Rozhovor s Vladimírem Šlechtou

Nebyly v tom žádné „postranní úmysly“, jenom radost z vytváření příběhu. Myslím, že to začalo, když mi bylo osm let. Měli jsme klukovskou partu a kromě jiného jsme kreslili komiksy. Tehdy (v letech 1968 a 1969) vycházely komiksové Rychlé šípy a v kinech šly filmy s Vinnetouem. Tehdejším hitem byl také Ferda Mravenec. Tohle všechno nás inspirovalo. Skutečně, i Ferda Mravenec, myslím to úplně vážně. Ferda Mravenec se totiž dobře kreslí. Vzpomínám si, jak jeden můj kamarád nakreslil komiks, který nazval „Ferda pod drnem“. Děj byl asi takovýhle: hodní černí mravenci a zlí červení mravenci po sobě pálí z bubínkových revolverů a z winčestrovek, skončí to Ferdovou smrtí. Já jsem, pokud si dobře vzpomínám, kreslil něco podobného, Ferda však umřít nesměl. Že to zní srandovně? To určitě, ale byli jsme děti.
Moji tehdejší kamarádi pak (nejspíš) pověsili své literární ambice na hřebík, mně to však zůstalo.

Lidé se vás často ptají na váš první otištěný text, ale mě by spíš zajímalo, co byla opravdu první povídka, kterou jste napsal. Pamatujete se ještě na ni?

První příběh, který jsem kdy hodil na papír, nebyla povídka, ale rovnou novela. Jmenovala se „Den cesty od dračí země“.
Samotný příběh vznikl, když mi bylo sedmnáct let. Vracel jsem se z Bulharska, jeli jsme domů autobusem a čekala nás dlouhá třídenní cesta. Byla noc, nechtělo se mi spát. Z nudy jsem začal vymýšlet nějakou „story“. O žánru fantasy jsem tehdy neměl ani ponětí, nic takového v ČSSR neexistovalo (psal se rok 1977), ale nakonec z toho fantasy vznikla. Než jsme dojeli domů, měl jsem to vymyšlené.
O čtrnáct let později jsem to naklepal na psacím stroji a poslal do soutěže O nejlepší fantasy. Nebyl z toho žádný úspěch, žádná odezva, ale už jsem byl chycený.

Když někomu vyjde jeho první kniha, obvykle z toho má radost. Ale když vám vyšel Projekt Berserker, tak jste moc šťastný nebyl. To není právě obvyklá reakce, že?

Přišel jsem tenkrát o zaměstnání a staral se, jak uživit rodinu. Zařídil jsem si živnostenský list, sháněl jsem první zakázky a šlo mi to dobře. Psaní v tu chvíli vypadalo jako ztráta času.
Jenom taková drobnost: vzpomínám si, jak jsem měl depresi. Chtěl jsem si vylepšit náladu, a tak jsem zavolal Egonovi Čiernemu, který knížku vydal. Zeptal jsem se ho, jak se Projekt Berserkr prodává. Odpověď zněla: „No, nic moc…“ Jistě chápete, že to moji depresi nijak nevylepšilo.

Jakým stylem píšete dnes? Daří se vám už napoprvé napsat text tak, že si řeknete „ano, takhle jsem to chtěl mít“, nebo se k textu několikrát vracíte, když vás konečně napadne „ta správná verze“?

Já znám „tu správnou verzi“ už od samého začátku, jde jen o to, jak ji „správně“ napsat. Nepouštím se do psaní, dokud nevím, „jak to skončí“. Samozřejmě se mi často stane, že se v průběhu psaní doberu k jinému konci. Krátký text, dejme tomu do 30-ti stránek, se dá napsat najednou. Pak ho párkrát přečtu a mám hotovo. Například „Cestu přes Orilien“ jsem napsal za šest hodin. Bylo to v pátek. Ráno jsem ve městě vyřídil nějaké pracovní pochůzky a kolem deváté jsem už seděl doma u počítače. Ve tři odpoledne jsem to měl hotové. Když se vrátila manželka z práce, našla mě takřka v bezvědomí.
Čím je text delší, tím častěji se musím vracet na začátek (a opravovat a upravovat). U románů je napsání prvotního textu to nejsnadnější. Následné úpravy a přepisování mi zaberou nejméně dvakrát tolik času.
Jinak je můj styl psaní jednoduchý: sednu a píšu. Buď „to jde“ a nebo „to nejde“. Důvody, proč „to nejde“ jsou různé – někdy mám moc práce nebo starostí, jindy je doma příliš rušno (to když jsou tady oba synové, jejich slečny a jejich fretka jménem Piškot). A nebo je venku pěkně – kdo by pak seděl za stolem, že?
Někdy se ale daří a vytrvale píšu každý večer. Za měsíc pak napíšu 150 až 200 stránek.

Někteří spisovatelé se vyhýbají třeba bojovým nebo postelovým scénám, protože jim jdou napsat hůř než třeba ironické dialogy. Které scény se vám píší dobře a u kterých máte naopak problémy?

Bojové scény se mi píšou dobře. Když mám pocit, že se v textu dlouho nic nedělo, vrazím tam dvacet stránek kontinuálního zabíjení. V Šíleném lese je to například kapitola nazvaná (příznačně) „Masakr“ a v Zahradě sirén zase „Deštivá noc v Gordonově zemi“. Tyhle bojové scény jsou ale ošidné – pokud jim dáte příliš prostoru, nejspíš se vám už do textu nevejde „příběh“.
Sex – s tím je to složité. Pokud píšete o chlapíkovi, který láme dívčí srdéčka jako párátka, tak čtenáře nejspíš naštvete. Jak to, že on může a já ne? říkají si čtenáři. To je ale pěknej hajzl, myslí si čtenářky. Podle mého názoru jsou čtenářsky nejvděčnější takové ty trapasy, které jsou od sexu odvozené (skoro každý zažil nějaký na vlastní kůži).
Největší problém je s „výplní“ mezi bojem a sexem. Jak ji napsat tak, aby to čtenáře zaujalo? Právě v nebojových (a nesexuálních) pasážích mohou autoři naplno ukázat, co umí. Tady přicházejí na řadu ironické dialogy, intriky, city, pocity a tak dál.

Poměrně často se vám stává, že vám od rozdělaného textu odpadne menší útvar, který hlavní text nějakým způsobem doplňuje. Jak moc je takovéto doplňování náročné na koordinaci se zbytkem světa, ve kterém se vaše ostatní povídky a romány odehrávají? A co na to říkají nakladatelé?

Pro Pohraničí mám už od samého začátku přesnou chronologii. Než začnu psát nový příběh, zařadím si ho do konkrétního roku, kde už mám vypsáno, jestli se „stalo něco důležitého“. Pak si udělám seznam, koho hlavní hrdina (hrdinka) zná z jiných textů, koho nenávidí, s kým se vyspal (vyspala) a tak podobně. Nemělo by tedy docházet k hrubým chybám (postava v jednom textu zahyne a v jiném, chronologicky pozdějším, se vesele prohání po lučinách).
A nakladatelé? Nevím, jak na tom jsou, ale nedělám si žádné iluze. Nakladatel zná to, co vydal on sám. O texty, vydané konkurencí, se nejspíš nezajímá. S nakladateli to není to tak, že by mi volali a vyptávali se, “kdy už to bude”. Oni vědí, že psaní knížky se nedá časově naplánovat, někdy je hotová dřív a někdy později (třeba až za pár let). Mě upomínají spíš redaktoři, kterým jsem neprozřetelně slíbil povídku do jejich sborníku, ti jsou pak neodbytní. Takhle vznikají “neplánované” povídky. Vždycky jich mám několik načrtnutých v „nápadech do zásoby“, ale napíšu je obvykle až tehdy, když mi je někdo trhá z ruky.
Padesátistránkovou povídku mám sice hotovou za týden, psaní románu však ztratí dynamiku a já se k němu vrátím třeba až za dva měsíce, což je dost hloupé, ale redaktoři antologií jsou spokojení.

Přejděme teď ke Krvavému pohraničí. V něm jste stvořil dva hlavní hrdiny – půlelfa Thompsona a vojáka Rogera Schniregu. A ačkoli máte rád především „šílené stařečky“, kterým z těch dvou byste byl raději? Schniregou, nebo Thompsonem?

Není to tak, že bych „někým chtěl být“. Já vím, že někdy si autor nejprve vytvoří hrdinu k obrazu svému a teprve pak přemýšlí, v jakých dobrodružstvích by ho mohl vykoupat. V Pohraničí to však funguje jinak. Nejprve vznikne představa nějakého příběhu. Příběh pak zařadím do času a prostoru, tedy do chronologie a do určitého místa na mapě. Někdy je od začátku jasné, kdo bude hlavním hrdinou, ale jindy si kladu otázky: co zrovna dělají Roger Schnirega a Thompson? Měl by některý z nich čas? A nebo to není příběh pro ně? Hodil by se třeba pro Jonniho nebo Rolfa, pro Sylvu nebo Ariettu? A nebo tam bude nějaký úplně nový hrdina?
Takhle to bylo už od samého začátku. Když jsem s Pohraničím začínal, neměl jsem připraveného ani Rogera Schniregu, ani Thompsona, ale znal jsem jejich prvotní příběhy. Právě ty příběhy je zformovaly a daly jim tvář.
Samozřejmě – autor se vciťuje do svých hrdinů. Když píšu, tak „jsem“ Rogerem nebo Thompsonem. Oba jsou mi velice blízcí. Nemůžu však napsat příběh, ve kterém vystupují oba najednou. Nemají se totiž rádi. Opravdu se nemají rádi, není to jen nějaké „jiskření“. Ve svých fiktivních životech si raději jdou z cesty. Pokud jste si všiml, v celé té hromadě normostránek se tváří v tvář setkali jen jedinkrát. Když by byli přinuceni ke spolupráci, nejspíš by si dělali naschvály a já bych musel jednomu z nich „nadržovat“ – a to nechci.

Lidé se vás často ptají na inspirační zdroje obecně. Já bych se spíš zeptal na to, zda vůbec a jak moc jste při tvorbě postav Krvavého pohraničí vycházel i z osudů skutečných, žijících lidí? Posloužil vám někdo jako vzor pro postavu, kterou jste mohl téměř bez dalšího použít? Co třeba Joselin Backer, existoval někdy?

Ano, Joselin Backer je napsaný podle někoho skutečného, přesněji řečeno podle mého bývalého kolegy, se který jsem se nějaký čas i přátelil. Na tomhle člověku mě fascinovala jedna věc: i když dělal očividné sviňárny, vždycky byl skálopevně přesvědčený o tom, že je v právu, že on je tím kladným hrdinou.
Většinou v textech nepoužívám konkrétní osoby, ale určité typy, odpozorované ze života. Tak třeba Arietta. Není přímo skutečná, ale je esencí všech těch „praštěných“ holek, které jsem poznal, když jsem učil na střední škole. Tyhle holky generovaly všemožné průsery, byla to jejich základní charakterová vlastnost. S nečekanou obratností se však z průserů pokaždé vylízaly.
Jiným typem je Sylvia Viktorina – je už postarší (26 let), není moc hezká, ale zato je chytrá, vzdělaná a plná nápadů, což jsou vlastnosti, které jsou na obtíž i skutečným současným ženám. Ani Roger Schnirega není nijak extravagantní, takového spolehlivého chlapíka můžete potkat i ve skutečném životě (pokud budete mít štěstí).

Světem Krvavého pohraničí se potuluje už docela dost postav. Plánujete pro třetí díl Gordonovy země podobné prořezání postav, jako to udělal třeba Sapkowski v Paní jezera? Nebo si některé postavy schováváte pro knížku o „kukaččích mláďatech“?

V Gordonově zemi je hodně postav, to je pravda. Teď se mi tam vlámali dokonce i hrdinové Šíleného lesa. A také tam přibyli nějací úplně noví. Mám plné ruce práce s tím, abych je všechny ukočíroval.
A jak hrdinové dopadnou? To je prosté: někteří zahynou, ale jiní přežijí a třeba i přejdou do dalších příběhů (víc bych nerad prozrazoval).

Setká se čtenář s některými „hlavními vedlejšími“ postavami, které dostaly větší prostor jen v několika povídkách nebo románech a jejich další osud zůstává nejasný? Mám na mysli třeba Jonniho nebo Inge. Neuvažujete ještě o vydání dalšího sborníku povídek z Krvavého pohraničí, které jsou zatím „rozpuštěny“ do různých časopisů nebo sborníků?

Inge se mihne ve třetím dílu Gordonovy země.
Jonnimu chci věnovat samostatný sborník, který by měl shrnout drtivou většinu bývajících „rozpuštěných“ povídek. Potíž je v tom, že Jonni se v mých plánech nachází až úplně vzadu a nevím, kdy na něj přijde řada.

Před několika lety – tuším, že v doslovu Nejlepšího dne – jste řekl, že po dopsání třetího dílu Gordonovy země se už ke Krvavému pohraničí nejspíš nevrátíte. Ale už ve Válečné lsti (kterou jste předtím odtroubil s tím, že Schnirega se povídkového sborníku nedočká a jeho osudy zůstanou rozpuštěny do různých povídek) jste si přidal další pokračování Krvavého pohraničí. Přesto – až někdy dokončíte Krvavé pohraničí – budete i nadále psát fantasy, nebo se zase nějakou dobu budete věnovat spíše Oggerdovi?

Skutečně jsem (kdysi) říkal, že s Pohraničím skončím. Teď už to neplatí, chci pokračovat dál. Mám materiál na 2 knížky, navazující na Gordonovu zemi (Kukaččí mláďata a ještě jednu). A teď k Oggerdovi. Za prvé: je tady představa sborníku, sestaveného ze sci- fi povídek, které jsem napsal v devadesátých letech. Pracovní název sborníku je „Emma a Oggerd“ (Emma – to je taková postkatastrofická pornografie). Zatím zjišťuji, jestli je zájem ze strany nakladatele. A za druhé: mám rozepsaný „oggerdovský“ román Keltská brána, který chci dokončit hned po tom, co se vypořádám s Gordonovou zemí, v ideálním případě ještě letos.

Svět, ve kterém se Oggerd pohybuje, prošel dvěma válkami o fosilní paliva. V jednom rozhovoru jste souhlasil s Ondřejem Neffem, který jako jednu z příčin možného zániku euroatlantické civilizace označil právě nedostatek fosilních paliv. Myslíte si, že lidé nenajdou nějakou jinou alternativu za ropu a zemní plyn?

Myslím si, že není vůle hledat alternativu. I kdyby nějací vědci vyvinuli náhradu za zemní plyn, nejspíš by je záhy navštívili agenti GAZPROMU a přesvědčili je, aby svůj um a důvtip napřeli jiným směrem.
Mám teď trochu jiné názory, než když jsem s Oggerdem začínal (před kolika – sedmnácti lety?), ale stejně si myslím, že současná euroatlantická civilizace může skončit jedině gigantickým průserem. Doufám jen, že to bude až za hodně dlouho (za sto let nebo tak).

Snažíte se, aby vaše texty byly buď čistou fantasy, nebo čistou sci-fi, přesto – neuvažoval jste někdy nad tím, že byste zkusil něco jiného? Třeba městskou fantasy? Nebo nějaký horor?

Horor jsem nikdy nezkusil a ani se mi do něj nechce.
Před pár lety jsem se chtěl pustit do městské fantasy, odehrávající se v jakési nápodobě současných Českých Budějovic. Měl jsem k tomu napsané i nějaké poznámky. Pracovní název zněl „Věc z kanálů“. No, nepodařilo se. Snad příště.

Kdybyste si měl vybrat jednu svou povídku nebo román, který by mohl být zfilmován, co by to bylo? Nebo byste své hrdiny na stříbrné plátno raději nepustil?

Po tom, co udělali filmaři se Zaklínačem, jsem proti jakémukoliv zfilmování svých věcí. Souhlasil bych jedině tehdy, když by mi předem zaplatili OPRAVDU VELKÉ peníze – a pak už by mi bylo jedno, co by si vybrali.

Jak se na vaše spisovatelské úsilí dívají vaši nejbližší? A co vaši synové, čtou vůbec vaše věci, nebo s vámi probírají své vlastní literární pokusy?

Jak se na to dívají? Řekl bych že „se zájmem“.
Synové moje texty čtou, některé věci si přečetli i vícekrát, což je od nich pěkné. Manželka taky něco četla, ale nemá ráda sci-fi, takže Oggerda vynechává. Líbil se jí Orcigard a Nejlepší den.
Ze synů už píše jenom ten starší. Občas si jeho texty přečtu a upozorním ho na nějaké prohřešky.

Na závěr několik obligátních otázek. Jak vám jde psaní třetího dílu Gordonovy země? Máte nějakou bližší představu o tom, kdy by mohla knížka vyjít?

Situace je takováhle: poslal jsem do Gordonovy země „předskokany“, nějak se mi to vymklo z kontroly a já jsem najednou zjistil, že mám 200 stránek nad plán. No, nevadí, akorát bude knížka tlustší.
Teď mám dobré období, píšu skoro každý večer a docela mi to přibývá. Pokud nedojde k nějakým katastrofám, vyjde knížka ještě letos, jenom nevím, jestli to bude už v létě a nebo až před vánoci.

Několikrát jste se zmínil o sbírce autoparodických textů, jak jste daleko s její kompletací? Potkají v ní čtenáři třeba hrdiny Krvavého pohraničí?

Tuhle věc mám rozepsanou už skoro tři roky. Jen co se vypořádám s urgentními věcmi (tedy s třetím dílem Gordonovy země a s Keltskou bránou), hned se do ní pustím. Knížka se bude jmenovat „Nejhorší den“ a čtenář se v ní setká s Thompsonem a s jeho kompletní „rodinou“. Chronologicky bude knížka zařazená mezi Nejlepší den a Orcigard.
Jenom taková poznámka: z Nejhoršího dne mi přešel do Plotů z kostí potrhlý pes Reigias.

Když se teď ohlédnete zpátky, dokážete si představit, jak by vypadal váš život, pokud byste nikdy nic nenapsal? Nemrzí vás někdy, že vám trvalo poměrně dlouho, než jste se prosadil?

Já bych to takhle nestavěl. Zkoušel jsem v životě spoustu věcí a žádná z nich se nepodařila okamžitě. Nemůžu se ohlížet na své dřívější neúspěchy, protože jich bylo opravdu hodně. To nejdůležitější se mi však povedlo: mám úžasnou rodinu a fungující firmu. Literární úspěchy jsou pěkné, ale představují jen nadstavbu nad tím hlavním.
Což je asi i odpověď na otázku. I kdybych nikdy nic nenapsal, ty nejzásadnější věci v mém životě by zůstaly takové, jaké jsou teď.

Děkuji za rozhovor.