Časopis Locus se nyní zabývá jednotlivými žánry fantastické literatury. V posledním čísle se redaktoři věnují tzv. nové space opeře. Podle úvodního článku to vypadá na nový, většinou anglický proud v SF. Redaktoři Locusu
ho dokonce začali označovat zkratkou NSO.
Co to ta nová space opera je? Jednoduše – stará space opera napsaná novým způsobem, obsahující nové myšlenky. A co je vlastně space opera? Když toto označení americký spisovatel a kritik Wilson Tucker v roce 1941 prvně použil, myslel tím vesmírné kovbojky (westernové ságy se tehdy označovaly jako horse opera, což zase vzniklo ze soap oper – u nás dnes známých jako telenovely). Znakem space opery je široký prostor, většinou meziplanetární či mezihvězdný, alespoň částečně osídlený a řízený, v kterém se lidstvo střetává s cizími civilizacemi. V takovém prostředí se tehdy odehrávaly knížky Smithe, A. E. van Vogta, Jacka Williamsona či C.L.Mooreové. A do podobného prostředí jsou zasazené i knížky jejich nasledovníků.
Historii NSO načrtává její přední představitel, Brit Ken MacLeod. Podle něho to vůbec není mladé dítě, má 28 let. Za první román, který by se sem dal zahrnout, považuje The Centauri Device jednoho z nejlepších představitelů britské Nové vlny (a nám úplně neznámého) M. Johna Harrisona. Byla to podle něj knížka, na jakou tehdy, roku 1975, britští čtenáři SF jeho gusta čekali. Neměli rádi klasickou americkou SF pro její černobílé charaktery a americký šovinizmus. Nelíbila se jim ale ani jejich Nová vlna, vyčítali jí nesympatické postavy a britský pesimizmus. Harrisonovi hrdinové však “zpívají revoluční písně a hážou meta-amfetamíny do celonočních pracovníků na Morfeu”.
Další romány přicházejí až koncem 80. let. Consider Phlebas Iana M. Bankse a Take Back Plenty Colina Greenlanda. V tomto období se toho v Británii děje v SF velmi mnoho. Zatímco v Americe soupeří kyberpunkeři a humanisti (a Card, Brin či Cherryhová je s přehledem porážejí), tady vzniká silné hnutí okolo časopisu Interzone. Ten v roce 1984 uveřejňuje úvodník, v kterém Greenland a šéfredaktor David Pringle volají po nové radikální, tvrdé SF. Článek je často uváděný v přehledech zdrojů o kyberpunku, faktem však zůstává, že Britové v tomto subžánru tehdy mnoho nevytvořili. Naopak, začínali tvořit obsahově trochu jinou SF. Namísto počítačů, virů a sítí je už zajímají nanotechnologie, genetické inženýrství a klonování. A nebojí se vrátit k tématům klasické SF – a tedy ani ke space opeře (píší ji někteří kyberpunkeři, např. Sterling, ale těžiště tohoto žánru je v příbězích z blízké budoucnosti, odehrávajících se na Zemi, často mimo Ameriku či západní Evropu). Na mezinárodní scénu tato “generace Interzone”, jak ji občas teoretici nazývají, proniká začátkem 90. let. Jejími hlavními představiteli jsou Paul J. McAuley, Stephen Baxter a Australan Greg Egan (ten se však space opeře víceméně vyhýbá).
Postupně se přidávají Peter F. Hamilton, Gwyneth Jonesová, Ken MacLeod, Alastair Reynolds, Adam Roberts, Charles Stross, Justina Robsonová. Minulý rok se vrátil Harrison s knížkou Light.
Co mají tito autoři společného? Chtějí psát novou tvrdou SF. Chtějí psát i space opery. Chtějí je psát stylem kyberpunkerů. Mají vlastní kultovní knihu – A Fire Upon the Deep Vernora Vingeho. Fascinuje je jeho teorie singularity, podle které lidstvo okolo roku 2030 vyrobí bytost inteligentnější než člověk, nastane posthumální éra a v ní přestanou platit nám známé zákonitosti (velmi zjednodušeně). Tato teorie spolu s tzv. Fermiho paradoxem (o tom, proč neumíme nalézt mimozemský život) patří k vědeckým základům jejich knih.
Máme tedy nový proud v science fiction? Podle recenzí, oceňování a nominací by se to pomalu mohlo zdát. Problém pro označení nálepkou NSO je však např. i to, že mnozí nepíšou jen space operu. Baxter, McAuley či Stross stále hloubají i v nanotechnologiích, steampunku, klasickém kyberpunku či dokonce lovecraftovském hororu (poslední dvě témata Stross). Dají se tedy považovat za jednotný, dokonce revoluční proud? Přestože by to mnohé potěšilo (viz např. rozhovor s McAuleym v časopise Fantázia), je to z pohledu čtenáře v podstatě jedno. Ten touží po nové kvalitní SF a nezáleží na tom, jestli mu ji napíše objev 90. let Stross, anebo jedna z hvězd sci-fi 50. let.
podle Locusu 8/2003, převzato z Fantázie
hmm zajímavé jen by mě zajímalo jestli A Fire Upon the Deep vyšlo i v češtině (a pod jakým názvem)
Ano, tato kniha vysla jako Ohen nad hlubinou ve dvou svazcich.
Jo jeste k tomu je A deppnes on the Sky (je to jakysi prequel), ale to cesky nevyslo. Od Vinge se da jeste nekde najit jedna pomerne slusna povidka ze stejneho prostredi, bohuzel ji vsak prelozil nekdo jiny nez aFUtD takze se to dost spatne cte (ne ze by byl ten preklad spatny, jen je zkratka natolik jiny, ze si na nej nezvyknete). Uz si fakt nepamatuju v ktere antologii to je, myslim, ze Nove dobre kusy…, pokud to tam neni, tak to stejme kupte, protoze je tam Tony Daniel a jeho Nekrvava ticha valka…
jo, správně, ta povídka od V.V. se jmenuje Brepta a je v antologii Nové dobré kusy-ed. G.Dozois. a je celkem v pohodě i když trochu delší. Nekrvavá tichá válka je taky dobrá ale asi nej je Úniková cesta od P.F.Hamiltona.