Tanec smrti

Jenže v té době Kaffu (nyní známou jako ukrajinskou Feodosiju) zrovna obléhali Tataři z Krymu, kteří se i jinak pokoušeli dobýt, co se dalo. Přístav byl již dlouhou dobu v obležení a obránci zmírali hlady – stále se však drželi. Sotva k obleženému městu dorazil, dal se do díla a vstoupil tak poprvé do evropských dějin.

Možná by bylo na čase prozradit jméno našeho „hrdiny“ – ostatně jich měl skutečně mnoho. Nejčastěji jej však známe jako Mor nebo jako Černou smrt.

Ke Kaffě se dostal v roce 1347. Nejdříve se vyřádil ve vojsku obléhatelů, které kosil po desítkách. Ti pak nemocné pomocí praků metali za městské hradby. Byla to běžná praxe – pokud pevnost nešla dobýt silou, zbývalo ji vyhladovět. A hladoví lidé snáze podléhají nákaze, která mnohdy svede víc než vojáci. Tak proč nějaké té nemoci trochu nepomoci. Metala se tak běžně špína, výkaly, mrtvoly, hlavy nepřátel… cokoliv, co mohlo bacily rozvášnit.

Mor se v obleženém městě šířil s nebývalou rychlostí. Brzy byl zamořen skoro všechen vzduch. V marné snaze zbavit se mrtvol je obránci naházeli do moře – docílili tím pouze toho, že kromě vzduchu si zkazili i vodu.

Když Janované prchali, kromě zoufalství a poničené cti si s sebou odváželi i mor. Nejprve jej roznesli ve východní Evropě. V Byzantské říši řádil i mezi císařskou rodinou a díky uprchlíkům, kteří se před nemocí snažili zachránit, se šířil dál na západ. Ještě v tom samém roce se objevil v Itálii. V teplém podnebí se šířil ještě rychleji než kdekoliv předtím. Dokázal ochromit život na vsích i ve městech, naprosto paralyzoval celé kraje. Pro místní to byla nová nemoc a nikdo nevěděl, jak se přenáší ani jak a jestli vůbec se dá léčit. O rok později se dostal do Marseille. Přivezli jej námořníci, kterým ve strachu z nemoci zakázali vyložit náklad v Janově. Odtud se pak rozšířil na sever a tím pádem „ovládl“ téměř celou Evropu. Na jaře téhož roku vstoupil do německých zemí a nákaza se přesouvala dál na sever až do Pruska. Z Calais se pak dostal i do Anglie, takže ani tam nezůstali ušetřeni.

V první vlně se naštěstí vyhnul českým zemím (vyplatilo se nám, že jsme leželi mimo hlavní cesty – prostě být vidlákem není někdy na škodu). Přišel až v následujících letech a ani my jsme se jeho řádění nevyhnuli.

Umíralo se v tak obrovském množství a tak brutálně, že lidé, kteří neznali ani lék, ani původ nemoci, byli náhle zcela bezbranní. Navíc před nimi vyvstala řada dalších problémů: například velice rychle pomřeli notáři, kteří chodili k umírajícím sepisovat závěti.

Dalším důvodem, proč Černá smrt znamenala takovou pohromu, se stalo náboženství. Správný křesťan měl před smrtí získat rozhřešení – bez něj jej čekalo jen věčné zatracení. A co dělat, když kněží pomřeli nebo prostě k umírajícím nechodili ze strachu před nákazou (která je stejně většinou dostihla)?

Není tedy divu, že tato událost, která snížila evropskou populaci dosti drastickým způsobem, vyvolala řadu neméně silných ohlasů i v časech, kdy se morové povětří vytratilo:

Pronásledování židů – tradiční zábava dějin

Židé to nikdy neměli mezi křesťany lehké. Ve vypjatých časech, kdy hořely hranice ve velkém, a pronásledování kacířů patřilo k oblíbené zábavě, se členové cizího náboženství logicky nemohli dočkat ničeho jiného.

Lateránský koncil je dokonce označil za cizince – museli nosit žluté špičaté klobouky a mnohde i jiné žluté znamení. Většinou obývali uzavřené čtvrtě (ghetta) a přestože se těšili všeobecnému opovržení a nenávisti, získali si zvláštní právní postavení. Například se díky víře mohli věnovat lichvě (křesťan půjčoval jen z křesťanské lásky, Žid mohl i kvůli zisku) a díky lichvě ve velkém bohatli. A protože bohatí platí lépe daně, většinou se těšili ochrany panovníka. Ne vždy jim to k něčemu bylo.

V čase, kdy se Evropou šířil mor a nikdo nevěděl, odkud se vzal, mnohá podezření padla právě na Židy. Co to přineslo, netřeba rozebírat. Snad jen, že lidé jsou nepoučitelní a něco podobného jsme mohli být svědky i ve století dvacátém…

Průvody Flagelantů

Jeden z triků, jak odčinit hříchy lidstva (vždyť co jiného byl mor než trestem za lidskou zkaženost) byly průvody flagelantů – sebemrskačů, kteří putovali z místa na místo a náboženským zápalem strhávali všechny okolo. Kajícníci a sebemrskači odmítali pohostinství, žili v celibátu a svým utrpením se pokoušeli vykoupit blaho zbytku lidstva.

Jejich průvody znala Evropy již mnohem dřív, ale teprve s morem přišly skutečně „do módy“. Avšak postupem času se průvody začaly spojovat s negativními jevy – jejich příchod se spojoval s neklidem a násilnostmi, s vražděním židů a dalším nebezpečím. Navíc lidem došlo, že tím, jak cestují z kraje do kraje, sami pomáhají šířit mor.

Brzy se z kajícníků stali kacíři (jejich dogma popíralo některé zákony církve, oni sami začali léčit nemocné, vymýtat ďábla a své hadry promočené krví považovali za relikvie). Bulou z října 1349 se pak dala biskupům moc proti flagelantům zakročit a to byl víceméně jejich konec. Stačilo pár vojenských akcí, trochu krve a byl klid.

Tance smrti

A konečně se dostáváme k jádru a cíli našeho vyprávění: k tancům smrti. Německy se řeknou totentanz, latinsky Chorea Machabeorum, francouzsky Danse Macabre (podle mnicha, který je do Francie přinesl). Jak se praví v jedné chytré knize: „Od poloviny 14. století byli lidé neustále konfrontováni s náhlou smrtí, a to v masovém měřítku. Nové vědomí smrti nalezlo svůj výraz v literatuře a ve výtvarném umění: smrt bývá zpravidla zpodobována jako tanečník, umírání pak jako „Tanec smrti“. Jako druh i námět výtvarného umění umožňoval zachytit hrůzu ze smrti slovem i obrazem, a tak ji ovládnout; lze jej chápat jako něco, co bylo nadáno jakousi obrazovou a ochrannou magií…“

Na některých místech se pak tance smrti předváděly jako divadlo (většinou na hřbitovech) a tančící mrtví se objevovali i v průvodech při městských slavnostech. Tance smrti známe i jako obrazy, fresky, písně, básničky; obrázky se i tiskly na jednotlivé listy papíru (nejstarší tisk je z roku 1465) a samozřejmě prodávaly se značným ziskem.

A co víc, naleznete je téměř v celém křesťanském světě, ne jen v jednom kraji. Jejich konec pak přišel v sedmnáctém a osmnáctém století, kdy se díky protireformaci změnilo celé vnímání církve; místo uctívání smrti byla na pořadu dne samotná zbožnost.

Nejčastějším místem jejich výskytu jsou hřbitovy, a to je samo téma k zastavení. Na některých místech se mrtví po určité době vykopávali a jejich kosti se ukládaly do katakomb nebo kostnic. Třeba jedním pařížským hřbitovem Cimetiere aux S. Innocents prošlo za šest století jeho existence sedm miliónů nebožtíků a půda se tu zvýšila průměrně o dva a půl metru.

Kostnice pak známe i u nás, takže se klidně můžete zajet na nějakou podívat. Mezi ty nejznámější patří určitě ta v sedleckém klášteře u Kutné hory. Návštěva skutečně stojí za to.

Na hřbitov (stejně jako na kostel) se vztahovalo právo azylu: v okamžiku, kdy pronásledovaný vstoupil za hřbitovní zeď, měl být chráněn. V období nouze se sem proto schylovali nebožáci, kteří přišli o všechno. U hřbitovních zdí si stavěli příbytky a mohli tam strávit i zbytek života. Nejsou také neznámé případy, kdy se na hřbitovech četla kázání, konaly se trhy, různá setkání… prostě, na hřbitově to občas pěkně žilo.

A z výše uvedeného není proto ani divu, že ohlas smrti a samotné tance smrti inspirovaly i autory beletrie. Z těch, kteří se věnují fantastice, si vzpomínám například na Sapkowského, který do zaklínačova světa umístil divoký hon – zástup kostlivců, kteří se řítí nad hlavami smrtelníků a strhávají s sebou všechny nebožáky, kteří se jim připletou do cesty. A samozřejmě, jako vždy je divoký hon předzvěstí neštěstí. Určitě není jediný.

Nedávno se k němu (a případným dalším) přidal i „jistý Linc“, který se Tancem mrtvých inspiroval dokonce natolik, že ten se vloudil do názvu celé knihy: Mrtví muži netančí…

Text vychází z autorovy přednášky na Festivalu fantazie 2011.