Datum 12. března 2015 se navždy ponese mezi fanoušky Úžasné Zeměplochy punc smutku jako den, kdy se svět dozvěděl, že si Smrť přišel i pro svého tvůrce.
Ta informace v odpoledních hodinách šokovala, třebaže – ruku na srdce – těžko ji kdo mohl označit za skutečně překvapivou. Už v prosinci roku 2007 Terry Pratchett totiž oznámil smutnou novinu, že je stižen Alzheimerovou chorobou. Nevzdal se však a statečně bojoval s nepřízní osudu, svou poslední knihu např. dokončil loni v létě. Alzheimerova choroba je zákeřná nemoc, která v neposlední řadě zbavuje člověka důstojnosti. Jedná se totiž o nezvratné degenerativním postižení mozku, které končí demencí. Přes všechen smutek tak mohou být příznivci Terryho Pratchetta rádi, že jejich oblíbený autor našel vysvobození dříve než k tak smutnému konci došlo. Jak řekl Larry Finlay z nakladatelství Transworld Publishers, Terry Pratchett zemřel doma v rodinném kruhu, se svou kočkou spící na jeho posteli. Uzavřela se tak definitivně bohatá literární kariéra Terryho Pratchetta.
Rodák z anglického Beaconsfieldu začal publikovat v 60., resp. 70. letech, první román z Úžasné Zeměplochy, kterou se Pratchett proslavil, spatřil světlo světa v roce 1983. V češtině vyšel první Pratchettův román v roce 1993 a z dnešního pohledu je až nepředstavitelné, že Zeměplocha neslavila úspěch. Naštěstí nakladatel vytrval a se čtvrtou knihou se situace zlomila. Dnes patří Terry Pratchett (přiznejme, že patrně také díky geniálnímu překladu Jana Kantůrka) k nejoblíbenějším autorům z fantastického žánru. Celkem si Terry Pratchett připsal na své konto 70 knih, čeští fanoušci jeho díla se tak mají stále na co těšit. Terry Pratchett se stal jedním z nejznámějších jmen anglické kultury, jeho knih se po celém světě prodalo několik desítek milionů, přeloženy byly téměř do 40 jazyků a v 90. letech 20. století patřil Pratchett mezi nejprodávanější britské autory, což ocenila i sama královna Alžběta II., která jej v roce 2009 povýšila do rytířského stavu.
Je těžké něco z Pratchettova díla vyzvednout. V té bohaté řádce pestrých knih si snad každý najde to svoje, co sedí jeho naturelu. Nejslavnější Terry Pratchett je a zůstane díky své Zeměploše, původně humoristicko-satirické sérii, která však v pozdějších knihách nabyla vážnějšího ladění, patrně vlivem toho, jak si byl autor vědom blížícího se konce. Přitom ale Terry Pratchett humor nikdy zcela neopustil, nadále také zůstal znalcem lidské společnosti i povahy. Jeho rozhled a lidské kvality dobře ukazuje rozhovor s Markem Ebenem v pořadu na Plovárně, který si lze pustit z archivu České televize. Jak sám Pratchett říkal, představivost, nikoliv inteligence, nás činí lidmi. Jeho knihy byly svělé, zábavné, ale především moudré a hluboce lidské. Možná proto si jeho dílo získalo tolik příznivců, nezřídka i mimo vyhraněný píseček fantastiky. Jak se s Terrym Pratchettem rozloučit? Nejlépe asi jeho vlastními slovy, která vetkl do úst jedné ze svých postav, samotnému Smrťovi:
„A co nás tedy v budoucnosti čeká?“ JÁ. „Kromě tebe, myslím.“ Smrť se na něj udiveně podíval. PROMIŇ, ALE NEROZUMĚL JSEM TI.
NEMYSLETE NA TO JAKO NA UMÍRÁNÍ, řekl Smrť. VEZMĚTE TO SPÍŠE TAK, ŽE JSTE ODEŠEL O TROCHU DŘÍVE, ABYSTE SE VYHNUL POZDĚJŠÍMU NÁVALU.
Smrť totiž není krutý – je pouze bezchybně dokonalý ve své profesi, jak sám Pratchett velmi dobře věděl.
A čistě osobně: Díky za vše, pane Terry!
(převzato z: www.dagon.cz)
R.I.P.
Tak tak, Terry Pratchettovi se dosypal písek v přesýpacích hodinách života… Nicméně zůstávám tak nějak smířený a jsem si skoro jist, že se Smrtěm rozjeli nevšední selánku ve Smrťově paláci. Terry se na nás jistě dívá ze hřbetu mocné hvězdné želvy A’tuin a dohlíží na své věrné fanoušky a milovníky (nejen) Zeměplochy. Díky za vše, mistře!
Bůh s ním! Musím však říci, že jeho knihy mě příliš neberou, je to pořád na jedno brdo, no ono taky co do sedmdesáti kusů pořád vymýšlet… A ta klobouková stylizace… Méně je někdy více. Ale párkrát jsem se zasmál, to zas ano.
Já s jeho knihami měl problém, když jsem byl mladší. Ale s přibývajícími léty jsem jim začal přicházet na chuť čím dál tím víc – Stráže!Stráže!, Muži ve zbrani – všechny knížky o hlídce jsou jedny z mých nejoblíbenějších knih vůbec – z novějších třeba Nevídaní akademikové. Zpráva o jeho smrti mě rozesmutnila tak jak už dlouho nic… Budiž mu Země(plocha) lehká
Vidím to podobně jako pííís. Podle mě hodně záleží na tom v jakém věku, v jakém rozpoložení a i ke které knize se člověk dostane. Já třeba preferuju pozdějšího Pratchetta. Barvu kouzel a Lehké fantastično jsem sice četl jako první, ale extra mě nechytily. Pak jsem se časem dostal k Malým bohům, Zloději času, Noční hlídce a Pratchettovi jsem podlehl. Ono je to taky o tom, že Pratchetta si člověk vychutná tím víc, čím má načteno a má i nějaké životní zkušnosti. Dneska si myslím, že je Zeměpolocha nejlepší populární učebnicí teorie moderních společenských věd – a to sakra zábavná. 🙂
Mimochodem, tohle je nádherné rozloučení…
https://i.nyx.cz/files/00/00/13/43/1343994_4838a48756b2e6a1702e.png?name=B__NfF4WoAA1G1T.png+large.png
Já vím, že je to maličko off-topic, ale vrtá mi hlavou, proč se na fantasy planet neobjevila i zpráva o smrti Leonarda Nimoye.
Samozřejmě Terry je “jiná liga”, ale přece jen…
Jinak k Pratchettovi – vždycky když odejde někdo, kdo dává nebo dával mnoha jiným lidem radost, je to smutné. Můj postoj k jeho knížkám je zatím spíš vlažný, některé jsem četl, občas jsem se zasmál, ale svého času jsem i zastával názor, že “Pratchett není fantasy”, protože například scéna s klasickými nákupními vozíky na mě působila hrozně rušivě. Každopádně si teď kupuju ty vázané dvojknihy, tak časem mám v plánu je pročíst :o)
to Tygr
To je jednoduché, nenašel se nikdo, kdo by něco napsal, zjevně nemají Trekkies v redakci silné zastoupení. K Pratchettovi mám blízko, proto jsem mu vzpomínku věnoval, Star Trek uznávám, ale necítím se povolaný o Nimoyovi něco psát. Víc v tom hledat netřeba. Kdo z těch dvou je jaká liga, to bych si třeba netroufl stanovovat.
A že Pratchett není fantasy, to si myslí víc lidí – hraje to ale nějakou roli? Podle mého ne 🙂
Hodně smutná záležitost. Přečetl jsem toho celkem dost z rané Zeměplochy a ve své době mě to celkem bralo. Prostě zemřel člověk, který toho za život stihl, co se psaní týče, víc než většina spisovatelů.
Nebudu říkat, že mě Pratchettovo úmrtí nezasáhlo, zasáhlo samozřejmě, prožili jsme spolu za ty roky mnoho pěkného. Ale nechci se cítít smutný. Bylo by to sobecké. Není to lehké, ale hlavně jsem rád, že zemřel včas a nedočkal se smutnějšího konce.
Díky Zeměploše jsem se dostal na gymplu k fantasy. Strašně mě to tenkrát chytlo. Hlavně knihy o hlídce. Měl dar vytvořit dialogy,kde jedinou větou dokázal zběžného rozhovoru udělat prvotřídí humor plný životního moudra.
to J. Šrámek + Schramm
J. Šrámek: jasně, tomu rozumím, ale aspoň krátká noticka ve dvou třech větách se tu objevit mohla. Tím nechci nijak prudit, jen mi prostě přišlo, že by to sem patřilo.
Schramm: jo, to je bohužel naprostá pravda. Při těchto nemocech je de facto lepší zemřít “včas”, jakkoliv blbě to zní.
Pratchett každopádně otevřel fantastiku pro celou jednu novou generaci čtenářů. Nikoho nevídám v metru s knihou častěji než právě čtenáře Zeměplochy. A i když byl super-slavný, dál se normálně bavil s normálníma lidma.
Zeměplochu jsem začal číst hned při prvním vydání v roce 1993 a už tehdy mě jako překladatele-amatéra fascinovalo, jaký musí být Kantůrek machr. Mám to tehdy spojené s vydáváním Dračího doupěte; vzpomínám si živě, jak jsem s nějakým knihkupcem diskutoval o pravidlech, ten stále dotíral, kdy už bude Dračí doupě pro experty, já mu to oplatil tím, kdy že bude další Pratchett, a on kontroval, že tedy rozhodně dřív! No, měl pravdu. Pracovitost páně Kantůrka Zeměploše tehdy hodně pomohla, když vycházela jednou za čtvrt roku.
Když si vzpomenu na všechny ty “Paní Ježkové” zpívané na larpech, Hače v úžasném kostýmu Mrakoplaše a se Zavazadlem, jímá mě smutek a mám dojem, že něco končí; i když na smrti samé (Smrti samém) není nic strašného… 🙂
to Michael Bronec
Larp? O tom už jsme slyšeli i u nás ve vsi! Jednou se parta divně nastrojených naivních měštěnínů nějakým Božím úradkem vmotala na kraj Černého lesa a počala se tam ohánět dřevěnými mečíky. Opilí mužici, co opodál stromy káceli si je spletli se zlými trpajzlíky, vzali sekery a sukovice a tak jim naložili, že se měštěníni tak tak spasili útěkem! A celou tu dobu, co dostávali na pamětnou, tak kníkali: Larp! larp! Inu, jak se říká: Nelez do Černého lesa, sic narazíš tam na běsa!
Jinak teda ještě tady takové pokračování poté, co emoce trochu odezněly:
http://www.dagon.cz/ohlednuti-za-tvorbou-terryho-pratchetta/
Tak jak jste to měli s Pratchettovými knížkami Vy? 🙂