Rozhovor s Jindřichem Rohlíkem

Ten by se na první pohled mohl zdát jako mladý začínající autor. Avšak zdání klame, protože málokterý spisovatel se může chlubit tím, že by jeho dílo znalo tolik lidí jako v tomto případě. I když nejde ani o povídky, ani o romány.

Zaujali jsme vás? To je dobře. Představuje se vám totiž nová krev české fantastiky – Jindřich Rohlík!

Jaké to je, když se celá kniha jmenuje podle tvé povídky?

Je to trochu, jako kdybych se dopouštěl křivdy na prvním a druhém místě, nebo se na ní alespoň podílel. Michael Bronec mi ale vyložil svoje důvody, kterého k tomu vedly (není to jen ta povídka, je to i upírské téma, které se v přihlášených příspěvcích opakovalo) a ty mi připadají dost dobré na to, abych si to mohl v klidu užít, jelikož pocit je to přirozeně příjemný. Vždyť komu by se nelíbilo být vybrán?

Hlavním motivem „Slunečního kruhu“ je tango. Jak to vzniklo?

Shoda okolností. Argentinské tango se v Praze začalo tančit před deseti lety. Přesněji řečeno: znovu tančit. Před tím se tu tancovalo za první republiky, ale to je příliš dávno na to, aby si někdo pamatoval, jak vypadá. Jedno z prvních míst, kde se Argentinské tango tančilo, byla kavárna Adria a ti číšníci tam tomu říkali ples upírů. Ono tango, tedy to Argentinské, neplést se standardem, totiž na první pohled vypadá opravdu poněkud mátožně. V jednom z nejstarších stylů (milonguero) se o sebe tanečníci opírají a sdílejí osu, pohyby jsou spíš úsporné. Na takový pohled nebyli zvyklí a mně ten jejich výrok utkvěl v hlavě. A pak tam ležel dlouho uložený. Čekal až na dobu, kdy jsem se na tangu potkal s dnes kamarádkou, filmovou režisérkou. Líbilo se jí, jak píšu, a chtěla, abych napsal scénář k filmu o tangu. Ne, že bych s psaním scénářů měl jakékoliv zkušenosti nebo se k takové činnosti jakkoliv kvalifikoval, jenomže to, že je něco na první pohled nemožné, ještě není důvod se do toho nepouštět. Dohodli jsme se, že nejprve napíšu povídku a pak se uvidí. Tenkrát se mi to spojilo s těmi upíry a povídku jsem napsal. Pro ni představuje tango na pocitové úrovni smrt, pro mě spíš vzdor ke smrti (v závěru povídka dospěje k absurdnímu: „Pokud budu tančit, potud budu žít.“), nicméně společný jmenovatel tam byl.

Povídka je tedy hotová a uspěla – můžeme se těšit i na film?

Šance je tak jedna ku milionu, a s takovou podporou bohů už se dá něco dělat. Je to skoro lepší, než kdybych opravdu věděl, co dělám.

Jak upíry vnímáš – v záplavě současné upírské módy?

Upíři jsou v tomhle příběhu spíš použiti, než že by používali. Stejně tak jsem mohl použít nacisty, kteří obklíčili sál, v němž o život tančí židovský kluk. Ale rozhodl jsem se takhle. Díky neskutečnu se tak čtenář paradoxně může víc soustředit na to, na co jsem chtěl, aby se soustředil, tedy na pocit. Upíry jsem použil postaru jako ty zlé. Tak to má být. Nemám to módní relativizování moc rád (v povídce ústy lovce: „Hlavně si je moc neidealizuj. Zlo zůstane vždycky zlem.“). Upíři jsou zkrátka nacisty fantastického světa.

Z té povídky je cítit, že máš „tango v krvi“. Je to tak? Tančíš?

Řekl bych to spíš tak, že mám na tangu často v krvi. Ano, už několik let.

Čekal jsem, že na křtu Žoldnéřů fantasie, kde byla i ukázka tanga, budeš tančit ty…

Bylo lepší, že jsem netančil. Oběma tanečníkům jsem ten koberec a málo místa moc nezáviděl. Muselo to být nepohodlné. Myslím, že být tam já, dopadl bych velmi zle. Takže jsem rád, že se toho ujal někdo jiný.

Co je pro tebe – kromě skutečného života a skutečných upírů – největší inspirací?

To, jak skutečný život inspiruje ostatní, zejména ostatní autory.

Nejsi znám pouze jako autor povídek, ale mnohem větší slávu sis získal v žánru počítačových her. Prozradíš o tom víc?

Přemýšlím, jak se vyhnout falešné skromnosti a zároveň se ohradit proti slovu slavný. Takové slovo mi v souvislosti se mnou připadá předimenzované. V Čechách nikdo doopravdy slavný ani být nemůže. V kostce: V osmnácti letech jsem ještě na střední škole založil firmu Napoleon games (to Napoleon je podle dnes už nepoužívané přezdívky a ta přezdívka je zase nikoliv podle onoho francouzského vojevůdce, ale podle počítače z povídkové sbírky Tři minuty věčnosti – ano, v osmnácti letech má člověk legrační nápady) a vytvořil v průběhu více než deseti let několik počítačových her. Z nich nejznámější jsou Brány Skeldalu, klasické fantasy RPG ve stylu Eye Of The Beholder. Vzniklo ještě vcelku úspěšné pokračování, které se dočkalo několika překladů, a to do angličtiny, ruštiny, italštiny, maďarštiny a němčiny. Vlastní firmu jsem ale později zmrazil a dnes pracuji v Mindware Studios jako ředitel (měl bych správně použít zkratku COO, ale zkuste si pak tu poslední větu říct nahlas). Kromě vlastní tvorby jsem pracoval jako recenzent a redaktor v časopisech Excalibur, Score a Level, přispíval jsem jeden čas i do Ikarie a konečně několik let jsem spoluvytvářel televizní pořad o počítačových hrách Game Page jako scénárista a moderátor.

Co si můžeme představit pod „ředitel“?

Mám jednu stěnu kanceláře prosklenou. Představte si tedy chlápka v akváriu.

Říkáš, že v Čechách nikdo slavný být nemůže. Čím myslíš, že to je?

Kluk ze Španělska se ptal jedné mé kamarádky: „Kolik lidí na světě mluví česky?“. „No asi tak deset milionů,“ odpověděla. Kluk ze Španělska mluvící jazykem bestselleristy Zafóna se nad tím hluboce zamyslel. „Ty poslyš,“ řekl nakonec, „ale to je jen tolik lidí, kolik jich je v České republice.“
Jsme malý národ a i ta sláva u nás vypadá tak nějak jinak. Je menší, tak malá, že to obvykle už snad ani žádná sláva není. Ehm, rozhodně tedy žádná velká sláva.

Pro běžného smrtelníka je práce v televizi něčím zvláštním. Je to tak, nebo je to práce jako každá jiná? Máš z televize nějakou zajímavou historku?

Byla to ta nejlepší brigáda, jakou si student vysoké školy mohl přát. Byla to velká zábava s bezvadnými lidmi, nezabrala moc času a dobře za to platili. Dokonce i to opojení, že děláte v církvi moderního věku, jste si mohli chvíli užít. Není to ale zaměstnání pro dospělého muže.

Jaká počítačová hra je podle tebe ta nejlepší ze všech?

Na to bych neuměl odpovědět.

A kterou si zahraješ dneska nejraději – pokud tedy hraješ?

Hraji minimálně. Pořídil jsem si ale nedávno konzoli Wii a na ní hraji ping-pong, Guitar Hero a doháním i nějaké resty klasických her jako jsou Pikmini. Na PC jsem hrál naposledy Bioshock, což jak jistě uznáš, je dávno, a vcelku upřímně se těším na Diablo III. Tam asi nějakou tu probdělou noc ještě vidím.

Existuje pořekadlo: „Řekni mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi.“ Které knihy tedy patří k tvým nejmilejším?

Mění se to v průběhu doby, ale stálicí v mé knihovně je Terry Pratchett, neodpustil bych si, kdybych ho nejmenoval na prvním místě. Z dalších knížek je to dnes třeba: Obraz Doriana Graye, Koně se přece střílejí, Snídaně u Tiffaniho, Jonathan Strange a Pan Norrell nebo Nesnesitelná lehkost bytí. V poslední době se mi líbily první dvě knihy trilogie Millenium (té od Stiega Larssona). Teď dočítám Nesmrtelnost od Kundery a chystám se na Chladnokrevně, které konečně znovu vyšlo.

Píšeš teď něco? Nebo chystáš i nějaký jiný zajímavý projekt?

Dopsal jsem povídku pro sborník o dracích, který vydají Straky na vrbě, a čekám, jestli mi ji Michael nehodí na hlavu, krom toho pracuji na románu Brány Skeldalu.

A abys nám na sebe prozradil úplně vše, tak triáda nakonec: nejoblíbenější jídlo, nápoj a zvíře?

Čerstvý chléb. Víno. Kočka.

Připravil:

Míla Linc (externí redaktor)

Roggeveev@seznam.cz