Slzy na prodej

Film Slzy na prodej (1) se odehrává v magickém prostoru a čase Srbska, někdy po první světové válce, ve které padlo na dvě třetiny srbských mužů. Ve vesnici Pokrpi zůstal pouze starý děd Bisa, o něhož ženy pečují jako o největší poklad. Když Ognjenka nechtěně způsobí jeho smrt, nezbývá jí a její sestře nic jiného, než vydat se do světa. Najít muže pro celou vesnici. Skutečného, celého muže. I se zubama.
A tak vyráží na cestu a společnost jim dělá duch jejich babičky. Tu čeká osud horší, než samo peklo, pokud její vnučky do tří dnů neuspějí. Naštěstí, po sérii neúspěchů, narazí na Dragoljuba Aleksiće, muže z oceli, živícího se tím, že se nechává vystřelovat z děla, a jeho kumpána Arsu, samozvaného krále charlestonu. Oba muži nejenže mají i zuby, ale jsou, každý svým vlastním způsobem, opravdu přitažliví. První pro Ognjenku, druhý pro Malou Boginju. Zbývá se jen rozhodnout – řídit se povinností nebo poslechnout hlas srdce a spatřit Bělehrad? A pokud povinnost, tak která z nich obětuje svou lásku?

Film Uroše Stojanoviće skutečně nenabízí nijak komplikovaný příběh, ale jeho další přednosti tento potenciální zádrhel vynahrazují. Svou poetikou a vášnivostí připomíná nejlepší povídky Gabriela Garcii Marqueze (2). Magie je věc zcela přirozená a živí i mrtví, kteří si užívají nejlepší dny své smrti, jsou odděleni pouze tou nejtenčí hranicí. Prostředí malé vesničky je malebné, plné folklórních motivů, podivuhodné historie, ale také temných podtónů tragédie a zkázy. Nejen proto, že jsme na Balkáně, kde snad ani žádný happy end (jakkoliv neúplný) není prostě reálně možný. Ani kvůli tomu, že jeden z posledních mužů před svou smrtí zasadil ve zdejším vinohradě (jediném zdroji obživy vesnice) miny, takže ženy nyní čas od času losují, která bude riskovat život při sklizni. Je to hlavně kvůli ženám samotným.
Každá ztratila někoho blízkého – manžela, otce, syna, bratra, milence… Ty starší vzpomínají na to, co ztratily, ty mladší ví, že stárnou, nemilované a nemohoucí milovat. Zpívají pouze smutné, i když temperamentní písně a peklo je v jejich představách horké místo plné nahých mužů. A někdy, když je čas plivnout smrti do tváře, sejmou v taverně řetězy z malé skříňky a nalijí si pavoukovice, rakije s pavoukem. Tehdy se jim jejich milovaní vrátí, stíny toho, co je nenávratně ztraceno. Pak je alespoň na čas možné tančit s mrtvými, pochovat nikdy nedospělé děti a v popraskaném, pokřiveném zrcadle nahlédnout do vlastní budoucnosti.

Stejně jako mixuje reálno s nadpřirozenem, vášeň a touhu po lásce, lidském teple a blízkosti někoho milovaného s chladnou smrtí, pracuje film i s komičnem a tragédií. Slzy na prodej rozesmějí absurdním a notně černým humorem, ale i zlomí srdce, často v tom samém okamžiku. Není to komedie, není to tragédie. Je to krásný a krutý příběh o lidech, kterým je utrpení denním chlebem, stejně jako postoj, že každou chvíli je třeba prožít naplno, vychutnat si ji a zcela se oddat prožitku. Kdo ví, kdy si vytáhnete krátkou slánku a vyrazíte sbírat hrozny na minohrad, protože z kamene přeci rakije nepoteče? Kdy za vámi přijde přízrak vašeho milého, se srdcem tepoucím v rozervané vychladlé hrudi?

Film tak získává nejen nádech osudovosti, která visí nad každým činem, ale také skutečně vzrušující zabarvení hříchu. Milostná scéna na korbě pohřebního vozu, neřízeného ničím než vědomím, že smrti stejně neujedeme. Oslava sklizně hroznů ve velké dřevěné kádi plné žen. Souboj dvou sokyň na slavnostně vystrojeném stole, kde s gustem bosýma nohama rozdupávají sklenice a tančí v čím dál víc zakrvácených střepech… Ale také až překvapivě cudné a dramaticky romantické chvíle – prosté zahalení ženského těla, ošetření zraněných chodidel, jeden jediný ukradený polibek nebo tanec mezi minami.
Z každého záběru vyzařuje nejen míra pozornosti věnované přípravě (jedná se o nejdražší srbský film vůbec), ale hlavně ona již zmíněná absolutní intenzita prožitku, k čemuž přispívá i srbština – jazyk poetický, smutně něžný, ale vždy vášnivý. Snad v žádném jiném jazyce by tolik nevyzněla slova Malé Boginje: Já CHCI!!! (3)

Slzy na prodej jsou opravdu čarovným zážitkem, kde se skloubí úžasná vize režiséra, kameramana i všech dalších zúčastněných. Samostatnou kapitolou je pak čarokrásná, teskná hudba, za níž je zodpovědný Shigeru Umebayashi, který spolupracoval na filmech Kar Wai Wonga nebo Zhanga Yimoua. Není tedy divu, že vyhmátl atmosféru, ale velkou pochvalu si vysloužil i za věrnost balkánské tradici. Snad by si drobnou výtku vysloužily některé triky, ale i ty jsou na evropské poměry víc než odpovídající. Film je prostě malým klenotem, kde si zvláštní pozornost zaslouží i titulkové sekvence, které jakoby se ohlížely nejen za filmem samotným, ale vlastně za celým jedním věkem, kdy sen byl ještě skutečností, protože jsme se naučili tak dobře snít… (4)

Podle některých mělo být dvacáté století věkem bez válek, magie a hrobů. Věkem automobilismu, gramofonů a budov tyčících se vysoko nad mraky. Není to úplně lež, ale ani pravda. A tak není vůbec těžké věřit v magii (zvláště když ona věří ve vás), slyšet hlas mrtvých v sklenicích rozvěšených po stromě a koupat se v jezeře vzniklém ze slz první z naříkaček. A není těžké věřit ani tomu, že tam nad oblaky, na střechách největších budov na celém světě, se tančí bez konce. Tanec lásky, zapomnění i nových časů. Tanec snů a pravé lásky.
Charleston pro Ognjenku.

VERDIKT:

Film, který ukazuje, že jakékoliv číselné hodnocení nemůže ani zdaleka vystihnout, na kolik vás nějaké dílo zasáhne. Samozřejmě, že ne každého, ale ti, kdo zasaženi budou, na tento charleston za slzy z pravé lásky, smrt a sny nikdy nezapomenou. (5)

(1) Pod tímto titulem běžel film na letošním Febiofestu (a je to název poměrně trefný, i když někomu může připomenout Nahotu na prodej, což by byla škoda), ale názvů existuje více. Srbský originál zní Čarlston za Ognjenku (Čarlston pro Ognjenku), anglických názvů je hned několik – Tears for Sale, Charleston and Vendetta, Funeral Bride…
(2) Balkán a magický realismus je zcela logické spojení. Nejen v důsledku bohaté folklórní tradice, pohnuté historie a temperamentu zdejších obyvatel, ale i díky pozici na hranici světů – evropského a asijského, starého a moderního. Konečně, Balkán je místem děje několika knih Louise de Berniérese.
(3) Ja hoću! – mimochodem, Malou Boginju hraje Katarina Radivojević, minimálně podle výsledků Googlu nejpopulárnější z tváří, které se ve filmu objeví.
(4) A přijde mi příhodná poznámka přítelkyně, že pokud by někdy měla vzniknout filmová verze Ztracených dívek, měla by se inspirace hledat krom jiného právě u tohoto filmu.
(5) Sluší se ovšem poznamenat, že film existuje minimálně ve dvou verzích, které se liší v jedné zdánlivé drobnosti – mírou, v jaké zasahuje do osudu obou sester duch jejich babičky. Obě verze jsou přitom výborné a je pouze otázkou individuálního vkusu, která sedne konkrétnímu divákovi více.

Trailer: