Rozhovor s Chinou Miévillem

China (Tom) Miéville (narozen 6. září 1972) vešel do povědomí jako přední osobnost subžánru New Weird. Román Nádraží Perdido, opojná směs fantasy, steampunku a hororu, zařadil svého autora mezi nejúspěšnější debutanty. Následující exkurze do univerza Bas-Lagu v knize Jizva jenom potvrdila Miévillův talent, entuziasmus a dřinu a taky jeho odpovědnost vůči svému fiktivnímu světu a čtenářům, jelikož se mu podařilo napsat originální a poutavý příběh z prostředí Nádraží Perdido bez toho, aby musel sám sebe vykrádat nebo recyklovat. Bas-Lagskou trilogii uzavřel opět originálním a náročnějším čtením v Železné radě. Zatímco čtenáři, absolutně nadšení z Perdida, Železnou radu přijali vlažně, u kritiky dosáhla pozoruhodně pozitivních ohlasů. I sám autor přiznává, že Rada je jeho srdcová záležitost. Miéville předvedl, že není spisovatel jedné tváře, jednak knihou Král Krysa, jednak příběhem z paralelního Londýna UnLunDun, jenž je určen pro dospívající čtenáře. Britský (post)postmoderní zázrak se těší velké pozornosti ze strany čtenářů i kritiků. Naposledy nás překvapil detektivním románem s metafyzickými prvky, Město a Město. S Chinou jsme si popovídali o tomto románu, prozradil nám něco ze své pracovní rutiny, došlo i na umění a zdroje inspirace jeho prací, shodli jsme se, že Transformers jsou nehorázný škvár, nezapomněli jsme ani na komiksy, nenáviděného Tolkiena a dovolenou.

Přednedávnem vám vyšla v Česku vaše nejnovější kniha Město a Město. Proč zrovna detektivka?

Kniha byla psána jako dárek mé mámě, která byla velkým čtenářem detektivek. Chtěl jsem pro ni napsat něco v jejím oblíbeném žánru. Krom toho jsem se již dlouho zajímal o detektivky kvůli výjimečné preciznosti jejich struktury a svérázného faux–realismu (čímž mám na mysli, že se tváří jako realistický žánr, ale myslím si, že není). Navíc jsem chtěl vzdát čest mnohým východoevropským spisovatelům jako je Paul Leppin, Franz Kafka či Bruno Schulz a filmovým tvůrcům jako je Jan Švankmajer.

Vaše romány se navzájem liší, dokonce i romány ze stejného univerza Bas-Lag. Na jaký styl nebo žánr se plánujete ještě vrhnout? Je pro vás výzva zkoušet nové věci?

Ne, výzva opravdu ne, výzva by byla spíš držet se stále toho samého, tohle je mnohem zajímavější cesta ve vývoji, přirozeně pro mě, ale doufám, že i pro spoustu čtenářů. Ačkoliv další kniha je více podobná těm dřívějším, urban fantasy, velká tlustá urban fantasy, rád bych vydal i více science-fiction románů a historický román a rád bych si vyzkoušel i čistokrevný horor – promiňte, odpovídám příliš obecně, sám totiž nevím, co bych chtěl ještě vyzkoušet.

Vaše práce jsou velice odlišné. Není vyčerpávající neustále přicházet s novými nápady? Kde hledáte inspiraci a jaký je váš názor na užívání chemických substancí za účelem objevování nových horizontů?

Nic nenamítám proti drogám, ale osobně jsou mi úplně ukradené (kromě tablet na spaní a kofeinu). Nevyvíjím žádnou snahu ,,stimulovat“ svou představivost: myslím si, že spousta lidi má mnohem víc nápadů, než si myslí, ale jsou podníceni jim nedůvěřovat. Mám u sebe zápisník, do kterého si čmárám své nápady, koneckonců to dělá spousta lidí a ostatní by podle mě měli taky. Ve skutečnosti si nemyslím, že mít nápady je ta těžší část – je mnohem těžší psát ty prokleté knihy. Takže ne. Žádná meditace, žádná chemie. Jen, samozřejmě, spousty knih a taky umění.

Zaujal jste Bas-Lagskou trilogií, exotickým a fantasmagorickým univerzem. Jaká byla předprodukční etapa při psaní Nádraží Perdido?

Mám několik zápisníků, do kterých jsem si před i během psaní dělal spousty poznámek. Mapy, časové přehledy, náčrty postav… Abych byl upřímný, nic překvapujícího. Vždy, když narazím na nějakou zajímavou postavu nebo monstrum, nápad, cokoliv, co jsem někde četl nebo viděl, nápad, který mám nebo chci ukradnout, nebo něco, co mě přivede k jinému nápadu, prostě to zkombinuju.

Chtěl byste se vrátit do Nového Krobuzonu nebo Bas-Lagu? Mnoho čtenářů miluje Perdido, ale moc jim není po chuti Železná rada, zatímco kritici ji chválí.

Co se týče návratu do Bas-Lagu, v podstatě se mu nebráním, vůbec ne. Ale nechtěl bych udělat to, co si myslím, že se děje v až příliš mnoho knihách, filmech apod. – máme skvělé prostředí nebo ideu, takže se k ní lidé chtějí vrátit, čímž ji v konečném důsledku zničí. Jenom se podívejte na druhou trilogii Hvězdných válek. Bez debaty se vrátím do Bas-Lagu, ale jenom když to dokážu způsobem, který by nepodkopal předcházející knihy. Zřejmě jde o problém žánru, do kterého se chceme všichni pořád vracet, ale osobně si myslím, že je lepší mít tajemství a nechat lidi lačnit po dalším, než se poddat touze vrátit se i za cenu zevšednění vašeho prostředí.
Co se týče reakcí na Železnou radu, máte pravdu. Je má nejoblíbenější ze všech tří knih (Nádraží Perdido, Jizva, Železná rada), ale vím, že spoustě fanoušků se líbila nejméně. Po čtenáři požaduje mnohem více, což zřejmě souvisí s jejím přijetím. Jazyk je více komplikovaný, víc tajemný. Vyžaduje mnohem více snahy. Někteří lidé si myslí, že za tím stojí její politický obsah, ale nejsem téhož názoru – myslím si, že to spíš souvisí právě s jazykem.

UnLunDun je určeno mladším čtenářům. Chystáte se napsat ještě něco pro dospívající?

Rozhodně bych chtěl. Je to zábava, a navíc miluju přístup mladých čtenářů k příběhům, to, jak se úplně zahloubí do knihy. Mám spousty nápadů pro mnoho knih určených tomuto publiku.

Co vás nejvíc ovlivňuje? Měli na vás vliv autoři jako Thomas Pynchon či Ballard?

Myslím, že otázka ,,vlivu“ je mnohem podivnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Nemůžete si uvědomovat všechno, co vás ovlivňuje. Jsou věci, které se vám líbí, jež milujete, věci, o nichž víte, že vás ovlivňují, o kterých nevíte, že na vás mají vliv. A pak jsou tu věci, které nesnášíte, ale vlezou vám rovnou pod kůži, věci, jež si ani nepamatujete, ale jež zůstávají ve vašem podvědomí… a tak dále.
Pokud jde o vlivy, o nichž vím, pak by to byli běžní podezřelí – Lovercraft, Moorcock, M. John Harrison, Charlotte Brontëová, Dambudzo Marechera, William Hope Hodgson, surrealisté. Jan Švankmajer. Také moc obdivuji Pynchona. A Ballard? Ano. Dále Aldiss. Pamela Zoline. Lidé jako Burroughs a Dickens a jim podobní jsou spisovatelé, jež mám rád, i když ne bez výhrad. Ale pořád si myslím, že jsem jimi ovlivněn. Taky můžete být ovlivněn i věcmi, jež jste nečetl. Mnoho lidí nečetlo Božskou komedii nebo Dona Quijota či Ztracený ráj, ale jsou jimi ovlivněni.

Před časem o vás nekdo řekl, že nesnášíte Tolkiena, až to vyznělo, jako byste doma rituálně pálil vše, co napsal. Je to pravda? Váš článek Cesta tam a zpátky: Pět důvodu, proč Tolkien válí (15. červen 2009) totiž naznačuje opak.

Vůbec ne. Na Tolkienovi mi vadí spousta věcí, důvody jsem zmínil již mnohokrát. Ale neprotiřečím si, když si najdu chvilku pro poukázání na aspekty jeho díla, které obdivuji. S ohledem na osobnost takového významu mé nepříliš originální argumenty způsobily mnohem víc nevole, než si myslím, že si zaslouží. A taky považuji za zajímavé mluvit o věcech, které obdivuji.
Problém týkající se debaty o Tolkienovi je nesmyslně nafouknut. Na obou stranách. Považuji za absurdní, když poukážete na věci, které na umělci, s nímž se jinak docházíte, obdivujete a lidé si pak myslí, že se snažíte své názory odvolat.

Jste geek. Čtete komiksy nebo romány v obrazech? Nechtěl byste někdy vytvořit vlastní komiks?

Čtu komiksy, ale je téměř nemožné držet s nimi krok, takže nejsem v tomto oboru žádný velký znalec. Jsem samouk. Můj nejoblíbenější román v obrazech je pravděpodobně Palestina od Joe Sacca, což v podstatě není grafický román, spíš reportáž v obrazech. Myslím si, že spousta komiksů je infantilní odpad, stejně jako spousta jiných věcí. I když bych velice rád na nějakém komiksu pracoval. Rád bych je někdy psal a možná i ilustroval.

Spousta umělců vede výstřední způsob života. Považujete se za excentrickou osobu nebo osobu s excentrickými zvyky?

Občas jsem extrémně nudný a obyčejný. Prostě jen den za dnem sedím, piji šálky čaje, píšu a čtu knihy. A to je v podstatě ono. I když mě stále nesmírně štve politika. Ale nemyslím si, že by to bylo výstřední, je to asi běžný pocit. Kdybyste ke mně domů nainstalovali skrytou kameru, zjistili byste, že jsem úžasně nudný člověk.

Jste velkým fandou estetiky groteskna. Zajímáte se taky o nějaké undergroundové hnutí, kupříkladu o autory jako jsou Carlton Melick III, Jeremy Robert Johnson, Vincent V. Sakowski, Harlan Wilson a mnozí jiní?

Ano, jsem, ale myslím si, že spousta reakcí na tyhle věci může být taky nekritická. Ze sociologické a estetické stránky jsem fascinován tím, co tihle lidé dělají. Neznám sice díla ani jednoho ze zmiňovaných, i když jsem tuším četl kousek od Carltona Melicka III, ale popravdě toho nebylo tolik, abych to mohl posoudit.

Jaký je váš názor na fanfiction? Je pro vás pocta, když někdo napíše příběh z prostředí Bas-Lagu?

Je to obrovský kompliment. Netuším, jestli někdo něco takového napsal, nepátral jsem po tom a ani bych od lidí nečekal, že mě na to upozorní, ale bylo by to nesmírně lichotivé. Abych byl upřímný, považuji za bizarní, že někteří spisovatelé vůči tomu něco namítají. Vím, že někteří ano, a je to jejich věc, ale nechápu to. Když se někdo snaží vydělat na vašem díle nebo tvrdí, že jejich fanfikce je kánon, když evidentně není, to je něco jiného, ale psát fikci v tom samém světě? Proč by to neměl být ten největší kompliment, jakého se spisovateli může dostat?

A co film? Chodíte taky do kina? Chtěl byste někdy ve filmu hrát? A co divadlo?

Jestli bych chtěl hrát ve filmu? Jasně! Neměl jsem ještě takovou možnost, ale kruci, to víte že jo. Musím ale říct, že kvůli svému vkusu se už o kino zajímat přestávám. Ne, že bych byl nafoukaný či povýšený, je to prostě fakt – necítím už takovou potřebu do kina chodit. Zčásti je to proto, že mě filmy jenom zřídkakdy překvapí, takže když nakonec – a nerad – jdu do kina, třeba na Strážce, Fantastickou čtyřku, nebo na cokoliv jiného, je to PŘESNĚ tak, jak jsem si myslel, že to bude. Asi mám taky problém s určováním dobrého a špatného filmu. Například si myslím, že Transformers je urážlivý, přehnaný, rasistický, sexistický a svým publikem pohrdající škvár. Ale byl to ,,špatný“ film? Snad jen, když se na něj díváte jako na něco, čím ani nemá být. Ale když se zamyslíte nad tím, že to je velkorozpočtový film, který měl hlavně vydělat ohromný balík peněz, tak proč by měl být, kruci, špatný? Svoji práci odvedl na výbornou. Některé filmy můžou být dobré a příjemné v tom smyslu, že mě zajímají, mnoho režisérů také přirozeně chce točit to, co osobně považuje za ,,dobré“, ale obecně si myslím, že příliš často kritizujeme snímky podle kriterií, jež jim absolutně nepřísluší.

Co jsem si naposledy užil, tedy co se velkých mainstreamových snímků týče, byl Faunův labyrint, který byl opravdu dost dobrý. Momentálně mám po krk zombie filmů – měli by s nimi seknout. Upřímně, za poslední dobu jsem toho moc neviděl. A divadlo navštěvuji ještě řidčeji. Vážně nejsem ten správný divadelní typ. I když, jednou jsem šel na hru od Pintera, shodou okolností den potom, co zemřel, a byla velmi úchvatná. Ale to je výjimka. Považuji divadlo za rozčilující. Ale líbí se mi vysoce modernistické záležitosti, jako Beckett, který je sice tak trochu zastaralý, ale co. ,,Naturalistické“ divadlo mě nechává téměř úplně chladným. Díla Davida Mameta se mi zdají opravdu dost špatné…

Británie je kolébkou těch nejulítlejších sitcomů. Jaký máte vztah k seriálům?. Líbí se vám temné až surreálné sitcomy jako Mighty Boosh, League of Gentlemen, Snuffbox nebo 15 Storeys High?

Televizi příliš nesleduju, i když jsem byl zvyklý na ni koukat hodiny. Prostě jsem poslední dobou příliš zaneprázdněný. Ano, mám rád temný, groteskní motiv. Líbila se mi League of Gentleman, také první série Mighty Boosh, ale myslím, že pak tvůrci začali až příliš tlačit na pilu, stávali se víc a víc manýrističtí, nevěděli, kdy nechat vtipy na pokoji. 15 Storeys High a Snuffbox jsem nikdy neviděl. Ale ano, mám hodně rád tu ohavně temnou příchuť. Mé nejoblíbenější sitcomy jsou Steptoe and Son a Spaced.

Jaký je váš typický pracovní den a jak se liší ode dne volna? Jak vypadají vaše prázdniny? Otravují vás fanoušci?

Na tuto otázku dost dobře nemůžu odpovědět, protože typický den opravdu nemám. Někdy mohu psát 12 hodin, jindy můžu být celý den na telefonu a odpoledne vyřizovat papírování. Některé týdny zvládnu napsat 20 000 slov (obrazně, stává se to jenom výjimečně), jindy zápasím s 500. Ale mám jedno velmi základní a jednoduché pravidlo – mám rád dlouhé dny, takže rád začínám brzo, protože čím víc toho stihnu před obědem, tím víc toho zvládnu odpoledne. Pak si jdu zaběhat nebo do posilovny, a pak do postele, a to je vše. Jsem velmi, velmi nudný, jak jsem již řekl.
Prázdniny mám jen občas. Raději než spoustu levných dovolených mám rád sem tam nějakou pořádnou. Moje nejoblíbenější činnost na dovolené je potápění. To je moje, to miluju. Minulý rok jsem na Mauriciu viděl chobotnice a delfíny, bylo to naprosto okouzlující.
A jestli mám nějaké problémy s fanoušky? Nejsem si jistý, jaké by to měly být, ale vlastně nemám žádné, na které bych si vzpomněl. Občas si na conu nebo jinde lidé neuvědomí, že jste prostě unaven a nemůžete pořád fungovat bez přestávky, ale v podstatně je klábosení s fanoušky milé, a je to také takové privilegium spisovatele.

Děkujeme za rozhovor. Velké díky patří taky Martinovi Šustovi za jeho zprostředkování.

Podrobný autorův medailonek najdete na stránkách nakl. Laser-books.

Ch. Miévillovi jsme se na Fantasy Planet věnovali…

…v recenzích na Nádraží Perdido, Jizvu, Železnou radu, Pátrání po Jakeovi a Krále Krysu
…ve třech recenzích na jeho nejnovější knihu, Město a Město (kritika Martina Kudláče, kritika Lukáše Vaníčka, kritika Jana Michálka)
…v článcích Historie moderní science fiction #7: 2000-2001, Historie moderní science fiction #8: 2002, Historie moderní fantasy #17: 2000-2001, Historie moderní fantasy #18: 2002-2003 a Historie moderní fantasy #19: 2004 od Martina Šusta
…v profilu od Ondřeje Jireše Výpravčí Miéville