Terry Brooks a Shannarův první král

     Ruku na srdce, kdo z vás se ponořil do dobrodružství světa magie, přestál se svými hrdiny napínavé či romantické chvíle a zamiloval si je, netoužil dozvědět se co bylo potom? Já tedy určitě ano. Snad je to dáno odvěkou touho čtenáře sledovat dál příběhy svých hrdinů, neopouštět jejich svět a stát se jedním z nich. Kdo ví?

     Vzpomínám na dny kdy jsem četl Shannarův meč , pak Magické elfeíny a Píseň přání, naprosto podmaněn, snad kvůli mocnému a přesto nesmírně bolestnému Allanonovi, možná to bylo kvůli hrdinům, kteří umírali ve snaze zachránit své přátele a poznat svůj osud.

     Potom přišlo Shannarovo dědictví, nevím co jsem čekal, Allanonův návrat? Připomenutí, těch chvil kdy bojoval o záchranu elfů a trpaslíků, kdy jsem bojoval s Keltsetem proti lebkonošovi, nebo stál na kraji zahrad Života a ztrácel jsem Amberle. Každopádně jsem zavřel Shannarovy talismany a bylo mi trochu smutno. Asi jsem dostal to co jsem si přál, ale přesto se neubránil pocitu, že tohle jsem už z pera Terryho Brookse četl a to co by bývalo v nové tetralogii originální, už jím jaksi býti nemohlo.

     Ale stejně, když tak přemýšlím, byla to fajn četba…

     Nyní držím v rukou zatím poslední „Shannarův kousek“ – Shannarova krále – věděl jsem co mám čekat, dostalo se mi toho plnou měrou. Jak to vlastně bylo před druhou válkou ras?

     Nahlédněme společně do tajemných stránek Druidských pamětí, které jako zázrakem přežily všechny druidy až do časů Walkera Boha. To bylo tenkrát, když se legendární Bremen vydal naposledy varovat Radu druidů před znovuzrozeným černým mágem Bronou. Ach, ti hlupáci vůbec netušili co se na ně valí, komu se Brona chce nejvíc pomstít. Zahleděni sami do sebe podlehli zkáze, tak jak to předvídala jedna z Galaphilových vizí. Bremen a jeho družina dostali přetěžké úkoly. Kolik těch vizí vlastně bylo? Á tady to máme, byly čtyři:

První obraz se rozplynul a Bremen se nyní vznášel vysoko nad rozlehlou Západní zemí. Ohromený se díval dolů, neschopný určit, kde je. Pak rozpoznal úrodné údolí Sarrandanonu a dál ještě modrý výběžek Innisboru. Pak spatřil hory – Kensrowe nebo Hraniční pás? V jejich masívu byly dva vrcholy, dva prsty ruky roztažené jeden od druhého ve tvaru písmene V. Mezi nimi vedla mezera k chumlu dalších prstů zapletených do sebe v jedné velké hromadě. Uvnitř té hromady prstů byla pevnost, zrakům ukrytá, tak stará, že nebylo možné si to ani představit, místo, které pocházelo z časů mýtů. Bremen se střemhlav snesl do její černoty a našel tam čekající smrt, ačkoli nevypátral její tvář. A tam, v záhybech uvnitř, ležel Černý Elfeín. Tento obraz se také rozplynul a on nyní stál na bitevním poli. Kolem leželi mrtvví a ranění, muži všech ras a bytosti, které nebyli nikomu z ras známé. Zem byla zbarvená krví a křik bojovníků a třesk jejich zbraní řinčel v blednoucím světle oblohy pozdního odpoledne. Před ním stál muž s tváří odvrácenou. Byl vysoký a měl plavé vlasy. Byl to elf. V pravé ruce nesl třpytící se meč. O několik metrů dál stál Černý mág, oblečený v černém, a děsivý. Zdálo se, že čeká na toho vysokého muže: Beze spěchu, jistý, vzdorný. Muž k němu vykročil, vysoko zdvihl meč a pod rukou v rukavici byla na jilci meče vidět insignie Eilt Druin. Objevil se poslední obraz. Byl temný, plný mraků a zvuků lítosti a zoufalství. Bremen znovu stál v Břidlicovém údolí na břeuích vod Hadeshornu. Znovu stál tváří v tvář Galaphilovu stínu a díval se, jak se kolem něj menší a světlejší duchové obtáčejí jako kouř. Po jeho noku stál chlapec, vysoký, hubený a snědý, mohlo mu být sotva patnáct, a tvářil se tak vážně, že možná truchlil. Chlapec se otočil k Bremenovi a druid mu pohlédl do očí… jeho očí…

     Že jsem ještě nepředstavil Bremenovy společníky? Tak tady je máme: Risca – trpaslík a poslední válečný druid s pravým kouzlem. Tay Trefenwyd – elf, druid s kouzlem všech základních elementů, vody, země ohně a vzduchu. Kinson Ravenlock – hraničář, nebojácný stopař z Jižní země. A krásná záhadná Mareth – s tajemným hrozivým kouzlem, které se zoufale snaží ovládnout. Risca se musí vydat pomoci trpaslíkům, protože tam Černý mág udeří nejdříve. Tay má za úkol s pomocí elfů najít Černý elfeín a poté s nimi přospěchat na pomoc trpaslíkům. Elfí druid spěchá za svým starým přítelem, kterým není nikdo jiný než Jerle Shannara – jeho hlavní role v příběhu má však ještě přijít… Mezitím musí přijít Bremen, Kinson a Mareth na to kdo a jak vyková ten zázračný meč, který dokáže Bronu zničit.

     Na scéně se také objevuje Allanon, jehož slovy ( i když z jiné knihy ) také vše zakončím:

„Něco ti řeknu, Sheo, Jerle Shannara před pětisty lety znal celé tajemství meče, a přesto zklamal.“ „Ale myslel jsem si…“ „Že měl úspěch?“ Allanon dokončil jeho myšlenku. „ Kdyby všechno úspěšně skončilo, nebyl by snad Černý mág už dávno zničen? Ne, Sheo, Jerlemu Shannarovi se to nepodařilo. Bremen odhalil elfímu králi celé tajemství meče, protože si také myslel, že když bude o talismanu vědět vše, bude lépe připravený na osudové střetnutí s Bronou. Ale nebyl. Dokonce i když jej předem varovali, že bude vystaven nelítostné pravdě o sobě samém, Jerle nebyl přpraven na to, co se o sobě dozvěděl. Navíc neexistoval žádný způsob, jak by se mohl vhodně a přiměřeně připravit. Raději si kolem sebe stavíme zdi, než abychom byli k sobě samým čestní. Já si myslím, že ani moc nevěřil Bremenovu varování, že se to stane, dokud sám nesevřel meč pevně v rukou. Jerle Shannara byl král a bojovník a jeho přirozené instinkty jej vadly k tomu, aby se spoléhal na meč jako fyzickou zbraň, dokonce i když byl předem varován, že mu tímto způsobem vůbec nepomůže. Když stál v souboji s Černým mágem a talisman na něj začal účinkovat přesně tak, jak mu předem popsal Bremen, zpanikařil. Jeho tělesná síla, bojové zkušenosti a odvaha v zápase – to věechno mu bylo k ničemu. Vše stálo jen na tom kolik je toho sám schopen přijmout a připustit. Výsledkem bylo to, že mu Černý mág unikl.”

      Takže ať je to jak chce, už se těším na Ilse Witch.