: Smrt múz

V předchozích přehledech jsem vždy doporučoval něco trochu stranou fantastiky a nejinak tomu bude letos. Spousta lidí se bude zaklínat, že česká kniha roku je Tučková nebo Hůlová nebo nedejbože Viewegh, ale nevěřte jim. Marie Michlová si střihla životopis neexistujícího největšího spisovatele devatenáctého století. Skota… Takže je jasné, že tahle kniha je prča. Ale zároveň pod vší tou zábavou najdete dokonalou poctu literatuře devatenáctého století a jeho velikánům, stejně jako zamyšlení nad tím, jak nás deformuje a mění náš vlastní mediální obraz. Kdyby Tim Powers někdy pojedl hodně vtipné kaše a dokázal se brát s nadhledem, napsal by Smrt múz. Ale on nepojedl, a tak to za něj musela vzít Michlová…

Přečtěte si i Borisův přehled z loňského roku.