Recenzenti recenzentům 5 – Martin Fajkus

Jak ses dostal k recenzování?

To je už dost dávno, co jsem s touto činností začal, takže si to tak úplně přesně nepamatuji. Ale bylo to nedlouho poté, co jsem objevil, že existuje internet. Na Scifi.cz jsem tehdy narazil na sekci recenzí fantasy a scifi knížek, což mi připadalo jako výborný nápad. Nejprve jsem je jen četl, ale o něco později mě napadlo, že bych sám mohl zkusit napsat něco podobného. Shodou okolností bylo jedno z mých prvních dílek „recenze“ na Černou legii Glena Cooka. Byla to sice spíš oslavná óda na tuhle knihu než nějaký seriózní hodnotící text, ale já jsem na ni byl patřičně hrdý. A ještě více, když se objevila na webu. (Mimochodem můj názor na Černou legii se od té doby moc nezměnil.)
Ze Scifi.cz jsem přešel k expandující Fantasy Planet, a pak si mě „odchytil“ Libor Marchlík, který chtěl vydávat časopis Ramax. V něm jsem pod vedením Jirky Popiolka získával první skutečně profesionální poznatky o tom, jak se vlastně píší recenze. Do té doby jsem byl čistý samouk a na mých výtvorech to bylo patřičně vidět. Doba Ramaxu byla skvělá, protože se tam sešla parta nadšenců, kteří milovali fantasy i sci-fi. Problémy se řešily za pochodu a psalo se s nadšením. Navíc jsme občas dokonce získali knihu na recenzi zdarma!!! A moje ego navíc příjemně zahřálo, že se moje texty objevily v tištěné podobě. Škoda, že to po více než roce skončilo. Ale recenzování mě chytlo, takže jsem dál publikoval na Fantasy Planet, a když mě oslovili z časopisu Pevnost, abych recenzoval i pro ně, souhlasil jsem. Nakonec přišla Fantasya, pro Jirku a mě srdeční záležitost…

Projevuje se u tebe při čtení čehokoliv “profesionální deformace”?

Projevuje, ale zatím příznaky nedospěly do takového stádia, aby mi to nějak výrazně kazilo požitek z četby. Občas si sice při čtení udělám nějakou mentální poznámku, že ten či onen odstavec si musím zapamatovat, abych ho mohl využít, nebo si ohnu rožek na určité stránce, kde třeba věta nemá smysl, ale když se dostanu do „ráže“, a začnu prožívat příběh spolu s jeho hrdinou, tak nevidím a neslyším. Možná proto jsou mé recenze většinou kladné. 🙂
Ale vážně. V poslední době pozoruji, že každé recenzi věnuji mnohem víc času než dřív. Upravuji, přepisuji a měním. Ale přesto nejsem nikdy zcela spokojen. A tak pořád ostatní otravuju, aby mi napsali či řekli, jak se jim mé textíky líbily. To je taková moje fóbie. Navíc jim nikdy nevěřím, když mi řeknou, že se jim fakt líbily. Takže je to se mnou jako recenzentem docela těžké.

Kterou knihu jsi recenzoval nejraději a za kterou máš chuť poslat redaktora do pekla?

Musím přiznat na rovinu, že knihy MNOHEM raději čtu než recenzuji. A nejraději recenzuji ty, které se mi líbily jako čtenáři. Rozhodně nejsem typem onoho drsného borce z Katovny, který s cigaretou v ústech a sklenkou vína v ruce bez mrknutí oka poukáže na všechny zápory díla, aby ho vzápětí bez milosti spláchl kamsi do propadliště dějin. Spíše hledám na textech klady než zápory. Jenže i na knihy, u kterých jsem se skvěle bavil, občas vypotím recenzi jen horko-těžko. Ale když konečně dostanu nějakou inspiraci, osloví mě nějaký nápad, i když je to úplná blbost, jde to pak skoro samo… Rád třeba recenzuji Eriksona nebo Cooka. Jejich hrdinové jsou mi blízcí, takže není problém nalézt společnou notu.
A za co bych redaktora poslal do pekla? Radši se ani neptejte. Naštěstí na to špatné brzo zapomínám. Ale kdybych musel něco zmínit, vybral bych si asi Tajemství jednorožců od jisté mladé české autorky, kde mají elfky na sobě zásadně nabírané halenky a chodí ve vysokých kožených kozačkách…

Prozradíš něco ze svých fíglů?

Teď nevím úplně přesně, jaké fígle máš na mysli. Já mám většinou recenzi rozdělenou do několika částí. Nejprve je nějaký krátký úvod, pak následuje úsek věnovaný ději knihy, aby se čtenář dostal do obrazu, dále konečně část recenzní, v níž se pokouším knihu s větším či menším úspěchem rozebrat, a nakonec nějaký ten závěr se zhodnocením. Už při čtení si přitom „vypíchnu“ několik věcí, které mě nejvíce zaujaly, ať už v kladném či záporném slova smyslu, a na ty poukážu i v recenzi. A snažím se do textu nějak dostat i dojem, který ve mě kniha zanechala. Někdy se to podaří, jindy ne. Špatné není ani trochu zaguglovat na netu a podívat se blíže na autora i knihu. Kromě toho, že pak můžete napsat, jaký je pan XY zkušený americký autor nebo naprostý nováček v žánru, na osobních stránkách spisovatele často objevíte zajímavosti o tom, jak a proč kniha vznikla, či co jejím vytvořením autor zamýšlel. A těmito informacemi pak můžete sami „zamachrovat“.

Co je podle tebe nejhorší recenzentská chyba?

Těch chyb je samozřejmě více, od přílišného prozrazování dějové zápletky po snahu o přílišnou „intelektualizaci“ textu, který pak hýří cizími slovy a stává se nesrozumitelným. Ale to jsou spíše začátečnické chyby a dají se poměrně snadno překonat. Já bych zmínil chybu spíše systémovou – a to je přílišné sebevědomí. To když si recenzent osobuje právo rozhodovat, co je pro čtenáře vhodné a co už je naprostý brak, který by se ani neměl číst. Všiml jsem si, že právě takto „koniášovsky“ (myslím tím teď páter-koniášovsky) k fantasy a sci-fi přistupují mnozí mimožánroví recenzenti, pro něž je celý náš podivný žánr, až na pár světlých výjimek, podřadný. Jakoby se oddechová literatura, která zpříjemňuje volný čas, měla pěkně krčit v temném koutku, a moc se neozývat. A podobně to dělají i někteří z nás, pro které existuje jen určitý výsek žánru, jímž jsou samozřejmě nadšeni, zatímco na ten zbytek dští oheň a síru. Často aniž by něco z takto odsuzovaných knih vůbec četli. Je sice pěkné, že se jim právě ten který typ knih líbí nadevše, ale jiné podžánry přece mají také právo na život. A s tím souvisí výběr: recenzent x recenzovaná kniha. Logicky, když někdo nemá rád rozsáhlé fantasy cykly, neměl by je recenzovat, protože už dopředu k nim bude přistupovat s averzí a despektem. Stejně tomu ale může být i u New Weirdu či military sci-fi. Na výsledném textu recenze je totiž poznat, jaký vztah má jeho autor ke knize. Taky trochu zabrousím jinam, ale rád bych poukázal i na mnohdy křečovitou snahu o jakési zatřídění knihy v rámci jejího přínosu pro žánr. Osobně nesnáším fráze typu, kniha je pouze průměrná, protože nepřináší do žánru nic nového. I kniha, která nepřináší nic nového a objevného, může být přece skvěle napsaná a velmi úspěšná u čtenářů. Pro mě nikdy nebyl přínos pro fantastiku hlavním faktorem, podle kterého jsem posuzoval knihu. Mnohem víc mě zajímalo, jestli se mi líbila či nelíbila, a proč tomu tak bylo. Pokud se mi kniha líbí a já jsem z ní nadšený, je to sice plus, naopak ani přínos pro žánr by neměl zachránit nudnou slátaninu.

A co naopak považuješ za majstrštyk?

Tuto otázku bych spojil s tou poslední, čili – Která z recenzí tvých kolegů tě zaujala nejvíc a proč? Hned ozřejmím, co mě vedlo k tomuto sloučení. Já totiž jako recenzenta obdivuji Jirku Popiolka. Nejenže mu závidím ono intelektuálství (neplést si prosím s rádobyintelektuálstvím, to jeho je zcela nefalšované a pravé), s nímž dokáže rozebrat jakoukoli knihu až do nejmenšího písmenka. Obdivuji také jeho vytříbený slovník, s nímž dokáže přímo mistrovsky pracovat. Ale to není nic proti tomu, když ho vidíte přímo v akci, tak jako já. Zatímco potím krev a přepisuji a přepisuji, čím dál tím rozčílenější a naštvanější, on přichází na scénu, usedne k počítači, promne si prsty jako nějaký klavírní virtuóz a začne psát. Prsty se mu na klávesnici jen míhají, následuje krátká pomlka, během níž si v hlavě sestavuje další odstavec, a „koncert“ pokračuje dál. A než já nahodím pár vět, on má hotovou celou recenzi. Na první pokus! No řekněte, nedostali byste z toho depresi? Obzvláště důtklivě vyzývám mladé a začínající recenzenty, aby se na něj NIKDY nedívali při práci. Mohlo by se totiž lehce stát, že by už žádnou recenzi nenapsali. A já sám – vydržím dívat se na něj jen několik minut, pak musím opustit místnost, protože mé ego strašlivě trpí… Ale zoufalé časy si žádají zoufalé činy. A já konečně přišel na to, jak se Jirkovi vyrovnat. Od zítřka podepisuji své recenze jako Martin Fajkus-Popiolek. Když mohl být Toulouse-Lautrec nebo Miller-Thurgau proč ne Fajkus-Popiolek…

Poprosili jsme Martina pro ilustraci o link na nějakou jeho recenzi, doporučil tento článek: Recenze na Poslední argument králů

Pavla Lžičařová (šéfredaktor)

pavla.lzicarova@fantasyplanet.cz

Míla Linc (externí redaktor)

Roggeveev@seznam.cz