Robert Silverberg patří bez diskuse k velikánům světové science fiction. Na počátku 90. let už minulého století byl hojně překládaný do češtiny, ale pak najednou přišel v nemilost a fanoušci měli utrum. Ale kdo uměl jiný jazyk, tak se mohl poohlédnout po cizojazyčných vydáních. Zajel jsem proto do Českého Těšína poohlédnout se po nějakém dalším románu tohoto amerického velikána v polštině a volba vyšla na knihu „Wieźa światla“, kde se autor zabývá tématem robotů.
V originálu je to kniha The Tower of Glass, která poprvé vyšla v roce 1970. Jedná se o science fiction odehrávající se ve 23. století. Je to svět bez hranic, kdy lidé mohou cestovat na jakékoliv místo na světě (i na jiné planety) rychlostí světa díky systému transportních sítí, které vás ve vstupní budce deatomizují a na jakémkoliv vybraném místě opět zkompletují. Je to také svět, který trpí opačným problémem než současný, přelidněný. Lidstva ubývá, lidé prostě nechtějí děti. Důmyslný cestovní systém ani problematika lidí nejsou námětem příběhu. Tím jsou roboti, přesněji androidi. Sice si osobně myslím, že dnes bychom je spíše nazývali kloni, ale to není až tak podstatné pro myšlenku románu.
Roboti opět jinak
Roboti byli původně popsáni přímo pro účely sci-fi. Určitě nejznámějším autorem, který se roboty, nebo řekněme umělými bytostmi, zabýval, byl Isaac Asimov. Ten vytvořil slavné tři, později čtyři zákony robotiky, které se v současnosti aplikují ve skutečné vědě. Asimov ale k robotům přistupoval z pohledu logiky, mohli bychom přímo říct, že vytvářel spíše sci-fi detektivní příběhy. Silverberg ve své knize umělé bytosti chápe jako osobnosti se svobodou rozhodování. Musí být poslušní lidským příkazům, jsou to pouze majetky firem či lidí, ale v soukromí, či snad ve volném čase nejsou nijak vázáni přísnými zákazy a mohou se chovat jak chtějí. Tento diametrální rozdíl mezi pojetím Asimova a Silverberga je daný asi tím, že Silverbergovy roboty nemůžeme brát doslova za umělé bytosti ve smyslu strojů. Jak jsem psal výše, jedná se spíše o klony. Jsou to tedy bytosti organického původu, vytvořené pomocí genetiky v laboratořích. Mají podobu člověka, mají lidské orgány, mají lidský mozek, ale jsou jim geneticky modifikovány jisté specifické schopnosti, jak psychické, tak fyziologické, aby vyhovovaly pracovním účelům, a hlavně se už na první pohled lišily od člověka. Mají např. černou nebo červenou pleť, nemají žádné ochlupení, naopak mají předimenzované fyzické schopnosti atd. Jsou vytvářeny ve třech kategoriích – od nejdokonalejších Alf, přes Bety až po Gamy, tupé pracovní síly. Alfy jsou ve své podstatě bytosti dokonalejší než člověk, ale jsou to pouze androidi, předměty, které lze koupit, prodat, beztrestně zničit.
Stvořitelem těchto androidů je Simeon Krug, podnikatel, který ovládá téměř celosvětovou ekonomiku, kterému patří téměř všechno, co na zemi ještě je. Je to člověk visionář, který má jeden jediný životní cíl, postavit komunikační věž, která by byla schopna poslat zprávu do vzdálené galaxie, ze které se k nám dostaly signály z určitě inteligentního zdroje. Své věži ze skla, kterou staví v odlehlých mrazivých pustinách na severu Kanady, obětuje všechno. Celou stavbu řídí jeho android Alfa Thor Watchman, jeho nejoddanější sluha, dokonalost sama, který před svým pánem ale skrývá jedno velké tajemství. Krug není jen jejich majitel, Krug je pro naprostou většinu androidů i Bohem, kterému stvořili nejpřísněji střeženou církev na Zemi. A tady vzniká konflikt, kdy na jedné straně androidi tajně věří v milosrdenství svého boha Kruga, který je propustí z otroctví, a na druhé Krug, který je bere jako pouhé předměty, věci, které se po opotřebení vyhodí do smetí.
Zase ten sex
Silverberg se snažil vytvořit obraz možného vzájemného soužití lidí a umělých bytostí, tedy problému, který nás pravděpodobně v blízké budoucnosti čeká. Dalším důležitým prvkem, který se v knize vyskytuje je sex. Vzpomínám si, že když jsem kdysi recenzoval jeho knihu Proti proudu času, ohradil se jeden čtenář, že když v celé knize hledám hlavně sex, tak asi nechápu její význam. Ale Silverberg podle mne bere sex jako důležitý komunikační faktor a ne jinak je to i v tomto románu, kdy se skrze sex hlavní postavy – lidé a androidi – mezi sebou sblíží.
Kniha patří ke klasickým kvalitním dílům Roberta Silverberga a můžeme jen doufat, že se někdy dočká i českého vydání.
V podstatě se dá říct, že Silvebergovi roboti jsou mnohem bliž robotům K. Čapka než Asimovovi, (teda ne že bych R.U.R. četl ale aspoň toliko si pamatuju ze školních osnov). Vlastně bych z uvedeného textu řekl, že Sivlberg zvolil střední cestu mezi výše uvedenými autory.
řišel v nemilost, fanoušci měli utrum, to se hezky napíše, ale jestli si dobře vzppomínám, v nemilost ho vzali hlavně fanoušci a teprve potom vydavatelé, jinak by to asi ani nešlo.Jelikož jsem některé z těch titulů na začátku 90. let překládal, vím, že prodejnost byla mizerná, a například “Umírat v nitru”, jedna z mých nejsrdečnějších záležitostí, dlouhé měsíce figurovalo v ikarijské rubrice Čtenáři varují. Nemám pocit, že by se vkus čtenářů od té doby tolik změnil, ale pokud by se našel někdo, kdo by chtěl vydat třeba “A Time of Changes” nebo “The Face of the Waters”, rád přiložím ruku k dílu.