Četli jste její povídky a knihy – vesměs výborně hodnocené, její přesné recenze. Setkávali jste se s ní na scifistických akcích a conech. Získala titul Lady fantasy, umístila se na třetím místě v soutěži Ikaros v roce 2005.
 |
Martina Šrámková bydlela poblíž Prahy, byla vdaná, měla dvě dcery, pro které žila – Aničku a Viktorku. Profesí (i duší) novinářka, pracovala např. pro Mladou frontu, naposledy pro deník.cz. Kouřila, milovala knihy, zvířata a květiny. Těšila se na letošní Parcon a připravovala nejméně dvě nové knížky. Hrstka suchých informací…
Teprve když odejde člověk, na kterém vám záleželo a o kterém jste si mysleli, že ho dobře znáte, zjistíte, jak málo o něm vlastně víte. S každým, kdo zmizí z tohoto světa, exploduje do nicoty celý jeden vesmír – universum jeho zážitků, myšlenek, vzpomínek, představ, které je tak obtížně a jen v nepatrné míře sdělitelné.
Možná ta zpropadená třináctka, v jejímž stínu se narodila: Martina měla nesnadný život, ale dokázala bojovat se všemi jeho nástrahami, s nemocemi a starostmi. Vždycky usměvavá, empatická, přátelská; nikdy si nestěžovala. A bývala by mohla žehrat na nepřízeň osudu: její velký a výjimečný talent omezovaly všední dny, zaměstnání, péče o rodinu i zdravotní handicap.
Z prvních próz v žánru fantasy (Jiskřivé víno, bílý sníh, Kapesník pro princeznu) přešla na fantastiku (fenomenální Zapomenout na Nehru) a sci-fi (Dárek pro Pendera nebo Daleká cesta do Tipperary – její poslední publikované beletristické dílo, přitom jedna z nejsilnějších českých SF povídek). Dokázala napsat i skvělý cyberpunkový příběh (Krytým vozem k horám na obzoru). Do svých textů přetavila hořkost, drsnost a nespravedlivost, s níž se bytosti ve svém bytí střetávají.
Z tuzemských autorek nejvýrazněji směřovala ke stylu New Weird, jak naznačují některé její práce. Věčná škoda, že už se nedočkáme třeba jejího historické fantasy z časů asanace pražského Josefova; Martina by mu vtiskla nenapodobitelnou atmosféru.
Kdo Martinu Šrámkovou poznal, měl ji rád jako úžasného člověka, dobrého kamaráda. Byla skromnou, ale originální a ceněnou autorkou, všímavou publicistkou, spravedlivou recenzentkou. Nezapomínejme na ni…
Bibliografie
Knihy:
Rukověť rodiče malého školáka. Praha; Albatros, 2005.
Krvavé arény. Mark Stone č. 66. Praha; Golem Ríša, Klub Julese Vernea, 2008.
Doba krkavců. Praha; Epocha, 2009.
Povídky:
1. Kapesník pro princeznu. In: Drakobijci 5. Ed. Michael Bronec. Praha; Straky na vrbě, 2003.
2. Jiskřivé víno, bílý sníh. In: Drakobijci 6. Ed. Michael Bronec. Praha; Straky na vrbě, 2004.
3. Dům hrůzy jezdí po vesnických poutích. In: Drakobijci 7. Ed. Michael Bronec. Praha; Straky na vrbě, 2005.
4. Dluhy pana Kocoura. In: Ikarie 2005/05
5. Zapomenout na Nehru. In: Pevnost 2006/04
6. Svět podle Rosenfeldera. In: Ikarie 2006/04
7. Přistání mimozemšťanů nedaleko Peček tak, jak ho zaznamenala devítiletá A. H. In: Sorry, vole, error. Antologie humoru v české SF. Ed. Vlado Ríša. Praha; Mladá fronta, 2007.
8. Špatné časy. In: Pevnost 2008/01
9. Jiný živočišný druh. In: Ikarie 2009/03
10. Alternativa. In: Pěna dějin aneb Příběhy, které se nestaly (?). Ed. Hana „Hanina“ Veselá, Scarlett Rauschgoldová. Praha; Tribun EU; 2009.
11. Krytým vozem k horám na obzoru. In: Pevnost 2009/10
12. Dárek pro Pendera. In: Roboti a lidi. Ed. Vlado Ríša. Praha; Mladá fronta, 2009.
13. Daleká cesta do Tipperary. Zabij/zachraň svého mimozemšťana. Ed. Vlado Ríša. Praha; Mladá fronta, 2010.
Vzpomínka na Martinu
Pro mě jako člověka věčně zahrabaného do zahraničních textů je Martina spíše než autorkou skvělou recenzentkou. Jako editor chodíte s kůží na trh společně s autory, které vybíráte, a nejhorší, co se vám může stát, je, když nikdo nevidí důvod, proč jste tu kterou práci vybrali k publikování. Když Martina recenzovala povídky v Ikarii, XB-1 nebo ve F&SF, mohl jsem tyhle starosti pustit z hlavy. Dokázala přesně vystihnout v čem je síla té které práce a ocenit kvality, které třeba jen málokdo jiný z recenzentů rozeznal. V tomhle byla jako recenzentka neocenitelná, a když se jí třeba něco líbilo méně, hned jsem věděl, že tady jsem něco opravdu udělal špatně. Takových lidí se naučíte si vážit.
Jako člověka jsem jí potkával jen letmo – usměvavou, přívětivou, možná trochu plachou. Je mi velmi líto, že jsem neměl možnost se s ní seznámit blíže, v paměti mi uvízlo jen několik střípků, ze kterých si těžko poskládáte člověka… Přesto jsou to střípky plné příjemných vzpomínek a je až zvláštní, jak vás dokáže zasáhnout smrt člověka, jehož znáte jen zprostředkovaně, skrze jeho články, recenze, pár e-mailů…
Hodlám si přečíst alespoň některé její povídky, tolik jí určitě dlužím, za podporu a vstřícnost, za skvělý úsudek, za to, že tu byla, dotkla se mnoha životů a zůstane v paměti. Ne navždy, nikdo z nás tu nebude věčně, přesto věřím, že Martinu si budeme pamatovat ještě dlouho a rádi na ni vzpomínat. Byla asi nejvěrnějším fanouškem české edice magazínu F&SF a jeho poslední číslo bych rád věnoval právě jí.
Martin Šust
Za Fantasy Planet
I já jsem Martinu osobně příliš dobře neznala, mluvila jsem s ní jen několikrát, i z těchto letmých setkáních jsem ale poznala její milou a sympatickou povahu. Jako redaktorku našeho webu jsem si jí nesmírně vážila pro její spolehlivost a pečlivost, s jakou přistupovala ke každé recenzi. Díky ní jste si zde mohli pravidelně číst hodnocení F&SF, Ikarie a později XB-1; každá recenze výborná, dílo přesně vystihující. Když jsem se dozvěděla o její nemoci, držela jsem jí palce a obdivovala ji za to, že zvládá recenzovat dál. Posílám za ní nahoru jeden velký dík za práci pro FP a pro celou českou fantastiku. Čest její památce.
Pavla Lžičařová
Navěky, ve světě andělů
Tomáš Přidal
Tuto báseň věnuji památce skvělé povídkářky a autorky fantasy příběhů Lady fantasy Martině Šrámkové
Tam, kam oko člověka nedohlédne,
ve skrytu stínů a mlh,
kde realita je hmatatelná
jako sluneční třpyt,
za šestými smysly vyvolených,
tam žijí moudří andělé.
Berou lidem štěstí,
protože to, co je dělá
šťastnými, jsou duše lidí,
dávají za to věčnost
ve společnosti bytostí,
které nám nikdy nebyly cizí.
Jinak to nejde,
nelze zabránit tomu,
abychom měli vše napořád,
Osudu nelze poručit,
ale obdivovat
a milovat, to splyne s námi.
To napořád bude,
v životě,
i v životě po smrti.
Tak jako Vaše příběhy,
ty budou znít lidem
ve Vašich větách
a silných myšlenkách navěky…
Navěky, ve světě andělů,
kterým teď jste,
jako bílá holubice
se vznešeným hedvábím na křídlech,
které padá z nářků hvězd.
poděkování
Martina byla vyjímečná. Jako sešvagřené příbuzné jsme našly společnou řeč v neobvyklých situacích, které před nás život postavil (obě jsme si vzaly stejného muže – postupně). Vždy jsem si cenila její citlivosti a vstřícnosti s jakou přistupovala k problémům. Ale hlavně jsem obdivovala odvahu, s kterou čelila těžkým nemocím.
Jako milovník fantasy (její Návrat krále jsem měla půjčený asi pět let) přestože mladší o pár let pro mě byla zdrojem inspirace. To u ní jsem objevila Gaimana a Holdstocka.
V jejím případě obehraná fráze ´bude nám chybět´se mění v pravdu.
Mila Martino,
Vas odchod mi udelil mimoradnou lekci. Nedavno jste vyjadrila prani se se mnou poznat, ale nepodarilo se nam potkat se. Je to i ma vina. Hresila jsem na te hrozne frazi “dost casu”. Propasla jsem tak prilezitost poznat cloveka, ktery mel obdivuhodny cit pro text. A mozna jsem take propasla prilezitost potkat spriznenou dusi.
Takovou chybu uz nechci opakovat.
Nebudu zapominat na to, co jste v recenzich psala, a v duchu bych k textum rada pristupovala spolecne s Vami. Snad se mi to podari.
Dekuji Vam
Petra Kubatova
Bohužel jsem Martinu neznal tak dobře, jak bych si přál, ale pamatuju si, jak jsme spolu s Martinou seděli společně na miniconu jako noví autoři, kteří vydali první knihu. Ještě tam s námi byl Míla Linc a Julie Nováková. Martina mi potom podepsala svoji knihu o Marku Stoneovi, kterou jsem si tam koupil, a poslala mi i elektronickou verzi, když jsem při čtení zjistil, že chybí několik stránek. Na loňském FFku jsme spolu seděli v té dolní hospůdce a probírali psaní a všemožné jiné věci. Je to zvláštní pocit, když má člověk takhle v hlavě několik jasných událostí a vzpomínek na toho člověka. A najednou tu ten člověk není.
R. I. P.
Těžko se mi teď hledají slova a přiznávám, že víc než na Martinu teď myslím na její dvě dcery. Ztráta mámy je nenahraditelná a já jim z celého srdce přeju, aby to přežily co nejlépe a uchovaly si na svou výjimečnou mámu tu nejlepší vzpomínku.
A Martině, kamkoli kde je, přeju co nejvíce klidu, protože opustit dvě dospívající děti je strašně těžké.
Ahoj Martino, to úterý dopoledne (bohužel) platí. Budu na místě.
Kdo přijde v úterý dopoledne do Strašnic, rád ho tam potkám… A protože mi Martina slíbila díl JFK, tak budu dělat všechno pro to, abych se napojil na její současný paralelní vesmír (bez bolestí, které dlouhodobě provázely její lečbu) kde ho jistě už píše. Jak jsem od Františky pochopil, byl jsem poslední, kdo u ní byl na návštěvě (ne, nebylo tam za těch měsíců desítky lidí. Jen já a Františka, na střídačku… Martina se dokázala smát a usmívat se do konce.
S pár lidmi (Tomem Němcem, Františkou Vrbenskou, kočovným divadlem JWP a s Vaškem Pravdou připravujeme nějaké zajímavé věci plynoucí z Martininy podstaty – optimismus, psaní a přátelé.
A protože, nechci dneska bejt kurva moc patetickej a do prdele zjihlej, tak to řeknu stručně:
Martino, dívej se na nás. My zas vzhlížíme kTobě.
Martince
Pořád tě vidím, rozesmáté oči v levém zadním koutě třídy.
Už jsme se dlouho neviděly, ale podle vzpomínek tvých přátel jsi zůstala pořád stejná. Setkávat se s tebou a tvými spolužáky ze třídy skoro denně několik let bylo pro mě nesmírně zábavné a podnětné. Jiskřilo to tam na několika místech a tys byla jednou z těch létajících jisker. Je mi to moc líto.
Martina
Bylo to jenom pár setkání, Martina působila plaše, ale nedala se zapomenout. Ten seznam nahoře nevypadá špatně, ale stejně trvám na svém: zůstalo nám tady žalostně málo jejích příběhů…
Úterý
Nebudu na posledním rozloučení, ale v duchu je Martina pořád se mnou (nebo já s ní?), od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, jak zlé to je.
Takže vlastně ani ty Strašnice nezmeškám… 🙁
Marti
Martinko, nikdy na Tebe nezapomenu.Byla jsi moje kamarádka v dětství…v Sedlčanech.. a je mi to strašně moc líto, že Tě už nikdy nepotkám.Naposledy před obchoďákem…:-) ach jo, to je krutý. Myslím na Tebe a na Tvoji rodinu. ,,,,,,,,,,Proč……….??????????????
Poslední rozloučení
Smuteční obřad za Martinu Šrámkovou proběhl v úterý ráno v pražských Strašnicích. Síň byla plná lidí – jejích blízkých, příbuzných, kolegů a přátel. Za scifisty se s ní přišli rozloučit Jiří Walker Procházka a Františka Vrbenská. Jak pronesl JWP, možná že tam, kde teď Martina je, píše další úžasnou knížku…
Příběh pokračuje
Martino, setkávali jsme se hlavně u příležitosti šťastných chvil a oslav vycházejících knih a povídek. Poznal jsem tě jako milého člověka, s nímž byla radost mluvit. Díky ti za to.
Věřím, že tam, kde teď jsi, můžeš pokračovat ve vytváření příběhů – a že tvůj vlastní příběh ani zdaleka nedošel ke své poslední tečce. Jsem na ně na všechny zvědavý. Hodně štěstí.
Martina ještě jednou přijde
Snad trochu ztlumím smutek nad tím, že Martina už nic nenapíše. Chystá se sbírka povídek, vlastně dokončuje, kde se s ní ještě setkáme. Tak se těšte 🙂
co dodat
Někdy v květnu jsem náhodou narazil na recenzi jedné své povídky od Martiny. (Až nezdravě pozitivní). Těšil jsem se, jak si o tom v Chotěboři popovídáme, a určitě i o spoustě jiných věcí. Pak jsem se dozvěděl, že Martina na FF nepřijede, letos ani už nikdy příště.
Jedním jsem si jistý: jestli je nějaký nebeský con, Martina tam sedí, kouří, tiše pozoruje okolí a drží nám místo u stolu.
Mami…
Znala jsem jí celý svůj život a přece jsem se k ní nikdy nedostala dost blízko, abych jí pochopila. Měla svou vlastní duši, svůj vnitřní svět, kde ji neomezovala drsná nemoc ani tvrdost života. Tam uvnitř měla nezměrnou touhu k životu jíž rozdávala všem okolo sebe, jež dokázali přijmout. Bez ní by mnoho lidí nebylo tam kde je teď. Uměla jít až do konce a když padla, plazila se dál. Žila prostě pro život, byť vlídný jako písečná bouře. Pomáhala mi psát, když jsem byla malá učila malovat, ale snad nevědomky mě naučila to nejhodnotnější – Nevzdávat se. I poslední boj bojovala až do konce i v poslední vteřině věřila, že má naději. Jen tiše doufám že už teď bojovat nemusí a je tam kde chce, zdravá, silná a šťastná.