Top knihy (a komiksy) roku 2012 očima redaktorů

Pavla Lžičařová

Z knih vydaných v roce 2012 mě nejvíce okouzlil román Patricka Rothfusse Strach moudrého muže. Jedná se o druhý díl epické fantasy trilogie Kronika Královraha, a nutno podotknout, že kniha žádným neduhem prostředních částí netrpí. Má sice 1000 stránek, ale autor je skutečný mistr vypravěč, takže jsem se nenudila ani na okamžik. Ale to, co mě na knize opravdu dostalo, je její hlavní hrdina Kvothe, který je tahounem příběhu a já ho miluju od první strany prvního dílu. Nezkusíte se taky zamilovat? … Z české fantastiky mě pak nejvíc oslovila antologie Martina Fajkuse Temné časy. Z řady skvělých příběhů spadajících do ranku temné fantasy mě nejvíc zaujal Petr Schink, Petra Lukačovičová a František Kotleta. Jen víc takových antologií.

Recenze na Strach
Recenze na Temné časy

Jakub Gergela

Pro mě byl nejočekávanějším románem letošního roku bezpochyby Dallas 63 od Stephena Kinga. Osobně tohoto autora miluji už od dětství: do 12 let hlavně filmy, zinscenované dle slavných románů (např. Zelená míle). Od Stephena lze totiž očekávat realistický pohled na lidský život chápaný a vnímaný postavami jednotlivých příběhů zrovna tak, jakým doopravdy je. Miluji tu prostotu ověnčenou tajemnem, která vás zhltne a nepustí až do samého konce.

Jan Michálek

Nejlepší česká fantastika, ke které jsem se v roce 2012, dostal je Keltská brána Vladimíra Šlechty. Nejnovější oggerdovka mě dostala jako vždy svými nápady. Navíc postapokalyptický svět je pro Šlechtovu nápaditost víc vhodný než mnohem oblíbenější cyklus z Krvavého pohraničí. Vzhledem k tomu, že se toho v českých luzích a hájích mnoho neurodilo, je podle mě tato kniha jedním z aspirantů na cenu Akademie SFFH. Zahraniční fantastika, která mě v roce 2012 nejvíc zaujala, je Nekromant Johannes Cabal Jonathana L. Howarda. Tento krásně neoviktoriánsky přeložený román si mě získal svoji cynickou laskavostí, vtipností a lidskostí. Měly by vyjít i další dvě knihy tohoto cyklu, ale jelikož se knize prý ne úplně daří, bude čekání na pokračování v českém překladu velkým otazníkem.

Recenze na Keltskou bránu
Recenze na Nekromanta

Lukáš Vaníček

Vítězem mé vnitřní rekapitulace, která kniha mě nejvíce oslovila, svým názvem vlastně už vítězství předpovídala. Dan Abnett napsal knihu Triumff a já s ní strávil mnoho nádherných chvil. Ano, je to praštěné, občas až nečitelné, ale na druhou stranu je z knihy cítit lehkost a nadšení, s nímž autor text psal, což se přenese i na čtenáře. Triumff je bláznivou a přímou eskapádou v příjemných a netradičních kulisách plná inovace i rýpavosti. Z komiksu pak si pak mé srdce získala kniha Preacher: 9 Alamo a 10 – Pradávná historie, a to se musely porvat se mnou tolik adorovaným Transmetropoli­tanem. Dobře, jsou to knihy dvě, každopádně v jedné edici. Alamo pro mě znamenalo konec šestiletého procesu čekání na každý nový díl, který byl korunován jednak epickým zakončením v deváté knize, a aby toho nebylo málo, tak desátý dodatek udělal za těmi léty definitivní tečku. Na první pohled by se mohlo zdát, že Pradávná historie je jen snahou vytřískat z fanoušků série jen další peníze navíc, ale troufám si tvrdit, že sbírka nabídla několik geniálních příběhů zpracovaných do precizní kvality, ke které se rád vracím.

Recenze na Triumff

Martin Kužel

Spousta nepřečteného zůstává a ještě chvíli zůstane. Kdyby jste se zeptali za měsíc, byla by má odpověď jiná. Anebo možná nebyla. Ale protože otázka jest „co vyšlo na našem trhu v roce 2012“, a nikoliv „co bylo v roce 2012 také skutečně napsáno“, je to Sandman: Tryzna. Konec, závěr, tečka. Také za nádherným příběhem, který překročil a smazal pevné kontury komiksu, románu a vázané řeči. Neboť Gaiman a zúčastnění kreslíři fúzí květnatých slov a obrazů namalovali finále legendy tak, že se podobá spíše básni, než čemu jinému. A i když je to rozloučení smutné, protože žádné další kapitoly nebudou, nemohlo být lepší.

Recenze

Petra Babuláková

Pro mě byl jednoznačně nejočekávanější Strach moudrého muže od Patricka Rothfusse. Po letech čekání a kousání nehtů je to konečně tady! A musím říct, že ani tentokrát Patrick nezklamal, bohužel však jde o autora, který si s tvorbou dává pěkně načas (a rád tím provokuje čtenáře na svém blogu), takže se vůbec netěším na čekání na další knihu – tuším, že bude dlouhé a útrpné. Kromě toho mě velice mile překvapila dětská kniha Johna Conollyho Brána do pekla. Nejde o žádnou vysokou literaturu, ale je to typ knihy, kterou koupíte svému dítěti a pak mu ji sami tajně kradete, a takové typy já zbožňuju.

Recenze

Vojta Rabyniuk

Tak já to vezmu klasicky komiksově. Výběr byť i dvou knih nebude žádná sranda. Dlouho jsem se díval na vše, co tenhle rok vyšlo, a dlouho uvažoval a nakonec jsem vybral jednu superhrdinskou a jednu nesuperhrdinskou záležitost. Superhrdinsky to převálcoval Brubaker a Captain America Omnibus 3. Jasně, že měl velkou konkurenci, třeba v JLA a podobně, ale nakonec vyhrál. Co se týká nesuperhrdinské stáje, tak tam vítěz vyšel velmi nedávno. Zabodoval opět Brubaker, tentokrát s deluxe vydáním komiksu Criminal, více se o něm rozepíšu v recenzi, ale garantuji vám, že je to jeden z nej komiksů všech dob.

Recenze Captain America 3

Josef Horký

Přestože jsem těch knih za rok nepřečetl tolik, kolik jsem viděl snímků, vybrat jednu nejlepší je minimálně stejný oříšek jako v případě filmového média. U knih je podle mě navíc subjektivní náhled mnohem výraznější. Buď jak buď, zvolit jméno jedné jsem nakonec nedokázal. Ready Player One spisovatele a scénáristy Ernesta Clinea mě natolik příjemně překvapil svou zábavností a nápaditostí (navíc opravdu ve velkém pomrkává k herním a právě i filmovým fanouškům), že ji musím vypíchnout. V případě druhého titulu se moment překvapení naopak nedostavil, poněvadž ani nemohl – antologie Velká kniha příběhů pro XXI. století editora Neila Gaimana pouze splnila očekávání. Velice vysoká očekávání. Nebojím se říci, že možná i přehnaná. Oba jmenované tituly pak spadají do kategorie „TO MUSÍTE ČÍST!“.

Recenze na Ready Player One
Recenze na Velkou knihu příběhů

Josef Šrámek

Vybírat nejlepší titul za uplynulý rok je popravdě pěkně zatrollená věc. To můžeme pořád dokola plkat o knižní nadprodukci a klesající kvalitě žánrových titulů, na druhou stranu každý musí, pokud chce mít čisté svědomí, přiznat, že stejně nestačí přečíst všechno, co by ho zajímalo. Z knih, které se mi během roku 2012 dostaly do pracek, bych chtěl upozornit na dvě, které se v krutém a sestrovražedném boji vyškrábaly po rozedraných hřbetech a natržených stránkách méně šťastných konkurentek až k vítězným vavřínům (vzdejme, prosím, čest Zlatu Arkony Juraje Červenáka a Prohnanému Kevina Hearneho, oba tituly se držely statečně). Jsou jimi Kniha posledního soudu americké autorky Connie Willisové a antologie Ondřeje Jireše Krvavá čest. Dodávám, že Krvavá čest v mých očích zaujala první místo, protože jsem prostě nenašel nic, co by jí šlo vytknout. Kniha posledního soudu bohužel zaplatila daň za čas, který od jejího sepsání uplynul a který její obsah v určitém ohledu antikvoval. A jelikož vítěz může být jen jeden, k druhému místu stačila i jen malá nedokonalost. Tak žebříček bychom tímto měli – a teď ještě dohnat ty resty…

Recenze na Knihu posledního soudu

Zuzka Hloušková

Pro mě to byl jednoznačně Ambasadov. Připadá mi tak trochu jako zjevení, protože se v době, kdy se lidská komunikace zplošťuje na SMSky a smajlíky, zabývá lang-parolovskou dimenzí řeči. Což je mi jako bohemistce samozřejmě nesmírně blízké. Ač údajně tato kniha nedosahuje kvalit dřívějších Miévilleho děl, mně se líbila nesmírně. Vyprávění mi vůbec nepřišlo chaotické, ale spíše se pohybující v kruzích a v anticipačně-retrospektivních vlnách přinášející něco nového a odnášející něco starého… Asi to bude tím, že jsem knihu četla na prosluněné pláži v Algarve a stránky obracela v rytmu šplouchajícího moře… Mám od té doby jedno tajné přání – pořádně si jednou zaflonkovat!

Recenze na Ambasadova

A jaké byly ty vaše nej?