Superman se vrací

Dlouho se čekalo na pátý celovečerní film pojednávající o nejznámějším komiksovém hrdinovi. Modrý obleček, rudá pláštěnka, pěkné velké S a pomáda na vlasy. Lex Luthor v Supermanovi IV: The Quest for Peace říká hlavnímu hrdinovi: „See you in twenty.” Nevěděl, jakou má pravdu. Poté, co si projekt Superman se vrací předávaly známé osobnosti Hollywoodu jako žhavou bramboru, se modro-žluto-červená hlíza dostala pod křídla Bryana Singera, který odvedl skvělou práci na prvních dvou dílech X-Menů. Relativně mladý režisér již zkušenosti měl, shodou okolností i s komiksovou adaptací. To mohlo fanoušky trochu uklidnit, ale nad scénářem stále visel otazník…

Budou Michael Dougherty, jehož největší zkušeností byl scénář X-Men 2, a Dan Harris, který je na stejné úrovni jako jeho kolega, schopni zplodit scénář, který by se nijak drasticky nevymykal originální Supermanovské koncepci, ale dokázal by oslovit spousty diváků i v současnosti? Odpověď je ano i ne. Superman má jisté aspekty, které se nemění, a je nutné udržet je ve správném kurzu, neboť i sebemenší vybočení by mělo katastrofální následky. Žádné vybočení se nekonalo. Všechna standardní koncepce supermanovského fenoménu je ve své podstatě zachována, což znamená, že dějové linie jsou dvě: záchrana světa a láska k ženě. Dvě prosté a klasické premisy, které se budou jemně a decentně prolínat. Kdyby se Mojžíš nedal na biblické příběhy, zajisté by létal po zaslíbené zemi v sandálech, s plnovousem po kolena a beraní pláštěnkou. Dokáže ale tahle zastaralá koncepce ještě někoho překvapit?

Diváci měli možnost za několik posledních let shlédnout různá ohrožení i záchrany lidstva, proto tvůrci museli vymyslet něco alespoň trochu poutavého. Hlavním zlosynem je Lex Luthor (Kevin Spacey), chlapík s fetišem pro krystaly a úchylkou na paruky, který svou sbírku obohatí o pár mimozemských nerostů nesmírné moci, jimiž se dá vybudovat nový kryptonitový kontinet. Ale zákony fyziky nepopře ani Lexa, takže by nově vznikající země zničila většinu Severní Ameriky. Tady by slečna Laneová namítla: „Ale miliony lidí zemřou!” a Luthor na to s úsměvem: „Miliardy! Opět mně tisk podcenil, slečno Laneová.” Superman má na práci zaděláno. V paralelní dějové linii figuruje právě slečna Lois Laneová, Supermanovo alter ego Clark Kent, Loisin přítel Richard i její dítě. Ale jakým Cassanovou musí Superman být, aby získal ženu, jež dostala Pulitzerovu cenu za článek s titulem „Proč svět nepotřebuje Supermana?”

Superman si sbalil svých pět švestek a na pět let se vypařil, nebylo po něm ani vidu ani slechu. To dokáže Lois nakrknout. Ani se nerozloučil, hotová tragédie. Po návratu musí Lois postačit Supermanovo vysvětlení: „Kdysi bývala planeta. Vybuchla. Konec příběhu.” Ale Lois není lehký úlovek a pár hrdinskými činy si ji nezíská.

Bryan Singer měl slíbenou práci na projektu X-Man 3, kterému věnoval tolik let života i lásky. Ale co čert nechtěl, přišel jeden pán jménem Tom Rothman, který je spolu-ředitelem FOX Filmed Entertainment, který má kromě hnusně velkého balíku na výplatní pásce i hnusně velké pravomoci. Jde o člověka, který podělal skoro vše, na co sáhl. Pro představu, díky jeho tvůrčí a ďábelské mysli se licence Vetřelce a Predátora spojila do jedné, čímž vznikl film Vetřelec vs. Predátor, absolutní propadák. A tak se nám pan Rothman chytl s Bryanem Singerem ve věcech týkajících se projektu X-Man 3: Poslední vzdor. Singer jistou dobu pod tlakem foxáckého tyrana vydržel, ale pak přišli bratři Warnerovi s nabídkou na stříbrném podnose, na němž se skvělo červené S ve žlutém trojúhelníku. Kdo by tomu odolal. A to ještě nemluvíme o tom, že Singer dostal náležitý rozpočet, dostatek produkčního času a absolutně volnou rukou.

Singer vzal práci na Supermanovi nanejvýš seriózně. Ale to neznamená, že diváci mohou očekávat stejné postupy jako u mutantů. Společným prvkem je superhrdinství, záchrana lidstva a komiks. Singer řemeslně skvěle zvládl látku, co se bravurního vypravěčství týče. Nejde jen o audio-vizuální přehlídku akčních scén. Singerovi se podařilo filmu vdechnout něco jako duši. Nepatřím mezi fanoušky Supermana, ani filmového, ani komiksového, ale tenhle snímek mě přesto oslovil svou emocionální stránkou. Nedojme k slzám, ale přesvědčí diváka uměleckostí. Singer si dává záležet i na neakčních scénách, někdy mnohem více než na těch adrenalinových. Nejedna pasáž utkví v paměti: například když Superman leží na nemocničním lůžku v komatu. Tehdy řekne čtyřvteřinový utrápený pohled Supermanovy pozemské matky víc než všechno dění kolem nich.

Singerovi filmařská zručnost upřít nejde, ale co má dělat, jakmile má neschopné scénáristy. Jistě není lehký úkol napsat libreto ke komiksovému fenoménu, který se dvacet let neobjevil na plátnech. Ale Donnerův první díl je natolik silný, že dokáže zaujmout diváky i dnes. Když se to vezme kolem a kolem, Donner natočil záživnější film a pro všechny. A nejen Donner. Zajisté by Superman: The Movie z roku 1978 nesklízel takový úspěch, kdyby mu nesekundovala dvojice Jerry Siegel a Joe Schuster, praví otcové zázračného humanoidního super-ufona z roku 1938.

Jerry Siegel přidal ruku k dílu, konkrétně ke scénáři. Ale Superman coby filmový charakter se nerozvíjí tak, jak bychom očekávali. Když pomineme fakt, že je hrdina plochý jak ping-pongový stůl uprostřed korejského národního maratónu, tak nám alespoň zůstane jeho pozemštější a obyčejnější alter ego, Clark Kent. Ale v novém snímku bylo Clarkovi  věnováno pouze nevyhnutelné minimum pozornosti. Proč se tvůrci více nezaměřili i na Doktora Jekylla, když je pana Hyda všude plno?

Monotónnost. Tak by se dal nazvat aspekt, který působí rušivě. Mnoho diváků, zejména ti mladší, ovlivnění adrenalinovou hyper-realitou, se přijde podívat na akční dynamický film, ale budou zklamaní stereotypností. Nejsou to jenom romanticko-emocionální a srdcervoucí scény nenaplněné lásky Lois a Supermana, které by se daly charakterizovat jako teenagerská ubolená limonáda, ale jsou to i pasáže s Lexem a jeho pomatenou společnicí/spolupachatelku Kitty Kowalski. Kromě toho, že herečka Parker Posey se neumí vžít do své role, je tahle postava zbytečně iritující a bohužel se přičiní i o jeden nepodařený rádoby zvrat. Dramatičtějších a drastičtějších zvratů se v celém, dvou a půl hodinovém filmu nedočkáte, tak se ani nenamáhejte trnout samým vzrušením.

Superman se vrací se pyšní nálepkou „nejdražší film” v historii. 260 milionů dolarů není málo. A od takovéhle sumičky by se daly očekávat i nějaké ty agresivní speciální efekty. Diváci se sice dočkají speciálních efektů, ale markantním faktem je, že většina pozornosti byla věnována postavě Supermana, čili jeho vzdušně-manévrovacím výstupům a nebeskému baletu. Kryptonitem v oku diváků budou mouchy v efektech, které nebyly vychytány, ani se je nikdo při finálním sestřihu nepokusil zakrýt. Kupříkladu kryptonitový ostrov, který začne vznikat, je skvělý, ale při mnoha úhlech pohledu odhalujeme jeho nedotaženost a deficit pozornosti tvůrců. Samozřejmě – při takhle náročném projektu se nějaký ten detail prominout dá. Diváci by ale neměli příliš ,,zoomovat” na počítačem vytvořené cokoliv 🙂 a prostě se nechat unášet vzdušnými víry spolu se Supermanem. Někdy jsou efekty poněkud „přeefektované“,  jindy vyšly skvěle, konkrétně scéna s padajícím letadlem a následujícím pokusem o záchranu. Puntičkáře zajisté potěší alespoň letmé přihlédnutí autorů k reálné fyzice. Poněkud zarážející je ovšem kýčovitost. Že Superman hrdě kráčí vstříc olověné spršce z do ruda rozžhaveného kulometu se dá usedět, ale „bullet timový“ záběr jeho oka, o které se roztříští kulka, už je silné kryptonitové kafe.

I tentokrát se Singer odhodlal udělat to, co udělal v X-Menech. Do hlavní role obsadil absolutně neznámého herce. Pro X-Meny to byl Hugh Jackman, pro Supermana Brandon Routh, filmový debutant s minimální televizní zkušeností. Vzpomínám si, jak Jackman na jedné tiskovce řekl, že předtím, než se stal Wolverinem, žil „z ruky do huby”, a teď je celosvětově známá osoba. Routhovi nemůžeme odepřít charisma, ale ani to není atribut schopný zakrýt charakterovou plochost. Ano, Routh je Superman, ne Clark Kent. Routh nezůstává jenom ve stínu Christophera Reevese, vžil se do role, ale do role superhrdinského mimozemského titána sekajícího dobrotu a přinášejícího spravedlnost. Ovšem při pohlednu na nového Clarka jsem se nevyhnul úšklebku. První myšlenka? Středoškolský šprt, který nosil domů samá áčka a fialově zmalovanou zadnici, absolutně neschopný navázat s opačným pohlavím jakýkoliv vztah, verbální i neverbální, a se společenskou oblíbeností na úrovni dvouměsíční filcky.

Kevin Spacey si také dobře nastudoval Hackmanovu postavu Luthora a pobyt na plátně si užívá svým zvrhle ironickým způsobem. Do jisté míry je Spaceyho podaní Luthora až komické, dokud nedojde k finálnímu střetu. To je pak panečku podívaná. Luthor není ten typ sociopata, který naběhne do ulic s vražedným pohledem v očích a neovladatelným maniakálním chtíčem. Žádné miliardy lidských životů, jak hlásá. Luthor nepotřebuje zbytečně prolévat krev, on si prostě vymyslí plán, který by měl přinést miliony dolarů a snížit procento populace. Namísto několika střetů Supermana a Luthora dojde jenom k finálnímu.

Co říct na novou Lois? Poněkud mladá, méně dravá, kučeravá… Kate Bosworth nepřináší tu Lois, jakou by fanoušci očekávali. Chybí jí reportérský šmrnc a touha jít vpřed prohlubovaná ambicemi. Ale zato má juniora a přítele Richarda, kterého hraje James Marsden se zálibou v milostných trojúhelnících, když už se do jednoho dostal v X-Menech coby Cyclops.

Abych dokončil odpověď na otázku z úvodu, co nedokáže Superman, ale dokážou Batman a Spiderman. Tak zaprvé, návrat Nolanova Černého rytíře byl překvapivější a přinesl s sebou to, co starému Batmanovi chybělo, dávku invence i originality. Snovač pavoučích sítí si také drží post nejoblíbenějšího superhrdiny i mezi celovečerními trháky. Správná kombinace adrenalinové akce a smrtelnické romantiky posunula Spideyho na vrcholek.