Téma: Příběhy z divokých polí

I když nelze napsat, že by byla polská fantastika našimi nakladateli úplně opomíjená, rozhodně platí tvrzení, že se naši čtenáři měli možnost seznámit zatím jen s malou částí jejího širokého spektra. Ne vždy je to na škodu. Při mnohem větším počtu vydaných knih kvalita leckdy kolísá a některé literární proudy, opěvující například extrémní nacionalismus nebo vytvářející hybridy typu „katolická fantastika“, by český čtenář asi neocenil a nepochopil. Nu, každému co jeho jest. Pokud existuje po těchto titulech poptávka, vždy se najde někdo, kdo ji uspokojí.

Ochota českých čtenářů konzumovat další a další variace na téma „Kulhánek stokrát jinak“ by zřejmě zase udivila Poláky. U tuzemských čtenářů došli někteří polští spisovatelé velkého úspěchu, ale ledacos zajímavého je ještě čeká. Knihy Jacka Komudy mezi ně podle mého názoru patří.

Krvavé šarvátky na hranicích Polska

Komudovy knihy se většinou odehrávají na okrajích polské šlechtické říše v sedmnáctém století, na slavných „divokých polích“ ležících na dnešní Ukrajině. V zemi bohaté, ale nebezpečné, kde vládla anarchie a bezvládí. V  krví nasáklé zemi, teoreticky patřící Polsku, ale v praxi v dějišti nesčetných bitev, ve kterých tekla krev polská, kozácká, ruská, turecká i tatarská. A jaký byl kraj, takoví byli i lidé, kteří v něm žili.

Divoká šlechta se s chutí zabíjela mezi sebou. Nájezdy, únosy a krevní msta byly běžné. V takové zemi bylo snadné zabít, ale těžké zůstat naživu. Ideální materiál pro dobrodružný historický román, dalo by se napsat. Už dávno na to přišel Sienkiewicz, jehož slavná trilogie se právě v těchto reáliích odehrává. Však k němu také bývá Jacek Komuda, vzděláním historik, často přirovnáván. Lichotivý příměr, ale ne zcela přesný. Pouhé oprášení staré látky by dnes nestačilo, bylo třeba přidat něco navíc.

Fantastika nechybí

Tím něčím je samozřejmě magie a nadpřirozené prvky. Spojení historie s magií zhusta nedopadá právě dobře, ale u Komudy to naštěstí neplatí. Jeho romány a povídky jsou podařenou směsí historického románu, politického thrilleru, hororu a fantasy. Směsí někdy tak sugestivní, až zamrazí. Komuda ale magií šetří, používá ji spíše ve stopovém množství, a právě v tom bude možná klíč k úspěchu. Na své si přijdou jak fandové fantasy, tak běžní čtenáři, pro které je historický román stále vyhledávaným žánrem.

Velice přitažlivým prvkem Komudových knih jsou jejich postavy. Časy a končiny to byly divoké, hrdinové nemohou být jiní. Podmínkou přežití je mistrné ovládání zbraní, žádoucími ctnostmi statečnost a odvaha. Nejoblíbenějšími hračkami šlechtice byla šavle, kůň a flaška a vlastnosti  jako hrabivost, krutost a svárlivost nebyly vnímány jako velká vada. Komudovi hrdinové jsou vlci, ne beránci, ale přesto jsou ledasčím sympatičtí. Nechybí jim (alespoň občas) velkomyslnost i čest, a schopnost dostát danému slovu. Lhostejno jde-li o šlechtice nebo prostého kozáka. Komuda nestraní jednomu národu. Většinou se sice věnuje šlechtě (někdy bývají jeho knihy označovány jako šlechtická fantasy), ale třeba hlavním hrdinou románu Bohun je „cizák“ z daleké Francie a celá kniha je zasvěcena hlavně kozákům. Když už jsme u kozáků… Komudovy knihy jsou psány špatně popsatelnou směsí polštiny říznuté archaickými výrazy a ukrajinštinou. Směsí sice špatně popsatelnou a ještě hůře přeložitelnou, ale natolik zajímavou a svébytnou, že si zasluhuje zmínku.

Zatím existují čtyři knihy z prostředí divokých polí – Vlčí hnízdo, Příběhy z divokých polí, Bohun a nejnovější Černá šavle. Spojuje je zajímavé prostředí, dokonalé podání historických reálií a napínavý děj. Pokud bychom na ně nahlíželi z literárního hlediska, není až příliš důvodů k jásotu. Komuda je jako spisovatel nanejvýš mírně nadprůměrný, rozhodně to není takový skvělý vypravěč jako třeba Sapkowski. Jenže, dokázal si najít své políčko, na kterém vyniknul a které s úspěchem zvelebuje, což je jistě příklad hodný následování.