Stáhni mě do pekla

Dlouho očekávaný návrat z hlubin hollywoodských pekel. Veterán vypečených a nezapomenutelných B-éček se vrací ke kořenům. Pavouka zanechal lapeného do komerčních sítí studia Sony a v podobě marnotratného syna se vrací s nízkorozpočtovým projektem, při němž nebudou blahem slintat jenom zarytí fanoušci. Dámy a pánové, přichází člověk, který nechal ve svém filmu znásilňovat ženskou protagonistku nadrženým stromem, Sam Raimi.

Stáhni mě do pekla je návratem na začátek Raimiho kariéry, kdy si mohl natočit, co se mu zlíbilo, a mohl si být jist, že si ho diváci zamilují. A jeho fanoušci na něj nezapomněli. Očekávali ho s ovacemi. Aby taky ne. Divákům vyrůstajícím na trilogii Evil Dead dnes může táhnout na čtyřicet a za poslední dobu se objevilo žalostně málo kvalitních, byť i béčkových hororů. Američtí producenti podporují trend subžánru torture porn (Hostel, Repo! Genetická opera, Saw apod.), který může jenom těžko uspokojit staré mazáky. Vynalézavější jsou tvůrci v krajině vycházejícího slunce, jelikož každé jejich dílo nese punc bizarnosti a na západě jsou vážení i u komunity kritiků (legendární autor Shinya Tsukamoto momentálně připravuje vzkříšení kultu v podobě třetího filmu Tetsuo).

Hororový (i scifi) žánr se v minulosti využíval jako skvělá metafora pro mnoho sociálních či politických neduhů (například Invaze zlodějů těl nebo známá zombie série Georga Romera). Raimi proto neprotestuje a hraje dle pravidel. Po úvodním logu studia Universal ze sedmdesátých let a rychlém, zato účinném intru se ocitneme ve finanční instituci poskytujícím mimo jiné i půjčky. Ambiciózní Christina stojí na životní křižovatce, kdy se musí rozhodnout, jestli schválí, nebo zamítne třetí půjčku. Na jedné straně úspěch, peníze a lepší život, na straně druhé chrchlající bezzubá cikánka, která s největší pravděpodobností co chvíle natáhne bačkory. Ale Sam je spekulant a skvělý řemeslník, a proto zlehčuje výběr spíše nám než Christině. Slintající, špinavá, jednooká cikánka je ztělesní nežádoucí postavy, a proto diváci nemají problém se vcítit do kůže mladé slečny a jednoduše ukázat palec dolů. Ale to ještě netuší, že režisérovi vlezli do první pasti, kterou nachystal, a ani oni se nevyhnou útěku před věčným zatracením.

Tvůrce si více než s hlavní hrdinkou zahrává s diváky, kteří nemají žádnou pravomoc zasahovat do děje. Omyl. Raimi nám dokazuje, jak snadné je dělat chyby a jak těžce se za ně pyká. Léčba šokem může začít, protože začíná překvapivá psycho jízda po dráze lidského svědomí, strachu a pudu sebezáchovy. Nesmíme taky zapomenout na naši kamarádku paranoiu, díky které budou i ti nejserióznější osoby vypadat jako naprostí pošuci. Stáhni mě do pekla je hrou mezi režisérem a diváky, a takováhle šance se neodmítá, když mozkem za celým šílenství je právě Sam Raimi.

Výjimečnost snímku potvrzuje i fakt, že jde o naprostou old-school záležitost z nádherného a plodného hororového období let sedmdesátých a osmdesátých. Ve většině pasáží si pamětníci vybaví Friedkinova Vymítače ďábla, Hooperův Poltergeist, Danteho Gremlins a mnohé podobné. Klasický hororový snímek pracující se základními, mnohdy i zastaralými definicemi a poučkami o filmovém strašení, jež jsou čerstvé a fungují? Toho může být schopen jenom génius nebo šílenec. Raimi je obojím. Zahrává si s námi, čas od času nechá něco zpoza rohu vybafnout, vyvolává paranoiu i hnus. Řídí se pravidlem, že pro diváky jsou děsivější věci ty, které nevidí, jelikož v tom okamžiku začíná pracovat jejich fantazie na plné obrátky a ta je mnohdy vyděsí víc než digitální běsy. Potěšujícím zjištěním je redukce počítačové animace na nezbytné minimum. Tvůrci vsadili na zlaté ruční efekty spolu s klasickými eskamotérskými technikami. Staré, ale naprosto účinné.

Pozoruhodné je i zpracování hororových atrakcí. Režisér Raimi je v tomhle případě pro horor něco jako Ricky Gervais pro britské sitcomy. Většinu času chodí po velmi tenkém ledě, obrušuje hranu mezi dvěma odlišnými žánry a vytváří nádhernou a pozoruhodnou dvojakost. Morbidnímu humoru dává nový rozměr. Při výjevech, jež by měly zpustit agresivní dávící reflex, se začne nečekaně překrvovat a převzdušňovat bránice. Při nechutnostech, které se začnou valit z plátna, si diváci nezakrývají oči, nýbrž se bouchají do kolen. A tohle je starý dobrý Sam, jak ho známé z osmdesátých let, na něž upomíná nesmrtelný Bruce Campbell alias Ash, věčně ustřelující palice zrůdným tvorům, přičemž nikdy neopomene utrousit sarkastickou a trefnou hlášku. Především fanoušci si přijdou na své, jelikož jde spíše o interní záležitost skupiny s podobným vkusem.

Letošní nejlepší horor. Další pánové na holení se budou muset setsakramentsky snažit.