Rozhovor se Susannou Clarkovou

Mohla byste vyjmenovat svých pět nejoblíbenějších knížek? A proč to jsou právě ony?

Emma od Jane Austenové. Je to nesmírně chytrá kniha. Obzvláštní slabost mám pro dialogy – z každé věty se čtenář dozví něco o motivaci a tajných myšlenkách dané postavy, a přitom ty dialogy působí naprosto přirozeně. V Emmě byste marně hledali mnohé kvality, které by měla mít podmanivá kniha. Jistě, dojde v ní k docela dramatickým událostem (mladá dívka je rozpolcená mezi tajnou láskou, v níž by mohla nalézt štěstí, a svou povinností, která by jí bezpochyby způsobila utrpení), ale hlavní hrdince se podaří vyhnout se víceméně všem, takže minou i čtenáře. Ústřední konflikt a milostný vztah není ani v nejmenším melodramatický, a přitom je naprosto strhující. A ani jedna postava tam není záludná. I v románech Jane Austenové obvykle bývá jedna trošku zákeřná, ale tady se setkáme jen s obyčejnou sprostotou a sobeckostí.

Anarchista Čtvrtek od G. K. Chestertona. Zčásti je to napínavá detektivka, zčásti báseň a zčásti teologický rébus – a přitom máte pocit, že většinu dialogů napsal Oscar Wilde. Nikoho asi nepřekvapí, že se tenhle román nedá přirovnat k žádné jiné knížce na světě. Je velmi vizuální. Autor vám předkládá scény jako série obrazů – obrazů, které jsou přesné, překvapivé, prosté a pestré. Jako kdybyste vešli do nádherné halucinace nebo do shovívavého zlého snu. Tak jako v detektivkách (a v poezii a teologii) i ty nejvšednější věci a činy mohou mít nedozírný význam. Zároveň je ta kniha dokonalým svědectvím o své době a dokáže nám zprostředkovat, jak asi vypadal život bohatého a urozeného anglického dandyho kolem roku 1908.
 
Strážci od Alana Moora. Je to grafický román – a je o superhrdinech. Přesto je plný skutečných postav a skutečných situací. Když jsem ho četla poprvé, nedokázala jsem ho odložit. Ten den jsem toho moc nenaspala, a když jsem musela odejít do práce, přímo jsem fyzicky trpěla, dokud jsem se k téhle rozečtené knížce nemohla vrátit. Moore ve Strážcích dělá to, co by mu ve filmu ani v románu neprošlo, respektive co by v jiném médiu působilo jako vyumělkovaná schválnost. Například se mu lehce daří protkat dva zdánlivě nesouvisející příběhy, které se tou dobou odehrávají v New Yorku – jeden líčí v obrázcích, druhý textem nad nimi. Ty příběhy spolu samozřejmě souvisejí – jeden komentuje druhý a díky tomu jsou oba hlubší, temnější a dojemnější. Jednoduše virtuózní představení.

Příběhy Sherlocka Holmese od Arthura Conana Doyla. Skoro každý rok si ty povídky komplet přečtu. Doyle vytvořil naprosto autentický svět a podivínského, neosobního hrdinu, s nímž je těžké pořízení, ale který je přesto z mravního hlediska absolutně spolehlivý.

Dobrá piva roku 2004 – příručka společnosti CAMRA. Tolik piv, tak málo času…

Mohla byste vyjmenovat svých pět nejoblíbenějších autorů? A proč to jsou právě oni?

Jane Austenová, která se tak přiblížila dokonalosti, jak je to jen pro smrtelníka možné.

Alan Moore (viz výše), kvůli němuž muži (i ženy) ve středních letech padají v komiksových knihkupectvích na kolena a pláčou vděčností. Aspoň tak ho charakterizoval Jonathan Ross.

Charles Dickens: nemám jeden Dickensův román, který bych si cenila nade všechny ostatní. Dickens je ohromný – jako obloha. Stačí otevřít kteroukoli jeho knihu na jakékoli stránce a okamžitě poznáte jeho charakteristický styl, ať už jde o společenskou satiru, frašku, horor či psychologickou studii vraha – nebo libovolnou kombinaci vyjmenovaného. Skýtá vždy intenzivnější prožitek, než si pamatujete z minula – je hravější, surreálnější, sentimentálnější, viktoriánštější, větší agitátor, lepší i horší.
Neil Gaiman, nesmírně odvážný spisovatel, který má vždycky nějaké to překvapení v rukávu. V prvním komiksu, který jsem od něj četla, vyprázdnil Peklo. Byla jsem z toho úplně v šoku. To se doopravdy smí? říkala jsem si v duchu. Zjevně ano.

Joss Whedon a další scenáristé seriálu Buffy, přemožitelka upírů. Není to dokonalé. Zápletky často skřípou. Ale dialogy jsou báječné a postavy skoro stejně dobré. Joss Whedon podle všeho začíná od emocí. Zeptá se, co má divák cítit a jaké emoce má cítit daná postava. Tyto otázky by si měl klást každý autor beletrie. Když se vám podaří nalézt uspokojivé odpovědi, čtenáři/diváci budou chtít číst dál/dál se dívat.
 
Kdo nejvíc přispěl k tomu, že jste se rozhodla stát se spisovatelkou? Kdo vás inspiroval k tomu, abyste napsala Jonathana Strange a pana Norrella?

Nejspíš to bylo z nudy. Navíc mám nepokojnou, neodbytnou fantazii. Vždycky jsem si dokázala představit mnohem zajímavější prostředí, než ve kterém se zrovna nalézám. A v něm mnohem zajímavější lidi než sebe. Nakonec to vedlo k tomu, že jsem si začala vymýšlet příběhy a sepisovat je.
Vždycky jsem měla ráda mágy. Nevím přesně proč – krom toho, že toho vědí víc než obyčejní lidé a žijí v neuklizených místnostech plných prapodivných objektů. C. S. Lewis má v Narnii jen dva mágy. Jeden je proradný a slabý a ten druhý zase nedostane víc prostoru než dva řádky dialogu. Ale oba mě fascinovali. Jeden (ten slabý) má tác s kouzelnými prsteny, zelenými a žlutými, stejně lesklými a zářivými jako cukrátka. Jsou kouzelné, jsou to šperky a vypadají jako lahodné sladkosti. Co se vám na tom může nelíbit? V Jonathanu Strangeovi a panu Norrellovi jsem chtěla vytvořit co možná nejpřesvědčivější příběh o magii a mázích. Celkovým pojetím mi byly nejblíže romány o Zeměmoří od Ursuly Le Guinové. Když je čtete, magie vám připadá naprosto skutečná. V kostech cítíte, že musí existovat a že musí být přesně taková, jakou ji Le Guinová popisuje.
Připadalo mi, že magie se dá zpřítomnit, když z ní uděláte něco prozaického, trošku těžkého a neuspokojivého – nikdy není tak přitažlivá, jak si ji ostatní lidé představují. Jak v Strangeovi & Norrellovi říká jedna moje postava: „Magie! O magii mi ani nemluvte! Je jako všechno ostatní, plná překážek a zklamání!“ To je věta přímo klíčová.

Jsou Jonathan Strange, pan Norrell a Král Havran založeni na nějakých skutečných historických postavách?

Ani ne, oni mají spíš literární předobrazy. Strange má v sobě nejspíš něco z Byrona a špetku z prostopášníků osmnáctého století – třeba takového Valmonta z Nebezpečných známostí. Chtěla jsem, aby byl trošku amorální – nebo přinejmenším aby v sobě měl takové semínko zla, které nemusí nutně vyklíčit.
Král Havran měl zvláštní genezi. Ursula Le Guinová má v pentalogii Zeměmoří bezejmenného mága, Šedého mága z Palnu, jehož kouzla byla tak pochybná, že jeho jméno upadlo v zapomnění. A pak je tu mág v Pánu prstenů, který úplně na konci vyjde z Mordoru postavit se našim hrdinům, a nikdo nezná jeho jméno, protože on sám ho zapomněl. To mi připadalo úžasné, a když jsem vymýšlela své mágy, chtěla jsem jednoho beze jména. Naneštěstí jsem úplně nedomyslela, co se stane, když budu mít jednu z hlavních postav beze jména. On totiž kvůli tomu nakonec získal víc jmen než většina lidí: Král Havran, John Uskglass, Černý král, Král severu a pak má ještě jedno elfí jméno, které nikdo nedokáže vyslovit.
S panem Norrellem je to složitější. Kromě mě samotné mě nenapadá nikdo jiný, na kom by mohl být založen. Máme stejné koníčky: oba rádi zůstáváme doma obklopeni knihami a nezvedáme telefony. Původ má myslím v jednom puzzlu. Na téhle skvělé skládačce byla ohromná knihovna a dva tři postarší gentlemani v parukách, kteří si tam čtou knížky. Celá léta jsem nosila v hlavě obraz té knihovny a pak mě konečně napadlo, co s ním udělat.

Jak vám je, když váš román propagují jako příštího Harryho Pottera nebo Harryho Pottera pro dospělé?

Neberu to moc vážně. Nic jako nový Harry Potter už myslím nevznikne, ten fenomén je naprosto unikátní. A také si nemyslím, že by mohlo vzniknout něco jako „Harry Potter pro dospělé“. Harry dokáže děti zcela pohltit, unést jejich fantazii. Bylo by hezké, kdyby můj román okouzlil mé čtenáře stejným způsobem, ale dospělí se nenechají okouzlit jen tak. Přijde jim zatěžko vypnout kritické myšlení a nechat se unášet příběhem.
Srovnání s dalšími knihami jsou pro čtenáře užitečná hrubá vodítka. Pokud se vám líbil Harry Potter, romány Jane Austenové, Quincunx od Charlese Pallisera či Neviditelná chvíle rozhodnutí od Iaina Pearse, pak se vám možná bude líbit i ten můj – ale možná taky ne. Čtenáři jsou velice inteligentní – vědí, jak moc vážně se taková tvrzení dají brát.

Jak dlouho jste psala Jonathana Strange a pana Norrella? Musela jste studovat hodně historických pramenů?

Zabralo mi to víc než deset let, což je úplně šílené – taková doba je ospravedlnitelná snad jen při stavbě katedrály, budování zahrady nebo výchově dítěte.
Pochopitelně jsem kvůli tomu přečetla hodně historických studií, obzvláště o politice a vojenských dějinách, taky o Londýně a Benátkách. Vojenské dějiny mě bavily mnohem víc, než jsem čekala. Dochovala se spousta líčení bitev a tažení od očitých svědků a díky tomu je vojenství mnohem bezprostřednější a živější než ostatní dějiny – lehce zjistíte, jak se vojákům žilo a jak vypadaly jejich každodenní starosti. Někteří lidé, na které jsem během rešerší narazila, nakonec skončili jako vedlejší postavy, například průzkumník Colquhoun Grant nebo kaplan Samuel Briscall. Ten se mi zkoumal skvěle. Pokud vím, byl o Briscallovi napsán jen jeden jediný článek, zhruba čtyři stránky dlouhý. Našla jsem ho, přečetla – a hned jsem měla dobádáno! S takovým Wellingtonem bylo mnohem víc práce.
Chcete-li ale do nejjemnějších detailů poznat společenské chování v období regentství, uděláte nejlíp, když sáhnete po románu od Jane Austenové. Měla skvělý pozorovací talent a dokázala nesmírně šikovně rozebrat motivaci svých postav.

Vidíte v dnešním světě nějaké stopy magie?

Hmm. Ano. Ne. Nejsem si jistá.
Pokud se ptáte na to, zdali věřím, že magie skutečně existuje, odpověď musí znít ne. Magie v Strangeovi & Norrellovi je čistě literární. Není založená na práci skutečných mágů té doby. (Nedávno jsem četla studii o okultních vědách v osmnáctém a devatenáctém století; kniha byla nehorázně nudná a zmatená.)
Z čistě osobního hlediska mi Anglie někdy skutečně přijde magická v tom smyslu, že jistá místa, jisté krajiny se mnou rezonují způsobem, který nedokážu úplně vysvětlit. Z temného lesa v zimě člověku naskakuje husí kůže tak jako dřív – a je stejně pravděpodobné, že se v něm ztratíte.

Jak důležitou roli tedy Anglie hraje v Jonathanu Strangeovi a panu Norrellovi?

Než jsem Strange & Norrella začala psát, bydlela jsem pár let v zahraničí, konkrétně ve Španělsku a Itálii. Do Anglie jsem se vrátila mimo jiné z toho důvodu, že v ní potřebuju žít, abych mohla psát. (Což je docela divné, protože nechodím ven a netoulám se přírodou ani z poloviny tak často, jak bych měla.) Od začátku jsem měla v úmyslu udělat z Jonathana Strange a pana Norrella velice anglickou knihu a zprostředkovat čtenářům něco z magie Anglie, tak jak jsem ji chápala. Ale nakonec je z toho mnohem více městská kniha, než jsem si představovala. U Strange & Norrella je taky důležitá zima. Nálada je velice zimní. Až po dopsání románu jsem si uvědomila, že i když se děj odehrává v rozmezí deseti let, prakticky ke všem popisovaným událostem dojde v zimě.

Máte svou oblíbenou postavu?

Strange, Norrell a já jsme jako tři lidé, kteří spolu velice úzce a dlouho spolupracovali: známe jeden druhého až moc dobře a moc se nám už nechce stýkat se ještě společensky. Nejvíc mám asi ráda Childermasse. Právě s ním bych si asi nejradši zašla do hospody na pivo. Zpočátku z něj měl být padouch, ale uvědomila jsem si, že je mnohem složitější. Moc se mi líbí, jaký je z něj podvratný a nezávislý živel – doufám ale taky, že je to člověk své doby. Přes svou nespornou inteligenci začne jako sluha a ví, že od života nemůže očekávat o moc víc, takže se svým způsobem smíří se svým postavením.
 
Co zrovna čtete?

Znovu si čtu Ponurý dům a taky čtu hodně populárně naučných knížek o starověkých egyptských bozích a o tom, jak byla na počátku devatenáctého století objevena dávná egyptská civilizace.

Jaká kniha je podle vás nejvíce přeceňovaná?

No, nejdřív jsem chtěla říct, že nejsem moc odvázaná z Johna Fowlese a George Bernarda Shawa, ale minulý týden mě kamarádka přesvědčila, že jsem Shawovi nedala moc šanci. Jistě, ze všech jeho postav mluví jen intelektuální přesvědčení, nikdy nevyjadřují emoce, ale na světě je asi místo i pro takové postavy. Kamarádka poukázala na to, že jsou všechny velice chytré a říkají věci, které jsou jak pravdivé, tak originální. Snad by mě někdo mohl přesvědčit i o silných stránkách Johna Fowlese, takže jednoznačnou odpověď na tuhle otázku si nechám ujít.

Kdyby bylo ve vaší moci přimět lidi, aby si přečetli právě jednu knihu, jaká by to byla?

Nevěřím na kánon. Podle mě nemůžete lidi ke čtení nutit. Riskujete tím, že se ze čtení stane povinnost, a podněcujete tak čtenáře k nenávisti vůči chudákům autorům. Je lepší prostě nechat lidi číst a nacházet vlastní poklady. Nalézt knihy, které rozvíjejí jejich duševní život, které je nadchnou a přimějí je snít. Může to být i něco, co nesnáším – to je v pořádku.

Co ze své tvorby pokládáte za nejlepší?

Nemám tušení. Mám strach, že by to mohla být první či druhá povídka, kterou jsem napsala. Na jednom čtení jsem kdysi přečetla jednu svou povídku. Hubená šedivá paní v první řadě mi řekla, že se jí nic z mé prózy nelíbilo tak jako ta první povídka, kterou jsem kdy napsala. A teď mi sedí hned na čelním laloku v mozku a čas od času mi ochotně vysvětluje, že ať už napíšu cokoli, nikdy to nebude tak dobré jako ta první povídka.

Kdy se vám naposledy stalo, že se vám nějaký váš text znelíbil a zahodila jste ho do koše – a proč?

Já skoro nic nezahazuji. Taky se mi skoro nikdy nestává, že bych si sedla ke stolu, napsala něco od začátku do konce a pak to hodnotila. Mám spíš tendenci psát divným, impresionistickým způsobem, je to jakýsi proud vědomí. Několik týdnů či měsíců slepuji povídku nebo kapitolu z útržků vět, útržků dialogů. Přepisuji to a přepisuji, dokud to není hotové. Jako bych psala podle diktátu někoho, kdo je sice na stejném patře jako já, ale o dvoje dveře dál. Slyším jen útržky toho, co ti lidé říkají, takže si to musím pouštět znovu a znovu, dokud nezachytím všechno. Chce to čas.
Když už něco vyhodím z takřka hotového textu, pak je to obvykle moje oblíbená pasáž. Znamená to, že jsem se nechala unést a vyprávěla o něčem, co mě fascinuje, ale co překáží přirozenému spádu příběhu.

Jak budete pokračovat dál? Co budete psát po Jonathanu Strangeovi a panu Norrellovi?

Moje příští kniha bude zasazená ve stejném světě a nejspíš začne pár let po konci Jonathana Strange a pana Norrella. V první polovině devatenáctého století se cítím jako doma a nemám v úmyslu tu dobu opustit. Pochybuji, že nová kniha bude přesně vzato pokračování. Na scénu přijdou nové postavy, avšak objeví se i pár starých známých. Chtěla bych teď sejít do nižších společenských vrstev. Jak Strange, tak Norrell byli bohatí, měli spoustu peněz a velká panství. Některé postavy z druhé knihy se naopak musejí zatraceně ohánět, aby si vydělaly na živobytí. Nejspíš se toho také více dozvíme o Johnu Uskglassovi, Králi Havranovi a o rozvoji magie v Anglii.

Máte při psaní nějaké rituály (třeba oblíbené pero, talisman nebo okno na jih…)?

Dokážu psát skoro kdekoli. Obzvláště ráda píšu ve vlaku. Cestování člověka docela osvobozuje, může se dívat z okna, vnímat sled krajin a náhodných objektů, to příběhům vyloženě prospívá. Taky mám ráda potemnělé místnosti – a světlo lampy – a šumění deště. Občas se mi stane, že za slunečného odpoledne zatáhnu závěsy, rozsvítím světlo a do přehrávače dám cédéčko se zvuky padajících kapek deště. Vytvořím si tak tichý, uzavřený svět, v němž se mi občas lépe píše.