Songy větru (PR)

Bylo nebylo, začalo to ještě za starých časů, protože to začalo tím, že zazvonil stolní telefon. Na druhém konci drátu se dívčí hlas s velmi nepatrným přízvukem představil nějakým exotickým jménem (okamžitě jsem ho zapomněl), a pak mi sdělil, že se dotyčná doslechla, že prý vydávám knihy, což je vskutku pozoruhodná náhoda, neboť ona knihu právě dopsala.

Akceptoval jsem toto protnutí našich osudů a hned nezavěsil (i když byl pátek a zrovna jsem balil na nějakou bitvu) a nechal onu dívku mluvit. Asi tři čtvrtě hodiny. A když náhle vypadlo spojení (došel jí kredit), zašel jsem až tak daleko, že jsem na poskytnuté číslo zpátky zavolal sám. Ono i když jste nakladatel, přeci jen se vám nestává moc často, že vás zavolá Američanka, aby vám sdělila, že napsala knihu česky.

Z popisů, o čem kniha je, jsem moc moudrý nebyl. Ale věděl jsem, že mne to zaujalo. Jsem zvyklý dát na instinkt. Situace byla ovšem složitá. Autorka po mnohaletém studiu češtiny a biologie odjížděla zpět do Států, a to hned po víkendu a definitivně. A tak nadšený, abych nechal bitvu a vyrazil do Brna, jsem přeci jen nebyl, takže jsme se shodli, že mi text vytiskne a pošle.

Nejsem si jist, kolik vody uplynulo, než jsem vcelku tlustý rukopis, který přišel poštou, otevřel a pustil se do něj, ale moc jí nebylo. Jsem zvědavý. (Zato přesná datace celé události je horší – před sedmi, osmi, devíti lety?) Vzpomínám si ale dodnes, jak jsem polehával a třeštil do něj zrak. Text totiž začínal něčím, čemu jsem téměř nerozuměl. A to mám přeloženy nějaké dvě desítky knih z angličtiny. Vypadalo to jako staroangličtina (což samozřejmě nemohla být – té bych nerozuměl vůbec, takže nějaká middle English). Vůbec nechápu, že jsem se tím tehdy prokousal. Musel jsem být ještě mladý a plný vitamínů – dneska bych to zkrátka odložil a prohlásil za nevydatelné.

Po prvním šoku dál přišla normální angličtina. Ale já sakra vydávám české knížky! No a pak přišla čeština, pak zase angličtina, a pak všechno dohromady. Proti své vůli jsem cítil, že začínám být okouzlen!

I felt a hand on my shoulder. I spun around to find myself facing a hideously scarred Corani, armed with a staff. Fear and anger surged up in me, and I cried, »Neodvaž se na mne sáhnouti, Korháči, nechceš-li to litovati hořce!«

He replied, »Já si tu sednu, dokud se neuklidníš, jo?« His voice was surprisingly pleasant, warm and flecked with soothing melodies. He seated himself upon the sand and proceeded to calmly twirl his staff between his fingers.

I was stunned speechless. Eventually, I managed, »Tak, možná jsem přeháněla…«

To this he replied, »Já se nezlobím. Viděl jsem, co se ti stalo.«

»Tak… tak ty jsi Jar?« His blonde-red hair was in two long braids, a style I had not seen before.

»Jo. Pojď. Stará se o mě jeden kněz…«

»Kněz?…« Clearly I had reached a Jarin village, Gemalan. »Ilvira?«

»Ne. Edra.«

»Edra! Jest možné v době této?« And Sarkum is the only other Gemalan village with a keep… I was fairly sure…

»Co máš proti Edrovi?« his voice grew colder, had a defensive edge that was almost frightening.

Zhltal jsem tu první verzi na jeden zátah, div jsem se neopařil. Sierra Dawn naštěstí už používala mejl, a tak jsme začali na dálku diskutovat. Ty části, kterým jsem nerozuměl ani já, musely z větší části pryč, rozhodně jimi kniha nemohla začínat! A poměr angličtiny, který byl v té době tak 60:40 vůči češtině, bylo nutno zvrátit, aby to celé bylo pro českého čtenáře stravitelnější. Taky jsem měl nějaké výhrady ke konci, dneska už se přesně nepamatuju, jaké vlastně.

Přišel podzim a s ním čekání. S autorkou jsme si sporadicky psali, a jelikož žije na malém ranči někde v Montaně (do nejbližšího městečka je bryčkou kus cesty), dozvídal jsem se, jaké zrovna zemědělské aktivity podniká a proč tedy nemůže přepisovat. Tak to tuším trvalo zhruba dva roky, a již jsem ztrácel víru (respektive zapomínal pod horou jiných aktivit, některé možná máte v knihovně), když mi jednoho dne přišel vítězný mejl s další verzí.

I vytiskl jsem a pustil se opět do čtení. Sierra opravdu hodně upravovala, a jelikož ve Státech přeci jen vypadla z češtiny, jako redaktor jsem si docela užil (takže jsme si vyměňovali dlouhé elaboráty, která postava má jak mluvit a proč a já se o příběhu dozvěděl spousty dalších věcí, které mi při prvním čtení unikly).

We crested the hill and started down the other side.

Siegfried exclaimed, »Podívej se, Matyldo, na ty kytky tam!« He picked her a bouquet. She began to gaze at him with limpid eyes.

»Opovaž se na ni šáhnout!« growled Ilviromila under her breath.

»Co jsi ještě viděl ve městě?« Matylda asked Siegfried admiringly.

»V Dyrise je všechno,« Siegfried obliged. »Jsou tam některé ženské… lady, které mají koně a na nich po městě jezdí. A mají takové zvláštní šaty… něco jako šaty a něco jako kalhoty, ale ne jak nosí Ilvira, prostě se jim moc sluší, no, víš?«

I could not think what should be so fascinating about riding skirts. Any horsewoman owneth one. I own one myself!

»Jé!« Matylda was delighted. »Jako princezny! Adéla mi koupí koně, až bude bohatá, ale já nemám ty šatečky… koupil bys mi šatečky?« she asked Siegfried sweetly.

The rest of us shook our heads in disgust.

»To jsem neřekl!« Siegfried exclaimed. »Ale… ale možná jo… tobě by to slušelo… moc… V Dyrise mají taky obrovský kamenný most přes Eryn. Je tak dlouhý, že málem není vidět až na druhé straně!«

»Koranská nesmysl!« I muttered.

»Musí všechno koranského být nesmysl?« asked Racek sadly and softly.

I had not meant to hurt him… not that. I ducked my head and felt guilty and unhappy.

»Je taky v Dyrise jeden velký kruhovitý chrám a tam je všechno samé zlato. Jsou tam ženské, co nosí náramky a náhrdelníky a rolničky na zápěstí. Mají takové divné sukně, na kterých jsou řemínky ze zlata a ony jsou… no prostě takové… hodně… jemná látka to je, no prostě, taková docela hodně jemná a zajímavá jakási takové oblečky a víš, mají ještě druhou část – nahoře…«

»Nahoře? Čepička?« asked Matylda with delight.

Nebudu vás unavovat tím, že rituál přepisování jsme v menších tanečních kruzích s léty ještě několikrát opakovali. I jak jsem zjistil, že výše citovaný Siegfried neumí pořádně česky ani anglicky (tedy jarsky ani koransky) záměrně (a jaká všechna slova jsem si kvůli tomu později vyslechl od korektorek). S plynoucími léty jsme se s autorkou spřátelili, takže můžete jméno Sierra Dawn najít v poděkováních překladů Zelaznyho, které jsem mezitím udělal (Amber atd.), dneska už nevím, co bych si bez jejích konzultací počal!

Ale nevěřil jsem, že tu knihu někdy dotáhneme, vážně ne. Ta poslední prodleva byla dlouhá (a mezitím jsem se po mejlu dočítal, jak se březí krávy). No, a pak jsem měl najednou text já. Bude to už dost přes rok…

Ale já se vás, milí čtenáři, snažím nalákat, abyste si Písně větru koupili, či tento zvláštní projekt alespoň vzali na vědomí, neboť je svým způsobem jedinečný. Jak na to? Půjdu s pravdou ven: akční scény jsou tam dvě. Jedna asi na straně 13 a druhá cca 513; každá asi stránku dlouhá. Jsou napsány velmi svižně, neboť autorka usoudila, že tohle neumí, tak se v nich nepitvala. Na akci vás tedy nenalákám.

Svým způsobem je to konverzační komedie; knize vévodí družinka vyrážející do světa, avšak nejsou to hrdinové. Smutný kněz Racek, jehož hlavní činností se zdá být rozbíjení hrnků, přičemž moc jeho boha je velmi diskutabilní. Ilva, která prchá před nutností šít doma boty, ale tváří se jako železný generál. Pasáček ovcí Nolan, jehož IQ byste získali prostým součtem silvestrovského data, který do každé vesnice vchází se slovy „Tak co by se tady dalo zlidovět?“

A samozřejmě hlavní hrdinka, Aesclinn, kteréžto pro Čecha nestravitelné jméno se prý čte Ešlen. Ta, která příběh vypráví, glosuje (a jak pobývá mezi Jary, stále více se jí i ve vnitřní řeči splétá čeština s angličtinou), a přece mi až při dalších čteních docházelo, že spousty pocitů si nechává pro sebe. Je to tichá, hluboká voda, a pokud máte rádi emoce, tento příběh je jimi skrze hrdinku prodchnut. I když… je otázka, zda skrze hrdinku, či skrze autorku. Ešlen totiž vždy vše bere smrtelně vážně, zatímco autorka se někde v zákulisí tiše směje.

Racek said loftily, »A proč si myslíš, že stále trénuju s holí, že tě pořád nechávám, abys po mně házel kameny? Budu se cvičit, abych…«

Nolan burst in disrespectfully, »A ty si myslíš, že po tobě budou házet kamenama?« (The horror, the horror of his lowborn grammar! Two stones? Just two?! Ne!) »Strčí tě do pytle jako mladého berana!«

This was Ilviromila’s cue to begin berating Nolan, »Nolane, prosím tě, mlč!«

»Už zase s těmi ovcemi,« Racek shook his head in disgust.

»Už o tom nechci dál slyšet! Používáš slova týkající se ovcí s příliš vysokou frekvencí!« continued Ilviromila.

»Co to je frekvence?« Matylda asked.

»To je to, že Nolan neotevře rypák, aniž by něco neřekl o ovcích,« Ilviromila explained.

»Obdivuhodná, vskutku obdivuhodná a mistrně formulovaná definice!« I said with some exasperation.

»Mě by zajímalo, odkud je tak strašně chytrá!« snapped Ilviromila.

Nolan continued to taunt Racek, »Ty se ubráníš holí, jo? Proti otrokářům? Nějací dospěláci se nechají utlouct klukem, který hůl drží sotva den? To chci vidět!«

Ilviromila turned to Racek, »Na tom by ale mohlo něco možná být. Věštil jsi, jak tato cesta dopadne?«

»Se střepy ne… ale ten sen…« Racek seemed reluctant to talk.

»Tak co?« Ilviromila asked. »Budou otrokáři?«

»Co se ti vlastně zdálo? Viděls Lískulku?« demanded Nolan.

»Já si to dobře nepamatuji…« insisted Racek.

»Tak nám jen řekni, co si pamatuješ,« suggested Matylda.

»O čem to bylo?« asked Ilviromila.

»…asi to nemělo význam…« řekl Racek váhavě.

»Ale třeba jo a my ti to pomůžeme vyložit,« offered Ilviromila.

»Vyprávěj, vyprávěj,« urged Nolan.

Pokud jste ukázkám rozuměli, měli byste knihu zvládnout. Kapitoly většinou uvádějí poznávací statě o světě, které Ešlen (za domácí úkol) přeložila do jarštiny, tedy češtiny. V prvních kapitolách se navíc vyskytne i několik čistě českých pasáží, které vyprávějí „rodilí mluvčí“. Právě směsice jazyků je ovšem to, co činí celek tolik zajímavým.

Ostatně, kde jinde byste našli hrdinku, kterou více než možnost zajetí či mučení rozruší, že někdo špatně vyskloňoval slovo „kameny“..?

Podle vlastní vůle fouká vítr. Fouká od moře. Fouká od kopců. Fouká od hor. A když lidé poznají, odkud fouká vítr, říkají: »Fouká odtamtud nebo odtamtud nebo odtamtud,« a myslí si, že vědí všechno. Ale i když vědí, odkud vítr fouká, nevědí kam.

Pokud se do Písní větru – Songs of the Wind – začtete, pak je to kniha, na jakou dlouho nezapomenete!

Knihu vydá nakladatelství Straky na vrbě 13. 1. 2012.