Star Wars – Epizoda 2 – Klony útočí

První dobrá zpráva, kterou s sebou přinášejí, zní: Jar-Jar Binks je absolutně epizodní postava. V celém filmu dostal šanci zakvičet pouhých několik vět, a i ty jsou, světedivse, smysluplné, v jednom případě dokonce osudové. Ještě lepší je zjištění, že Síla je zpět a i když vám EPIZODA II nedá pocítit to vzrušivé vnitřní chvění, které jsme zažívali za starých dobrých časů u původní trilogie (anebo, neodpustím si to, nedávno u Pána prstenů), je rozhodně zábavnější a samozřejmě i zrako-sluchově úžasnější než všechny staré „warsy“ dohromady. Avšak nevolejme hop, dokud jsme Yodu nepřeskočili, ostatní zprávy až tak jednoznačně pozitivní nebudou.

Yoda

Samozřejmě, pro všechny starwarsáky je přímo existencionální otázkou, přednášenou s gunganskou lebkou v ruce, toto: “Být EPIZODA II či nebýt lepší než Epizoda I?”. Odpoveď zní jednoznačně ano, avšak při podrobném objektivním hodnocení jednotlivých složek filmu už ten rozdíl až tak markantní nebude. Především scénář není omnoho lepší – pouze pokud jde o vykreslení postav, z roviny absolutní plytkosti předcházejícího dílu jsme se dostali jen do béčkové charakterizační zkratky (arogantní krasavec, odvážná a šlechetná kočka, zlý odpadlík…). Na první pohled se zdá, že příběh je dospělejší, a ve splétání osudů Galaxie a zimomřivým spěním k bezútěšné situaci na počátku staré trilogie tomu tak skutečně je, ale v dialozích a vztazích to už je horší. Podstatně horší. Pokud to trochu zjednodušíme, tak se vlastně stalo jen to, že Jar-Jarovo imbecilní blábolení vystřídaly příšerné pseudo-romantické žvásty mezi Amidalou a Anakinem (“Když teď máme zemřít, chc, abys vědel, že moje srdce patří tobě.”), a povězme si to rovnou, výměna infantility za banalitu není zase až takový kvalitativní posun. Lucasova snaha získat pro ságu větší procento ženského publika (milostná zápletka, obsazení hlavní postavy cukříkovým blonďáčkem s tvářičkou člena kapely N´Sith) vyznívá nesnesitelně křečovitě a kazí jinak vynikající dobrodružnou sci-fi takovým způsobem, že až máte pocit jakéhosi vesmírného Pearl Harboru (dokud se všichni bijí a řeší věci související s hlavní dějovou línií, je vše úžasné. Jakmile se však začnou rýpat v citových problémech a přednášet jalovosti typu “když přestaneme věřit v demokracii, Temná síla zvítězí”, zvracíte mírně natrávený popcorn zpět do papírové škatule). Pro Lucase zřejmě vyplyne z EPIZODY II stejné ponaučení jako pro Spielberga z jeho nejhoršího a nejneúspěšnějšího filmu Navždy – když jsi už nadosmrti duchem dvanáctiletý chlapec, vyprávěj o ohromných a zábavných dobrodružstvích, ale nikdy se nepokoušej o love story, to nech dospělým režisérům. Milostný motiv se v Lucasově podání mění v neohrabaný sled scének, v kterém si mladý pár u jezera/na rozkvetlé louce/u vodopádů/u plápolajícího krbu (!!!) vyměňuje neslýchané (či spíš až příliš často slýchané) fráze, které úspěšně trumfnou kteroukoliv telenovelu. Navíc je tato vrcholně nezáživná a jakoukoliv jiskru zoufale postrádají dějová linie prostříhávána s velmi zajímavým a napínavým Obi-Wanovým pátraním po atentátnících na Amidalu, čímž je pocit z její rozvláčnosti ještě výraznější. O logicky sporných detailech, jako např. “Anakin cítí bolest staré Shmi Skywalkerové přes půl Galaxie, ale při vniknutí do zlodušského sídla si všimne hmyzoidní potvory, až když na něj z dvou metrů udělají bu-bu-bu!” se tu rozepisovat nemíním, na vypichávání podobných chuťovek tu máme jiné odborníky.

Co se týče jednotlivých postav, suverénně nejlepší herecké výkony paradoxně podávají právě “neherečtí” hrdinové. Úplně nejsympatičtější, nejkomplexnější a nejlépe zahranou (samořejmě pomocí Franka Oze a digitální animace) figurkou celého filmu je mistr Yoda – je vlastně jakýmsi srdcem příběhu, přes které proudí všechny emoce, výkyvy Síly a předtuchy věcí budoucích. Ten malý vrásčitý ksichtík (v jedné scéně dokonce se slzami v očích) dokáže vyzařovat stokrát více duševna a lidskosti než kterýkoliv z jeho velkých kolegů. A to ani nemluvím o famózním závěrečném souboji mezi ním a hrabětem Dooku (v podání dlouhána Christophera Lee), který je nesmírně vtipnou a strhující ukázkou, proč je vlastně malý ušáček šéfem Jediů, a jedná se pravděpodobně o zatím úplně nejzábavnější scénu celé ságy. Ano, odvážím si tvrdit, že právě skrz Yodu se do příběhu vrátila část magie (či alespoň příjemných pocitů) staré trilogie. A svůj lví podíl na tom mají i konečně spárovaní plecháči R2-D2 a C-3PO, jejichž těžkosti uprostřed závěrečného bojového chaosu předčí jakékoliv jejich předcházející (resp. následující) dobrodružství. Z “lidských” herců se své postavě nejhlouběji pod kůži dostal Ewan McGregor, jehož Obi-Wan má koeficient charizmatičnosti a sympatičnosti téměř až hansolovských hodnot. Zbytek obsazení už na tom tak dobře není – Natalie Portmanová je jednoduše úžasná, ale hraje především svýma krásnýma očima a pěkně vypracovaným bříškem, zatímco při milostných vyznáních na Anakinovu adresu jí neuvěříte ani půl slova – když řekne “Miluji tě, Anakine”, musí vybuchnout smíchem i diváci, kteří o cynizmu v životě neslyšeli. Christopher Lee v podstatě reprízuje Sarumana, Samovi “Mace Windu” Jacksonovi definitivně lépe sedí role hláškujících motherfuckerů a Ian McDiarmid jako Palpatin se při svých třech větách stihne nanejvýš tradičně “císařovsky” šklebit. Ale to jsou věci, které si sice uvědomíte, ale vadit vám nebudou, takže vlastně není důvod nepustit je z hlavy a nechat se jimi rušit. Samostatnou kapitolou je samozřejmě Hayden Christensen jako Anakin Skywalker. Jeho herecký výkon je stejně tak rozporuplný jako celý film. Kdyby byl ve scénách, kde projevuje pozitivní emoce, stějně přesvědčivý jako v těch, kdy už se dere na povrch jeho vaderovská stránka (pam-pam-pam-pamparam-pamparampam), EPIZODA II by téměř neměla chybu. Jenže obě tyto jeho polohy spolu bezprostředně souvisí a těžko uvěřit Anakinovu výbuchu hněvu a pomstychtivosti, když před několika vteřinami uronil nad umírající Shmi tak afektovanou slzičku. V každém případě se těším na jeho přerod v černého opřilbovance v Epizodě III, protože arogance, vzdor a hněv mu jdou celkem dobře – a chci věřit, že toto byl i skutečný důvod, proč ho Lucas obsadil.

Dost ale bylo kritiky, jak jsem už řekl, EPIZODA II je dech vyrážející, napínavé a konečně i humorem sršící vesmírné dobrodružství a nepochybně jedna z nejlepších filmových space oper vůbec. Kde selhává Lucas the Scenárista, triumfuje Lucas the Režisér a hlavně Lucas the Omamovač. Co se týče triků a celkové výpravnosti, tak tento rok Klony jen těžko najdou konkurenci (i když v závětří už mohutní řev skřetů valících se k hradbám Helmova žlebu). Po disneyovské pajďulákovitosti a pestrobarevnosti Epizódy I nezůstalo ani stopy, už úvodní přílet v mlze předznamenává, že všechno bude pochmurnější a atmosféričtější. Počet mimozemšťanů, fantastických exteriérů, kostýmů, zbraní a dopravních prostředků dosahuje na plátně hustotu Rómů před poštou v den vyplácení sociálních dávek – vizuální stránka filmu vás doslova převálcuje a všechny detaily nepochytíte snad ani po desetinásobném shlédnutí. Lucas a ILM zkrátka do války proti Středozemi nasadili zbraně nejtěžšího kalibru. Akční scény jsou jednoduše skvělé – z úvodní honičky ulicemi Coruscantu ještě můžete mít smíšený elementovsko-bladerunnerovský pocit, ale třeba souboj v dešti medzi Obi-Wanem a Jango Fettem skoro jakoby choreografoval Yuen Wo-Ping. No a závěrečná cca 40-minutovka na planetě Genosis je bez debaty ten největší nářez, jakého je momentálně Hollywood schopen. Navíc je kromě spektakulárnosti i plná nápadů, překvapení a vtipu, zkrátka po rozporuplné druhé třetině filmu přichází skutečná Síla a buší do diváků jednu perlu za druhou – nedá mi ještě jednou nepřipomenout šerm Yody s Dookem, ale i v přítmí probíhající souboj Dooku versus Anakin, kde švihnutí světelnými meči vytrhávají ze tmy tvrďácké tváře soupeřů – velmi působivé! Co mě osobně potěšilo nejvíc, je Lucasova odvaha odpoutat se od své tradicionalistické režie a v akčních scénách přitlačit na modernější pilu – prudké nájezdy kamery, netradiční úhly pohledu, podstatně svižnější střih. A k tomu všemu jako malá Hvězda smrti na našlehaném galaktickém dortu prekvapivě vysoký výskyt uťatých hlav a údů. Slovy C-3PO, skoro jsem se z toho vypnul. A co dodat k osudovému závěru s malým Boba Fettem nasazujícím si přílbu svého otce, Palpatinom v kápi, vzlétající flotilou klonů v bílých přilbách a zlými předtuchami prosyceným Yodou? Husí kůže až po konečky prstů na nohách a masívní betonová rampa pro odpálení Epizody III. Tentokrát budu opravdu nedočkavý.

Anakin a Amidala

Obi-Wan Kenobi a Anakin Skywalker

Vyzní to paradoxně a pro náš žánr možná nepříliš lichotivě, ale je to tak – STAR WARS: EPIZODA II – KLONY ÚTOČÍ sice není z všeobecného hlediska dobrý film, zato je to však špičková dobrodružná vesmírná sci-fi. Solidní béčko v superáčkovém ošacení. Luke a Han (o mančaftu novozélandského trenéra ani nemluvě) můžou klidně spát, jejich magie je pořád neporovnatelně mocnější, ale to vlastně není podstatné. Tento výlet do světa hvězdných válek je tak nebo tak fajn a žádný magor vlastnící fosforeskující atrapu světelného meče si ho nemůže nechat ujít. Takže, moji drazí Padawani: “Před dávnými časy, v předaleké galaxii…”

Klony útočí!

Piknik

Převzato z Fantázie, přeložil Ondřej Jireš