Po krátké pauze jsme zpět s naším seriálem pro všechny začínající (i pokročilé) recenzenty. Tentokrát jsme si posvítili na Jakuba Zahradníka z Pevnosti. Z jaké knížky mu bylo na zvracení, proč je důležité sloužit knize a čtenáři a kdo ho k recenzování přivedl?
Jak ses dostal k recenzování?
K tomu mě přivedl kamarád a rovněž recenzent Filip Gotfrid. Původně jsem psal do šuplíku, jednou jsem se mu o těchto svých pokusech zmínil a on mě vyzval, ať se zkusím nabídnout v Pevnosti. Nějakou dobu jsem odmítal, ale když mi dal přečíst některé svoje práce, pochopil jsem, že zase nepíši tak špatně, zkusil jsem to – a jak to dopadlo, to už čtenáři Pevnosti pár let vědí.
Projevuje se u tebe při čtení čehokoliv „profesionální deformace“?
Určitě ano. Při čtení mám malou část pozornosti neustále vyčleněnu podnětům, na kterých bude možno postavit recenzi, které pochválit či strhat, jakou větu použít jako motto. Čtu-li opravdu knihu na recenzi, udělám si poznámku na záložku, nečtu-li, tak se jen zarazím a nechám tužku ležet. Nemůžu ovšem říct, že by mi to vadilo, možná spíš naopak; víc si uvědomuju kvality knihy, snáz zachytím zajímavou myšlenku nebo dialog.
Kterou knihu jsi recenzoval nejraději a za kterou máš chuť poslat redaktora do pekla?
Tu nej- nej- bych nerad vybíral, ale hodně rád jsem například nedávno dělal Pekelné vynálezy od Phillipa Reeva. Jeho cyklus Kroniky hladových měst je opravdu psán perfektně a každá knížka z něj mě zatím vyloženě těšila. Mezi nejhorší texty pak patřilo Neviditelné město od Marie Harrisové – ubohý a trapný pokus napsat dobrodružku pro mládež jako telenovelu. Z té mi bylo na zvracení hodně dlouho.
Prozradíš něco ze svých fíglů?
Snažím se sloužit knize a čtenářovi. Když je důvod, tak upozorním na věc, která možná s vlastním textem přímo nesouvisí, ale mohla by někoho potěšit, nebo naopak. Kniha je pro mě víc než jen řada písmen a nevím, jestli bych recenzování nepověsil na hřebík, kdyby teď najednou celý svět přešel jen na e-knihy.
Co je podle tebe nejhoší recenzentská chyba?
Když se čtenář nemůže na svého recenzenta spolehnout, když ten mění názor. Já sám si všímám jmen recenzentů a zařazuji si je do podvědomí: s tím se shodnu, takže když něco pochválí, stojí mi za to si to přečíst, ten je naopak naladěn na úplně jinou vlnu, takže na jeho doporučení bych neměl dát, apod. Co se ovšem občas nestane (jinými slovy: co se mi nedávno stalo): vím, že Mirka Spáčilová z Mladé fronty má hodně odlišný názor na filmy – kdysi pochválila Den nezávislosti. Jenže pak jde do kin film 2012 téhož režiséra a hle: beze studu a červeně na tváři tatáž Spáčilová píše, že Emmerich vlastně nikdy příliš neuměl dělat filmy a že snímkem 2012 to jenom potvrzuje. Tak sakra, co si ta ženská o tom Dnu nezávislosti vlastně doopravdy myslí? A co si doopravdy myslí o všech ostatních filmech?
A co naopak považuješ za majstrštyk?
Napsat recenzi tak, aby čtenáře hodně pobavila, ale aby recenzent při té zábavě neztratil ze zřetele recenzovanou knihu.
Která z recenzí tvých kolegů tě zaujala nejvíc a proč?
Kdysi dávno recenze na Cameronův Titanic v Cinemě, už nevím od koho. Její autor se v ní vyznával z toho, že love story mezi diCapriem a Winslettovou ho tak uchvátila, že v duchu režiséra prosil, ať ten ledovec odkloní, ať se Titanic nepotopí, ať to oba přežijou, ať se ta strašlivá katastrofa – kvůli které jsme my všichni ostatní na ten film šli – vůbec nestane. Jednak to podle mne do recenze nepatří, ale hlavně jsem si do té chvíle nedokázal představit, že by něco takového mohl tvrdit chlap…!
Poprosili jsme Jakuba pro ilustraci o link na nějakou jeho recenzi, doporučil tento článek: Recenze na komiks Terminátor 1
Pavla Lžičařová (šéfredaktor)
pavla.lzicarova@fantasyplanet.cz
Míla Linc (externí redaktor)
Roggeveev@seznam.cz
“K tomu mě přivedl kamarád a rovněž recenzent Filip Gotfrid.” ;-D
kamarádi?
No, já náhodou na jednom conu jednou zažil, kdy se Filip Gotfrid pohádal s Jakubem Zahradníkem, a fakt to nebyla prdel. Proto si myslím, že tihle dva kamarádství jen předstírají… Jinak si jdou normálně po krku. Nebo se mýlím, Filipe?
“Když se čtenář nemůže na svého recenzenta spolehnout, když ten mění názor.”Já tedy nevím, ale mě vždycky štvala představa, že by něčí vkus měl být neměnný. To čtenář ani recenzent opravdu nemá nárok na nějaký duševní vývoj?Nebo se tu snad nikomu nestalo, že by změnil s odstupem času svůj názor?
Taky si myslím, že člověk a tudíž i recenzent dozrává (i když Spáčilová je v oboru už hodně dlouho) a tudíž upravuje své názory, ale neměl by je měnit radikálně a rychle.
Mě vždycky zajímalo jestli mezi Zahradníkem a Gotfridem něco náhodou není. Ti dva spolu buď chodí, nebo jsou kamarádi na život a na smrt 🙂