Jaký byl rok 2009 ve fantastice? Dokončení našeho přehledu spolu se slíbeným návratem do minulosti a dvěma perličkami.
Ohlédnutí za uplynulým rokem s cílem vybrat jednu dvě knihy, které na mne osobně zapůsobily nejvíce, v sobě skrývá letos několik drobných zádrhelů. Ony knihy by totiž měly ideálně vyjít v české premiéře. Jindy by to nebyl zas takový problém, ovšem pokud se o roce 2009 dá něco říct, pak to, že rok 2009 byl krom jiného ve znamení reedicí – Levá ruka tmy, Poslední jednorožec, Nadace, Zrcadlovky, Sedmý syn nebo i Drsný spasitel a Dlouhý sprint… Co kniha, to pojem a většina z nich by rozhodně na prvenství (nebo alespoň užší špičku) aspirovala. Navíc se vlastně dají považovat za premiéru – některé vyšly poprvé i před více jak desíti lety a to je v našich podmínkách jedna dvě čtenářské generace. A pak tu máme třeba třetí svazek souborného Howardova Conana – naprostá klasika, kterou jsme každý četli aspoň desetkrát… plus jedna povídka, s níž se v ČR setkáváme poprvé. Počítá se to? A co Muriel? Vydaná na sklonku roku, ale napsaná a nakreslená před čtyřiceti lety? Už chápete?
Z těch, které však vyšly bez diskuze poprvé, bych vypíchl díla trojice autorů Simmonse, Eriksona a Abercrombieho. Opiem a senzačními romány na pokračování ovlivněný Drood je geniální knihou – ovšem na absolutní vrchol jí pro mne schází menší sázka na emoce. Ta kniha je sice skvělá, ale při vší úctě není tragická. Uchvátí váš rozum, ale ne srdce. Což je naopak příklad Eriksonova Vichru smrti. Tam sice narazíme na několik chybiček, ale hlavně na příval humoru a především tragiky.
Ovšem ani můj oblíbenec si tentokrát neodnese prvenství. To bych přiklepl J. Abecrombiemu za druhý a třetí díl trilogie První zákon. Vichr smrti i Drood jsou určitě lepší knihy, ale Až budou viset a Poslední argument králů mají potenciál přehodnotit vnímání celého jednoho subžánru. Abercrombie píše vtipně, napínavě i tragicky a ne dokonale. Především ovšem škodolibě. Vemte si jeho knihy, tužku a papír a začněte si hezky odškrtávat jednotlivá klišé, která se objeví. Pokud se dá o Abercrombiem něco říct, pak to, že klišé dokáže donutit tančit, jak on píská. Čím větší oblibě se u vás těší klasická a hrdinská fantasy, tím větší budete cítit pobouření a hned potom nadšení. Není to vymazlená studiová nahrávka, ale energií nadupaný živák z toho nejlepšího, co mám v klasické a hrdinské fantasy rád. No a technické chybičky a zaváhání? K čertu s nimi. It´s only… však víte!
Pokud tedy hledáte úchvatný čtenářský zážitek, který vás ohromí a donutí plakat, sáhněte po Eriksonovi. Pokud ale chcete něco, co má i přes řadu chyb potenciál pořádně nakopnout celý žánr, dopřejte si partičku kolem Logena Devítiprsťáka. Protože jestli se o ní dá něco říct, pak to, že ti hoši a děvčata jsou v nakopávání skutečně výborní…
Recenze na Až budou viset – Boris Hokr
Martin Kudláč
Rok 2009 byl vskutku zajímavou směskou 365 dní ve všech sférách. Jelikož jsem většinu času vyhradil lovu starších, ale významných titulů jako Cesta (Cormac McCarthy) nebo oslňující fantazmagorii Kelly Linkové (Magie pro začátečníky, Dějí se i větší podivnosti) a mimožánrovým titulům, neměl jsem příliš příležitostí zkoumat žánrovou produkci. Kdybych měl vypíchnout jeden jediný titul, musel bych se vrátit ještě do léta 2008, a zmínit antologii New Weird (Jeff&Ann VanderMeer). Nenápadný manifest new-weirdového hnutí mapující genezi a evoluci tohoto žánru, s teoretickými esejemi a zajímavými povídkami, jak proto-new-weirdovým, tak i přímo z proudu. Zarážející je operativnost, s jakou se nakladatelství Laser-books zhostilo vydání. Jen co jsem si objednal knihu od vydavatele, měsíc na to se objevila na pultech kompletně přeložena.
V lavině komiksových titulů bylo letos z čeho vybírat, ale nejvíc jsem se pobavil u Ellisova satirického urban opusu, Transmetropolitan: Zpátky v ulicích. Nakladatelství Comics Centrum mělo taky hezky nabitý edičák, ale nejvíc v paměti utkvěl román v obrazech Grandville od britského umělce Bryana Talbota, který se u nás objevil ve světové premiéře.
Recenze na Transmetropolitan – Lukáš Vaníček
Recenze na Grandville – Martin Kudláč
Pavla Lžičařová
Naším záměrem bylo vybrat jen nové knihy, tedy ne reedice, dotisky či sbírky nebo antologie dříve vydaných prací. Přesto za sebe upozorním z té záplavy skvělých děl, která vloni vyšla, na Beton, kosti a sny – výběr povídek Pavla Renčína. A to i přesto, že je v knize pouze jeden nový příběh; zbylé práce mapují desetileté období autorova psaní. Sbírka totiž umožňuje pohlédnout na povídky jinou optikou. Příběhy se vhodným uspořádáním skvěle doplňují a vytvářejí o dost silnější zážitek, než by čtenář měl, kdyby je četl průběžně a rozstrkané po různých antologiích a časopisech. Pro mě bylo čtení úchvatným výletem do Renčínovy nevšední, poetické a především bezbřehé fantazie, fascinující výpravou do krajů, kam se čeští autoři fantastiky moc často nevydávají. Vše skvěle doplněné novým příběhem, okultní detektivkou Balada krve, a podtržené atmosférickou obálkou a reprezentativním vázaným vydáním. Pokud jste ještě neměli s tvorbou Pavla Renčína tu čest, račte se prostřednictvím této sbírky seznámit. Jen upozorňuji, že setkání nemusí být příjemné pro všechny čtenáře. Renčínův styl nesedne každému, ale komu ano, ten si ho zamiluje…
Recenze na Beton, kosti a sny – Veronika Salášková
A nakonec dvě slibované perličky – rok 2009 v hájemství pohyblivých obrázků.
Martin Kudláč
Rok 2009 byl bohatý i na pohyblivé obrázky. Zřejmě nejvíc potěšily moje zrakové analyzátory tři ,,žánrové“ filmy, jejichž plánované premiéry distributor zrušil a přesunul na letošek. Prvním klenotem je dílko Spikea Jonzea Where the Wild Things Are (distribuční název Max a Maxipříšerky). Adaptace populární knihy Maurice Sendaka byla rozhodně pro Jonze výzvou. Celá kniha obsahuje deset vět, takže režisér měl relativně široké pole působnosti a mamutí rozpočet. Spikeovi Jonzovi se povedl majstrštyk, v mainstreamových podmínkách natočil ryze artový snímek. Proto si film spíše užijí dospělý diváci jako reflexi dětství, než jejich ratolesti. Druhým černým koněm je Lars von Trier a jeho Antikrist, komorní umělecký horor pro náročné. Třetici uzavírá mladý a podivínsky tvůrce Richard Kelly se svou vizí nekalých experimentů NASA ve filmu The Box. Kelly dokáže neskutečně propojovat kýč s osobitou autorskou vizí, což prokázal jak v kultovním Donnie Darko, tak v megalomanském Southland Tales, a svůj rukopis jenom zdůrazňuje i na svém nejčerstvějším počinu.
Petr Bouda
Asi nejtěžší pro mě bylo vybrat nejlepší anime, protože vyšel již druhý díl tetralogie Neon Genesis Evangelion, zároveň jsem si doplnil kulturní přehled filmy Makoto Shinkaie a navštívil Animefest 2009. Nakonec u mne vyhrál nenápadný, ale po všech stránkách dokonalý film legendárního režiséra Mamoru Oshiiho Sky Crawlers. Nejvíce realistické letecké souboje turbovrtulových letadel, které kdy byly natočeny, depresivní příběh a dokonalá atmosféra (soundtrack od Kenjiho Kawaie) je kombinace, o které se ostatním filmům může jen zdát. Počítejte s tím, že Sky Crawlers změní váš filmový žebříček. Snad se někdy dočkám i knižního vydání celé pentalogie od spisovatele Hiroshi Moriho v angličtině (nebo v češtině, vydavatelé, pozor!), podle jejíhož závěrečného dílu byl film natočen.
Recenze na Sky Crawlers – Petr Bouda
Tak co? Strefili jsme se vám s našimi subjektivními tipy do noty, nebo máte úplně jiné kandidáty na to nej z minulého roku? Zadiskutujte si s námi a podělte se o vaše názory!
