Rozhovor s Martinem Šustem – Splnily se mi sny, které jsem ani neměl odvahu nechat si zdát

Jsi známý jako neochvějný propagátor stylu new weird. Co si pod tímto názvem má neznalý čtenář představit?

Přiznám se, že pro mě tento styl představoval především šanci publikovat na malém a velmi konzervativním trhu něco nového, odvážného a originálního. A tak trochu jsem chtěl domácím autorům ukázat, že lze psát i něco jiného než tradiční science fiction a fantasy, i když je to i ve světě hodně těžké. Sám si rád přečtu jakoukoli dobrou oddechovou záležitost, ale podobných věcí je všude kolem docela dost a člověk si občas potřebuje „odpočinout“ i u něčeho náročnějšího, i kdyby třeba ne tak skvěle řemeslně zvládnutého. Osobně si spisovatelského řemesla vážně považuji, ale pokud nepřináší vůbec nic nového a přešlapuje na místě, pak dokáže i nudit. Ono je v podstatě lehké naučit se něco dobře tím, že děláte dokola stále to samé. Ale udělat dobře něco naprosto nového, to je to pravé umění. Vím, že jsem neodpověděl na otázku, případné neznalé tímto odkazuji na skvělou antologii New Weird manželů VanderMeerových, která odpověděla mnohem lépe, než bych to kdy dokázal já.

Jak vnímáš současnou většinovou orientaci na tzv. krmné fantasy cykly, případně na romantické upířiny? Dají se i v těchto populárních žánrech najít kvalitní kousky?

Předně si nemyslím, že bychom čelili nějakému přívalu „krmné“ fantasy, naopak, domácí nakladatelé povětšinou vybírají z onoho pověstného kvalitativního vrcholu. Samozřejmě, přednost má především zábavná epická fantasy, ovšem věci jako Lži Lockeho Lamory od Scotta Lynche, trilogie První zákon od Joea Abercrombieho nebo třeba chystané Spiknutí Ryšavého vlka od Roberta V. S. Redicka dokážou nejen pobavit, ale snaží se přijít i s něčím novým, i když to samozřejmě nijak zvlášť nepřehánějí. A mezi tím objevíte i takové perly, jako je Jméno větru od Patricka Rothfusse či tetralogie Kvartet vysoké ceny od Daniela Abrahama, na které je vidět, že ji napsal už poměrně zkušený a zatraceně talentovaný autor, jenž je mezi zástupem debutantů rozhodně vidět. Pro mě je tahle série velmi příjemným překvapením, i když se to s ohledem na autorovu povídkovou tvorbu dalo čekat. Pokud jde o upírské romance, tak se jim pečlivě vyhýbám, ačkoli nepopírám možnost, že se mezi nimi skrývají třeba i kvalitní věci. Při pohledu do zahraničí se mi zdá, že i v tomhle směru u nás vycházejí ty lepší. Každou chvíli dostávám z literárních agentur nabídky se záplavou podobně orientovaných sérií a vždy si říkám, že se českému trhu ještě stále daří vzdorovat.

V rámci práce v redakci Ikarie hodnotíš i české autory soutěže Ikaros. Narazil jsi už na povídku, která podle tebe snese srovnání s angloamerickými kousky?

V českém prostředí se o místo v časopisech paradoxně ucházejí především začínající autoři, přičemž ta „velká jména“ dávají přednost vlastním sbírkám nebo top antologiím. To znamená, že se v soutěži časopisu Ikarie objevují především literární nováčci. Těžko lze očekávat, že se mezi nimi objeví natolik vypsaný autor, aby se mohl srovnávat se špičkou anglo-americké fantastiky. Na druhou stranu jsem byl už několikrát překvapený velmi slušnou kvalitou a v posledním ročníku i odvahou sáhnout k ambicióznějším tématům. Najdou se i účastníci soutěže, u nichž doufám, že neztratí chuť psát a dostanou v budoucnu šanci se prosadit.

Tvoje redaktorská činnost, pokud vím, začala antologií Trochu divné kusy. Věřil jsi, že dobude antologie netradičních povídek takového úspěchu a dvou dalších dílů?

Tehdy jsem takhle nepřemýšlel, chtěl jsem prostě sestavit antologii podle svých představ. Toužil jsem vybrat zajímavé a kvalitní práce a přitom věnovat neméně velkou pozornost detailům – autorským medailonkům, doslovům… A také jsem byl odhodlaný dokázat, že odvaha a nadšení přemůžou i zdánlivě nepřekročitelné mantinely. Žijeme v době, kdy se i nezkušený Čech může pokusit sestavit antologii zahraničních povídek, která se alespoň u nás dokáže měřit i s prací Gardnera Dozoise či Jonathana Strahana, i když oni mají pro svou práci úplně jiné podmínky.

Jak tě vlastně taková na první pohled ztracená idea napadla? Měl jsi v té době už kontakty se zahraničními autory?

Kontakty i samotný nápad se odvíjely od mé práce na Slovníku anglo-amerických autorů fantastiky. Mnoho autorů jsem oslovil se všetečnými dotazy na jejich život i práci. Občas jsme se zakecali a tu a tam narazili i na možnost vydání jejich prací v českém překladu. Tehdy jsem ještě neměl takové možnosti a jedinou rozumnou volbou bylo sestavení antologie. Ještě než jsem o tom vlastně začal vážně přemýšlet, přečetl jsem si řadu zajímavých povídek, které mi v rámci naší komunikace poslali. Od toho byl už jen krůček k nápadu, který sám nakladatel považoval za nesmyslný…

V současné době vyhledáváš zahraniční povídky pro Ikarii a Pevnost, píšeš o zahraniční fantastice do obou časopisů, jsi editorem české mutace magazínu F&SF, pracuješ v Laseru v sekci zahraniční fantastika… Nebojíš se, že bude „přešustováno“?

Když se to řekne takhle, tak to zní dost šíleně, že jo? Ovšem ve většině ze zmíněných činností stojím v pozadí a hlavní slovo mají přirozeně autoři povídek. Nebýt přátelských stížností na webu magazínu F&SF, nepsal bych do něj snad už ani úvodníky. Každé z těchto periodik vyžaduje úplně jiný přístup a přitom nabízejí zcela jiné možnosti, nemluvě o tom, že v Ikarii a Pevnosti drží vše pevně v rukou hlavně šéfredaktoři a já jsem jen obyčejný externí redaktor či přispěvatel. Vzhledem k časové zaneprázdněnosti mi ani nezbývá tolik času věnovat se publicistice, tedy až na neustálé rozšiřování Slovníku anglo-amerických autorů fantastiky. Snad mě tedy čtenáři nemají plné zuby. Téměř veškerou svoji činnost beru jako čistě redakční, vezměte si třeba takového Jiřího Popiolka (snad se neurazí), který vedle psaní publicistiky pro Pevnost a F&SF rediguje knihy v nakladatelstvích Fantom Print, Argo, Triton a Brokilon. Člověk se tu prostě musí vážně otáčet, aby se vůbec uživil, být redaktorem není vůbec lehké a je to práce, v níž jste jen o krok před zaplacením každoměsíčních poplatků.

S kým ze zahraničních spisovatelů udržuješ nejužší vztah?

V poslední době je to docela obtížné, nemám vůbec čas se někomu z nich blíže věnovat a většina spisovatelů je na tom úplně stejně. Pokud bych ale měl někoho z nich vybrat, pak Jeffa VanderMeera, kterého díky jeho návštěvám v České republice považuji za svého přítele. Pokaždé, když některý ze zahraničních spisovatelů přijede k nám, moc rád se s ním poznám blíž a často se dokonce setkám i se členy jeho rodiny. Naposledy jsem strávil pár dnů s Alanem Campbellem a jeho úžasnou přítelkyní a byl to moc příjemně strávený čas.

Pojďme k tvému asi nejvýraznějšímu dítěti – magazínu F&SF. Sledoval jsi ho už v éře jeho českého vydávání v nakladatelství Polaris?

Jasně, že sledoval. Kupoval jsem si každé číslo a jako důkaz mohu nabídnout hned několik otravných dopisů, které jsem tehdy redakci poslal, vlastně mi otiskli snad úplně všechny, což si vysvětluji tak, že jich asi zas tak moc nedostávali. Podobně jsem na tom byl i s Ikarií a musím říct, že je to úžasný zážitek moci pracovat v časopisech, které jsem v mládí přímo hltal. Abych ale neopomenul Pevnost, tak tu díky Tomáši Němcovi vlastně beru s humorem za nástupce fanzinu Kroniky Questaharu, na kterém jsme spolu s Tomem svého času pracovali. Vzato kolem a kolem, splnily se mi sny, které jsem ani neměl odvahu nechat si zdát.

Dalo v Tritonu hodně práce vyboxovat znovuobnovení magazínu F&SF, když bylo předchozí české vydávání zastaveno pro komerční neúspěch?

To je docela úsměvná otázka, protože jednoho krásného dne prostě přišel e-mail s dotazem z Tritonu, zda bych náhodou neměl zájem dělat pro ně magazín F&SF. Dovedeš si představit, že jsem užaslým zíráním na obrazovku málem propálil notebook. Magazín pro mě znamená naprostý vrchol, dýchá z toho historie, ta skutečná, vážně důležitá žánrová historie. Nedávno se mi stala taková hořkosladká věc. Začátkem roku mě z mnoha různých důvodů opravdu zasáhla zpráva o úmrtí Roberta Holdstocka. Ovšem po čase se díky Petrovi Kotrlemu objevila možnost získat od Robertovy životní partnerky Sarah jeho osiřelou sbírku starých magazínů. A po nějakém čase mi domů skutečně dorazily dvě krabice plné magazínů F&SF z šedesátých až osmdesátých let. Strávil jsem několik dnů, kdy jsem prakticky nebyl schopný ničeho jiného než se tou hromadou neustále probírat. Byl jsem plný úcty, nadšení a představ o tom, jaký to bude mít vliv na budoucí čísla české edice. No prostě úplná paráda, co ti mám povídat. Jediná nevýhoda je, že teď budu muset koupit další regál na knihy, což zase docela těžce nese má přítelkyně. Začíná to u nás vypadat jako v městské knihovně, i když tam prý tolik knih ani nemají.

A co v současnosti, periodicita je stažena na dvě čísla ročně, magazín má daleko nižší prodej, než by si vzhledem ke své kvalitě zasloužil… Nestojíme už zase před dalším krachem? A pomohla by případná fandomová cena, kterou zatím dostávají opakovaně komerčněji zaměřená periodika? Nic proti Pevnosti, ale…

Zda stojíme před dalším krachem, je otázka spíše na nakladatelství Triton, povídky v magazínu nedávají zase tolik možností, jak nalákat čtenářské masy na úžasná barvitá dobrodružství. To vlastně ani Asimov´s SF nebo Analog, další dva z nejsvětější trojice americké magazínové scény. Ne že by se tam neobjevovaly skvělé práce, které dokážou uspokojit kohokoli z příznivců fantastiky, ovšem tematický rozsah většiny z nich je mnohem širší, než jsou domácí čtenáři zvyklí. Vzpomeň si např. na Gregoryho povídku „Nová Rakeťákova dobrodružství“, je to takový malý klenot, kterého si nadevše považuje i sám autor, čemuž naprosto rozumím. Ale není to science fiction, je to povídka, která toho vážně mnoho vypovídá o science fiction. A na magazínu je báječné, že si podobné příběhy můžeš dovolit otisknout, protože čtenářské publikum je zvyklé a porozumí. To dělá magazín něčím zvláštním, ale ne nějak podivným, vždyť Gregoryho povídka je průzračně srozumitelným příběhem přístupným každému. A tak stále doufám, že jednou za půl roku si i čeští čtenáři budou moci dopřát něco rozmanitějšího a odvážnějšího, snad magazín přežije a kdoví, v budoucnu se třeba jeho periodicita opět zvýší. Nějak si nechci připustit možnost, že by ten sen znovu skončil a já byl tentokrát přímo zodpovědný. Byla by to velká rána nejen pro mě, ale i pro celou českou SF/F scénu, o tom jsem přesvědčen, jakkoli si to mnozí neuvědomují.

Kterákoli fandomová cena či snad cena Akademie SFFH dnes nemá vliv situaci jakkoli ovlivnit. Doufám, že se dočkáme doby, kdy bude některá z těchto cen či jakýchkoli jiných v tomto směru nápomocná, ale půjde to těžko, když si možný význam podobných ocenění vůbec neuvědomuje ani mnoho předních představitelů domácí fantastiky. V současnosti je to jednoduše pouze na čtenářích, a s těmi umí Pevnost pracovat patrně nejlépe. Jde o časopis, který jde cestou, které rozumím, i když se mi líbí pouze částečně. Veškerá ocenění si zaslouží už jen pro svou modernost a schopnost přilákat nejen čtenáře, ale i zadavatele reklamy, kteří časopisu dovolují přežít a být stále lepší, úspěšnější.

Na závěr trochu sebestředná otázka – jaký máš vztah k Fantasy Planet? Respektive, jak o internetové publicistice, pokud vůbec, uvažuje někdo bytostně spojený s tištěným médiem?

Bytostně spojený s tištěným médiem? Nemyslím si, vždyť jsem pro Fantasy Planet napsal třikrát tolik článků co ty a v současnosti dělám na druhém ročníku recenzentské soutěže, která by měla dění na webu zase jednou pořádně rozhýbat… Ale jo, chápu, kam míříš. Pro mě je Fantasy Planet jedním z důležitých médií na domácím trhu, nehledě na to, zda je tištěná nebo jaká chce. Vypadá to, že nedávno už zase poskočila o kus výš a vážně jí to přeji, vlastně nám všem. Využívám ji nejen jako čtenář, ale i ve své práci a doufám, že ani do budoucna neztratí svou nezávislost. Každého, kdo jí věnuje svůj čas jako přispěvatel nebo redaktor, si vážím. A navíc, kde najdeš prostor k tomu pořádně se v diskusích pohádat, občas i s přáteli, které potkáváš zřídka, a vždy se s nimi nad kolou (na alkohol mě neužije) můžeš zase hezky usmířit.

Připravila:

Martina Šrámková (redaktor)

msramkova@cen­trum.cz