Rozhovor s Pavlem Renčínem

Nevidím zásadní rozdíly, nějaké se ale najdou. Zlatý kříž má své zápletky a vyvrcholení, kromě nich jsou tu ale další linie a „zásadní otázky“, které se vinou trilogií z knihy do knihy. Třeba se dost těším, až budu psát některá překvapení, která přijdou ve druhém díle. Také jsem Zlatému kříži věnoval po dopsání knihy více práce než obvykle. Četl jsem ho snad desetkrát.

Přibliž nám prosím příběh Zlatého kříže.

Zlatý kříž vychází z naší reality. Je to městská fantasy, kde města nehrají jenom epizodní role, či role prostředí, ale stávají se i hybateli děje. Hlavním hrdinou je Vašek Vran, člověk, kterého by čtenář možná nechtěl za kamaráda, na druhou stranu se vsadím, že každý z nás někoho podobného zná. Podle měřítek naší společnosti je Václav úspěšný a atraktivní, zároveň ale povrchní a sobecký chlap. Zajímalo mě, jak si takový hrdina poradí, když se dostane do bezprostředního ohrožení života, když málem přijde o rozum, zatímco zjišťuje, jak vlastně vypadá skutečný svět. Každý se může změnit, někdy to ale bolí.
První díl vystihují čtyři slova, která se objevila i na plakátě: Praha krvácí… potřebuje hrdinu. Je otázka, jestli se Václav dokáže takovým hrdinou stát.

Jak dlouho se rodil Zlatý kříž a celý svět Městských válek, do nějž patří i Tvůj online román Labyrint?

Celý svět mi v hlavě vzniká už pár let. Opravdu na něm ale pracuji něco přes dva roky… tedy po dobu psaní Zlatého kříže a Labyrintu. Nevytvořil jsem ho do detailu předem, spíš znám zákonitosti a základní příběhové linie. Pak jako tulák procházím tušenou krajinou a popisuju a mapuju, co jsem na cestě viděl.

Můžeš prozradit, na co se můžeme těšit v dalším díle Městských válek?

Můžete se těšit na Brno. To je místo, kam Vašek právě míří, a moravská města budou určitě jedněmi z ústředních postav. Můžete se těšit i na některé staré známé, a taky na začátek opravdových městských válek. Mám připraveno pár překvapení.

V tvých pracích se často objevují opravdu jedinečné a bizarní postavy, vzpomenu např. Šíleného Wůdyho a rytíře Delapanzu z Labyrintu. Kde bereš inspiraci pro tvorbu takovýchto postav?

Netuším, takové věci mě prostě napadají. Baví mě tvořit, když to tvoření není jen synonymem pro slovo psát. Když vznikne nějaká postava, stroj či kreatura, která ještě před chvilkou neexistovala, a nikdo jiný o ní nevyprávěl, je to bezva.

Jednou z postav Zlatého kříže je mluvící kocour. Inspirovali tě při jeho vymýšlení nějak jeho pohádkoví předchůdci – Kocour v botách a jeho modernější verze ve 2. a 3. dílu Shreka?

Nelze napsat mluvícího kocoura a nebýt inspirován jinými mluvícími kocoury. Do jisté míry ano, je tu ale jeden zásadní rozdíl. Zatímco kocour v botách je pohádková postava a kocour ze Shreka je roztomilý i ďábelský animák, Itivan je drsný dospělák, který kouří, pije, vysílá lidi na smrt, manipuluje s nimi, bez výčitek je nechá mučit… mám pokračovat?

Dále se také nabízí otázka, jaký máš vztah ke zvířatům, zejména pak ke kočkám?

Když napíšu, že kladný, bude to hrozné klišé. Tedy jinak: mám je rád nejen na talíři a v příbězích. V dětství jsme se sestrou vyzkoušeli skoro všechno, co se doma chovat dá, a dokonce i leccos, co se doma chovat nedá. Při současném vytížení se občas zajdu projet na koni, starat se o chlupáče ale nezvládám, mám co dělat se sebou.

V tvých příbězích se mnohdy objevují kouzla, čáry a magie. Jaký máš ty sám k těmto věcem postoj? Věříš, že magie existuje?

Věřím, že pokud existuje magie, mohla by fungovat na principu přeměny energie, který je jedním ze základních vesmírných jevů. Zjednodušeně „dej a vezmi“. Když Zdenal v Labyrintu čaruje, platí daň za zázraky tím, že pokaždé musí obětovat kus sebe (krev, bolest), nebo využít nějaký energetický zdroj (baterie). A co se týče efektů, magie nemusí být vždycky jen ohnivé koule a teleport deset sáhů. Zdenalův grimoár je „rukovětí opravdové magie, nikoli šarlatánské, ale skutečných čar prováděných nejproslulejšími cirkusovými mistry, obecními čaroději, daňovými poradci a dopravními policisty. Zahrnuje seznámení s nejzákladnějšími triky produktářské, daňové, dopravní, časové, proměnářské, akcidentální, virové a mediální magie, jakož i stručný popis nejvyšších umění komerčních.“

Online román Labyrint, který jsi uveřejňoval na svých stránkách, kolem sebe sdružil docela velkou partu čtenářů, kteří se aktivně zapojili do dění na tvém webu. Jak to na tebe jako na autora zapůsobilo? A co setkání se čtenáři na Labyrintconu?

Na autora může taková věc zapůsobit pouze jedním způsobem. Udělalo mi to velkou radost. Nic takového jsem předtím nezažil, a proto jsem to ani nečekal. Jak rostl počet čtenářů, rostl počet lidí, kteří aktivně přinášeli nápady, návrhy, vytvářeli obsah. Stránky se jim neustále přizpůsobovaly, vznikaly nové sekce a komunita to vítala. Labyrintcon byl vyvrcholením roční komunikace. Fantastické je, že za ten rok se na stránkách objevilo určitě přes pět tisíc komentářů. Ani jediný z nich nebyl nepřátelský nebo vulgární, ani jeden jsem nemusel smazat.

Chystáš nějaký nový projekt pro své stránky poté, co Labyrint skončil?

Ano, kromě Čtenářské dílny – literárního workshopu, který jsme nedávno zdokonalili, chystám úplně nový projekt spojený s Městskými válkami. Zatím nenabyl zcela jasných obrysů, pracovní název je Rada měst. Bude vycházet z živých měst, tak, jak existují v Městských válkách.
Prvotní myšlenka je jednoduchá. Kdo zná prostředí, ve kterém čtenáři žijí, lépe, než oni? Já ne. Stejně jako kdysi dostali čtenáři Labyrintu možnost začlenit do příběhu vlastní postavu (takto vznikl téměř nejpopulárnější Tomáš Slíva), tak jim teď chci dát šanci dostat právě to své město do Městských válek. Mohli by ho vytvořit stejně, jako jsem já popsal Prahu nebo Žďár. Nejde mi tolik o historický pohled, ale spíš o moderní mytologii, tep každodenního života, pocity, urban legends, magická místa, vzezření bytosti zpodobňující město… V polovině prosince tento projekt nějak zformuluji a otevřu o něm diskuzi na stránkách. Třeba vznikne nové metauniversum. 😉

Mohl bys také zavzpomínat na své literární začátky? Nebudu se tě ptát, jak jsi začínal psát či jaký to byl pocit, když jsi držel v ruce první Drakobijce se Stvořitelem uvnitř. Spíš by mě zajímalo, co z těch začátků zanechalo největší a nejhlubší dojem. Co se nejzářivěji vynoří, když se dneska ohlédneš skoro deset let dozadu?

Teď mě napadla jedna vzpomínka. Jel jsem s kamarády přebírat ocenění za soutěž O nejlepší fantasy přes celou republiku až do Kopřivnice. Vezl jsem si s sebou svou nejlepší košili. Nosil jsem ještě dlouhé vlasy. Pak jsem si tu plandavou proužkovanou obří košili narval do kalhot (vypadal jsem jak balon) a poklekl před Egonem Čiernym, který mne slavnostně pasoval. V té chvíli mi připadalo, že je to prostě nejvíc… Byla to skvělá výprava. Určitě pro mě byly nezapomenutelné i křty každého románu. S lidmi kolem psaní je kupodivu docela legrace.

Jsi schopen psát kdekoli a za jakýchkoli podmínek, nebo potřebuješ ke psaní tu správnou atmosféru?

Dnes už jsem schopen psát skoro kdekoli a kdykoli, ale mám své tempo. Při práci jsem byl schopen napsat jeden román ročně. Ideální podmínky jsou pro mne noc a sluchátka s hudbou dle atmosféry příběhu.

Pocit, když začínáš psát novou věc a máš před sebou na monitoru jen pár vět, příběh má nekonečně mnoho variant kudy se vinout, o čem být. A pocit, když držíš v rukou svou nově vyšlou knihu. Jaké jsou? Který z nich je pro tebe příjemnější?

Ten pocit mám právě teď. Ještě jsem nezačal, ale už velmi brzy začnu psát druhý díl Městských válek. Mám spoustu možností, což s sebou nese i obavu, abych to klubko začal rozmotávat z toho nejlepšího konce. Zároveň je v tom i těšení a nervozita před cestou – další dobrodružství začíná. Naproti tomu pocit z nově vydané knihy bývá krystalické potěšení. Tam už žádné nervy nejsou.

Chystáš v nejbližší době také nějaké povídky? Můžeš nám k nim něco prozradit?

V současnosti mám dvě, které už jsou nějaký čas dopsané, a já čekám na vydání. Povídka Memento mori je o stavbě pražského orloje. Má vyjít v antologii historické fantasy českých autorů Memento mori od editora Ondřeje Jireše. Ta čeká na vydání bezmála dva roky. Pro Michaela Bronce jsem napsal lehce ztřeštěnou steam-punkovou fantasy Tenkrát na středozápadě do jeho připravovaného dračího sborníku, který by se mohl objevit v první polovině příštího roku.

Díky za rozhovor a přeji hodně štěstí v další tvorbě.

Medailonek Pavla Renčína

Prvním dílem, jež jsme si z klávesnice Pavla Renčína mohli přečíst, byla povídka Stvořitel, která slavila rovnou dvojí úspěch. V roce 1999 za ni byl autor pasován na rytíře fantasy (soutěž O nejlepší fantasy) a v soutěži O železnou rukavici lorda Trollslayera s ní vybojoval druhé místo, takže vyšla s ostatními vítěznými pracemi ve sborníku Drakobijci (Straky na vrbě, 1999).
O rok později Pavel Renčín tuto soutěž vyhrál s povídkou Tanči mezi vločkami. Další zlaté medaile, či spíše železné rukavice, si odnesl i v letech 2001 a 2003. V té době již ale publikoval povídky i v různých antologiích a sbornících, např. příběh Čas hrdinů ve Zlatém draku (č.1-2/2000), Loutkové divadlo v Kočasu (Straky na vrbě, 2002), Valeriino přání ve sborníku Klášter slasti (Straky na vrbě, 2003) či Na křídlech zlatých draků v antologii Kostky jsou vrženy (Straky na vrbě, 2005).

První román, Nepohádka (Straky na vrbě, 2004), na sebe nenechal dlouho čekat. Hlavním hrdinou příběhu je otec, který se snaží za každou cenu zachránit a uzdravit svého těžce nemocného syna. V knize, jež by se dala zařadit do žánru městské fantasy, se prolíná náš svět s pohádkovou říší Utopie.
Renčínův druhý román Jméno korábu (Euromedia Group – Knižní klub, 2007) je jiného ražení. Autor o něm sám říká, že je to kniha, kterou “napsal z duše”, a příběh, jenž prostě chtěl a musel vyprávět. Příběh o hledání jména korábu, při němž všichni členové jeho posádky, včetně bezejmenného kapitána, nahlédnou do svého nitra a najdou tak sami sebe, se pohybuje na hranici mezi fantasy a magickým realismem.

K městské fantasy se Pavel Renčín vrátil povídkou Ukolébavka pro město krys, uveřejněnou ve sborníku tohoto subžánru Pod kočičími hlavami (Triton, 2007). Ve stejném roce začal na svých internetových stránkách publikovat online román na pokračování z prostředí pražských kanálů – Labyrint, který o pár týdnů později začal vycházet také v časopise Pevnost. Tento původně online román kolem sebe soustředil značnou skupinu čtenářů – fanoušků, která se živě zapojila do tvůrčího dění na Pavlových stránkách. Poslední díl Labyrintu byl přečten naživo na Labyrintconu, setkání fanoušků 8. 11. 2008 v Praze.

Pro Pavla Renčína je nyní aktuální především druhý díl Městských válek, ale můžeme se těšit, jak prozrazuje v rozhovoru, i na několik nových povídek.