T. Bisson: Skoro jako doma (ukázka z F&SF-léto 09)

Letadlo stálo na dráze. Křídla byla rovná, už ne zkosená dozadu, na koncích byla tak prověšená, že špičkami ležela až na jílu. Větrák se na špičce trupu točil tak rychle, až Troy nerozeznal jednotlivé listy.
„Tohle je hodně divný.“
„Je to divný tak akorát,“ řekla Toute. „Helfni mi.“ Pomohl jí dovnitř a vlezl za ní. Lampy v rádiu zářily. Troy nad nimi podržel ruku. Hřály jako ohníček.
„Co to děláš?“ zeptal se sestřenice.
„Co asi?“ Lila do písku víc Lektra. Větrák se točil rychleji. Pod podlahou divně povrzávalo. Troy se nemusel dívat, aby věděl, co to je. Drátem vyplétaná kola se otáčela. Letoun pomalu popojížděl po rovném úseku dráhy k první zatáčce. Větrák se roztáčel rychleji a rychleji, ale ne tak rychle jako vrtule na opravdovém letadle. Troy přes přední okno, přesněji přes čelní sklo, ještě stále viděl šmouhy lopatek.
„To stačí!“ zarazil ji. Toute zašroubovala láhev. Zbývalo v ní asi na palec Lektra.
„Počkejte!“ To volal Chroust. Běžel vedle nich, snažil se v jedné ruce držet batoh a druhou se chytit křídla. „Ne tak rychle!“
„Nemáme brzdy!“ Troy si ani neuvědomil, že letadlo jede tak rychle. A stále přidávalo. Špičky křídel se zvedly ze země. „Hoď mi bágl!“
Chroust prohodil batoh velkým postranním oknem a vydrápal se pracně za ním. „Bacha!“ křikla Toute. „Neprokopni díru do křídla.“
„Uf!“ hekl Chroust, když s hlasitým bouchnutím přistál na překližkové podlaze. „Jak tu věc zastavíme?“
„A proč bysme ji měli chtít zastavit?“ Toute byla v kokpitu, u rádia, dívala se přímo dopředu na dráhu. „Troyi, pojď sem! Musíš řídit.“
„Já?“ Troy se snažil udržet na nohou. Letadlo sebou házelo ze strany na stranu. Kola vrzala, překližka skřípala a rachtala.
„Je to tvoje letadlo,“ řekla Toute. „Tys ho objevil.“
„Já ho jenom našel.“ Troy se dopotácel k přednímu sklu. „No těbůh.“
Letadlo bylo skoro v první zatáčce. Mířilo přímo ven z dráhy do trávy. To snad bude nejlepší, pomyslel si Troy. Zastaví se a…
„Zkus něčím otočit,“ řekla Toute.
Rádio mělo tři knoflíky. Prostřední byl největší. Troy jím otočil doprava a letadlo zatočilo maličko doprava.
Otočil víc.
Letadlo prorachotilo první zatáčkou, koneček levého křídla brousil býlí na okraji dráhy. Troy otočil knoflíkem zpátky, až značka zamířila nahoru. Letadlo se rozjelo po zadní rovince, rychleji a rychleji.
„Zapněte si pásy!“ řekla Toute.
„Mně se to nechce líbit,“ bručel Chroust.
Troy se nemohl rozhodnout, jestli se mu to líbí nebo ne. Stromy a plevel uháněly dozadu, letadlo poskakovalo a rachotilo po dráze. Troyovi připadalo, že to svět letí pryč, zatímco letadlo stojí na místě. No, skoro na místě: skákalo nahoru dolů a kývalo se ze strany na stranu.
Malý větrák se nehlučně točil pod čelním sklem. Troy měl o letadlech načteno dost, aby věděl, že tak maličká vrtule ho nemůže rozpohybovat. Ale letadlo bylo přesto v pohybu. Tak maličká vrtule nemůže letadlo dostat do vzduchu.
Jenže…
„Tý brďo!“ hvízdnul Chroust.
„Letíme,“ řekla Toute. „Jsme ve vzduchu.“
A bylo to tak. Kola už nepovrzávala a překližková podlaha sebou neházela nahoru dolů. Troy se podíval ven. Dráha mizela, jako by jim někdo pod nohama podtrhl rohožku. Blížili se k cílové čáře, odkud vyrazili, ale tentokrát byli skoro tak vysoko jako tribuna. A stoupali.
„Fajn, teď ho stáhni zase dolů,“ řekl Chroust od bočního okénka.
„Počkej!“ ozvala se Toute. „Všichni počkáme.“
Chroust se prodral dopředu a vmáčkl se mezi Troye a Toute. „Tak už ho stáhni dolů,“ zopakoval. „Vážně.“
Troy otočil prostředním knoflíkem doprava a letadlo se naklonilo, sledovalo zákrut dráhy. Začal ho směrovat na zadní rovinku, ale Toute mu odtáhla ruku.
„Nech toho. Kroužit je pěkný.“

Letadlo stoupalo a okruhy se stále rozšiřovaly.
Pod sebou viděli celou závodní dráhu se světlezeleným Svinčíkem uprostřed. V křoví u drátěného plotu ležela jejich kola.
Viděli ulice, domy, stromy, výškou zmenšené.
Troy zkontroloval křídla, pravé i levé. Byla rovná, jen na koncích se trochu ohýbala vzhůru. Plátno bylo napjaté až na pár záhybů, které se třepetaly ve větru.
„Z tohohle budeme mít průšvih,“ usoudil Chroust.
Troy a Toute zůstali zticha. Co na to měli říct? Stáli po stranách a dívali se předním oknem, jak letadlo dělá stále větší okruhy a nechává závodiště za sebou. Viděli obvyklý dub a Toutin dům s několika cizími auty na příjezdové cestě.
„Doktoři,“ ohrnula nos. „Dneska mají velkou schůzi.“
Viděli školu, zavřenou na prázdniny. Kosočtverečné hřiště na baseball hned za ní bylo prázdné. „Aspoň ti ještě nezačal trénink,“ řekl Troy.
„Zatím,“ odpověděl Chroust. „Nemůžeš mu poručit, ať zase hezky přistane na dráze?“
„Vypadá to, že ví, kam chce letět. Jako kůň nebo pes.“
„Já koně nikdy neměla,“ zasnila se Toute. „Ani psa.“ Zatleskala. „Ale tohle je lepší.“
Okruhy se stále zvětšovaly, stroj stoupal. Letěli nad centrem městečka. Hodiny na budově soudu ukazovaly 12:17. Po ulicích pod stromy uhánělo pár aut. Dole bylo takové ticho, že slyšeli bouchnout síťové dveře. A zaštěkat psa.
Po chodnících šlo pár lidí, ale nikdo hlavu nezvedl. Lidi u nás ve městě se nikdy nedívají nahoru, pomyslel si Troy. A dobře že tak. Co by viděli? Překližkové letadlo s dlouhými hranatými křídly potaženými bílým plátnem, jak stoupá stále výš.
Na kraji městečka už Troy viděl fazolová pole a pár zchátralých farem, dál zelené plochy přecházely ve žluté duny, některé vysoké jako dům. Přesně to Troy celý život tušil. Městečko obklopuje písčitá pustina. Pokud viděl, nikam nevedla jediná silnice.
Otočil knoflíkem zpátky doleva, takže značka ukazovala přímo nahoru. Pravé křídlo zavrzalo a zvedlo se, levé trochu kleslo a letadlo zamířilo přímo k předměstí.
„Prr!“ polekal se Chroust. „Co to děláš?“
„Srovnávám let. Držím kurs. Ty se nechceš podívat dál?“
„Ani omylem.“
„Kam dál?“ zeptala se Toute.
„Za město. Za pole. Na druhý konec dun.“

Překlad Robert Tschorn, původně F&SF 10-11/2003

Povídku najdete v magazínu Fantasy & Science Fiction – Léto 2009, vydalo nakladatelství Triton (www.tridistri.cz). Pro více informací navštivte internetové stránky magazínu (www.fandsf.cz).