Autorka Vrytého města byla hlavním hostem Parconu 2006 v Neratovicích. Této příležitosti využil Richard Klíčník a Kirsten vyzpovídal.
Kirsten, jak dlouho se vlastně věnujete psaní?
Teď je to asi devět let, bylo mi právě dvacet pět, když mi vyšla vůbec první povídka v časopise Aurelius. Psala jsem ji jen tak, pro zábavu, bez nějakých ambicí. Rok potom jsem napsala další povídku, ale nikdo ji tenkrát nepublikoval. Pak jsem dělala pár let jiné věci. Ve svých osmadvaceti jsem začala psát Vryté město.
Konkurence je velká, ani u nás není snadné prosadit se. Jak jste našla vydavatele?
Posílala jsem knihu vydavatelům v Austrálii, ale ti se k ní nestavěli moc pozitivně, pak jsem ji poslala i do Anglie. Neměla jsem však agenta a věděla jsem, že kniha je „divná“. Tehdy mi přítel poradil podívat se na jedny internetové stránky, na nichž jsem viděla samé zajímavé knihy, a řekla jsem si, že by bylo fajn spolupracovat právě s těmito lidmi. Vyšlo to. Další spisovatelé mi poradili, koho si mám vzít jako agenta.
Agent. V dnešní době nezastupitelná instituce. Jak vycházíte s tím svým? Jste přátelé, nebo je váš vztah čistě profesionální?
Agenta ve všem respektuji, žije sice až v New Yorku, ale já jsem s ním velmi spokojená. Má mnoho jiných, důležitějších lidí, ale vždycky si pro mě najde spoustu času, což pokládám za to nejdůležitější.
Když už jsme u těch obchodních otázek… Máte teď sjednaný nějaký kontrakt na další knihy?
Ne! Měla jsem nabídku na smlouvu na tři další knihy, ale píšu věci, které nejsou tak běžné a je otázka, jestli se nakladatelům budou líbit. Od toho se odvine zbytek. Netroufnu si podepsat smlouvu na tři knihy, když nevím, jak budou přijaty.
Vaše první kniha ale slaví nebývalý úspěch. Ve kterých zemích ji už vydali?
Pochopitelně v Austrálii, Velké Británii, USA, Francii, Německu, Španělsku, Itálii, Holandsku, Rumunsku, Srbsku a Chorvatsko a teď naposledy u vás.
Čekala jste podobný úspěch, když jste poprvé držela hotovou knihu ve svých rukou?
Rozhodně nečekala, měla jsem pocit, že se to všechno stalo někomu jinému. Je to velmi divný pocit, protože i když se na první pohled nic nezměnilo, změnilo se toho docela dost. Cestuji po světě a setkávám se s mnoha zajímavými lidmi, cítím, že najednou jsem se ocitla na úplně jiné koleji.
Když tolik cestujete, navštívila jste už všechny země, ve kterých Vryté město vyšlo?
Ne, asi v půlce jsem byla ve svém životě, ale chystám se určitě stihnout i ty ostatní.
A kam se chystáte teď?
Hned v neděli dopoledne odlétám do Rumunska udělat pár rozhovorů, propagovat knihu a navštívit Transylvánii. Kdo by neznal Drákulu, že? Je to možná trochu uhozené, ale myslím, že je to dobrý nápad.
Dozvěděl jsem se, že ve Španělsku vyšla vaše kniha s obálkou našeho malíře Alfonse Muchy, můžete nám říci proč?
Jeden z nejslavnějších Muchových obrazů s rudovlasou dámou kouřící cigaretu byl předobrazem pro jednu z hlavních postav v mojí knize. Ve Španělsku jej proto použili. Mně osobně to přišlo velmi vhodné. K tomu Muchovo dílo je velmi známé, setkávám se s ním již dlouho.
Když už jsme u vašich postav… Plánujete vrátit se k těm z Vrytého města, nebo budete psát o zcela odlišných hrdinech?
Sama nevím, zkoušela jsem se k nim vrátit, ale je to vždy něco jiného. Typy pochopitelně zůstanou. Pokračovat jen tak ale nejde, Vryté město je na to moc složitý příběh. Možná si lidé řeknou u příštích knih řeknou, že jsou to ty samé postavy jen s jinými jmény, každý autor má svoje oblíbené charakterové vlastnosti, které dává svým postavám, tomu se asi nevyhnu. Pokračování Vrytého města však nechystám.
Jak svoje postavy tvoříte? A jak s nimi potom pracujete? Necháváte si od nich odstup, nebo si je „pustíte k tělu“?
Moje postavy nejsou vytvářeny podle mých konkrétních přátel ani známých, často se ale nechám inspirovat jinou knihou, která mě zaujala. Na začátku jsou jako duchové postav z cizích knih. Duchové a představy kolem mě. Můj vztah k nim ale závisí na povaze dané literární postavy. Zároveň ten duch, který byl předobrazem, je se mnou. Je tu pořád, zatímco ti v knize mohou klidně zemřít. Duch bude žít stále. Zabíjím jen jeho kostým, to je v pořádku.
Jak stavíte příběhy? Chcete prostě vyprávět jeden konkrétní příběh, nebo sledujete i nějaké další cíle? Nějaký druhý podprahový plán? Něco, co chcete sdělit světu?
Uf, to není jednoduchá otázka. Nejdůležitější je pro mě představivost, která umožňuje vcítit se a pochopit. Věci se mění a právě díky své představivosti a obrazotvornosti máte možnost řešit věci, dostat se přes ně dál. To je myslím základní hybatel nejen mých příběhů, ale i celého světa.
Podle toho, co naznačujete, jde z velké části o představivost. Věříte, že jsou vaše příběhy pochopitelné pro všechny?
Víte, já vím, že píšu divně. Reakce na moji knihu se dělí do dvou skupin. Ta první zní: „Nerozuměl jsem, ale líbilo se mi to.“ To je obvyklá reakce. Pak je tu druhá, podobně častá: „Nerozuměl jsem tomu a nelíbilo se mi to“. Myslím ale, že problém není ani v jazyce ani v odlišnosti kultur. Prostě myslím jinak a ne všichni kolem jsou schopni vnímat, kudy se ubírají moje myšlenkové pochody. Povídka, která u vás vyšla (Maldoror na cestách/Trochu divné kusy, Laser 2005), byla surrealistická, není v ní žádný pevný bod, ale stejně doufám, že čtenáře zasáhne sama o sobě – snad se mi to i podařilo.
Děkuji moc za rozhovor, teď bych se už jen zeptal, jak se vám líbí v České republice a na Parconu v Neratovicích?
Zřejmě nebudu moc originální, ale moc se mi tu líbí, lidé jsou okouzlující, Praha je krásná, země je fascinující. Co se Parconu týče, byla jsem už na mnoha conech, ale ještě nikdy jsem nezažila tak rodinnou a přátelskou atmosféru, je to úžasně uklidňující, takovou pohodu právě teď potřebuji. K tomu jsem se moc ráda seznámila se svým vydavatelem Tomášem Jirkovským, česká mutace Vrytého města se mi také líbí. A navíc máte skvělé bílé víno a jídlo také není špatné.
Díky moc za rozhovor.
