Recenzenti recenzentům 2 – Jiří Popiolek

Jak ses dostal k recenzování?

Na gymnáziu jsem rád čítával recenze v časopise Melodie a vždycky jsem chtěl zkusit něco podobného. A když se kamarád stal na začátku 90. let editorem novin jménem Moravskoslezský den, tak jsem mu několik svých pokusů o recenze vnutil. První dvě si pamatuji přesně – byly na desku Underpop kapely Tichá dohoda a na Příběh inženýra lidských duší od Josefa Škvoreckého. Obě veskrze pochvalné, protože jsem si sám vybral, na co vlastně budu psát (o totéž se ostatně snažím dodnes, protože na rozdíl od některých svých kolegů nerad autory a knihy popravuji). K fandomu a fantastice jsem se dostal až později – a tam mi „recenzentskou kariéru“ nastartoval časopis RAMAX Libora Marchlíka.

Projevuje se u tebe při čtení čehokoliv „profesionální deformace“?

Projevuje. U mě dokonce dvojnásobná. V podstatě neustále se ve mně při čtení bije korektor s recenzentem – a čtenář úpí někde v pozadí. Nevím, co s tím dělat, protože už jaksi nemám ze čtení takový požitek jako dřív.

Kterou knihu jsi recenzoval nejraději a za kterou máš chuť poslat redaktora do pekla?

Rád recenzuji knihy, u kterých se mám čeho chytnout, tedy takové, které jsou buď hodně dobré, nebo hodně špatné. Největším problémem je kniha průměrná. Z tohoto hlediska se mi strašně dobře psala v poslední době třeba recenze na Nadaci, kterou stále považuji za jedno z nejgeniálnějších děl žánru (ano, jsem staromilec). Ale podotýkám, že těch recenzí píšu hodně, takže už při psaní nějakou obzvláštní extází nepociťuji nikdy.
Jedinou knihou, se kterou jsem opravdu měl problém, byl Paoliniho Eragon. Ale už jsem to po těch letech Tomášovi odpustil.

Prozradíš něco ze svých fíglů?

Žádné nejsou. Opravdu. Někdy se to tak sejde, že se recenze v podstatě napíše sama (a tam o žádných obzvláštních fíglech nevím) – a když se nevede, tak není nač být hrdý, tam je to pouhé řemeslo, obalující kostru jednoho neměnného mustru.

Co je podle tebe nejhorší recenzentská chyba?

Takových chyb je hodně. Za prvé – recenzent musí knihu dočíst, aby ji mohl zrecenzovat. Za druhé – musí ji umět žánrově zařadit a pochopit, co bylo cílem knihy. Za třetí – nikdy si v recenzi nesmí vyřizovat osobní účty s autorem nebo nakladatelem (tomuhle říkám Rejžkův nenávistný syndrom). Za čtvrté – recenzent nesmí být středobodem svého textu – tím je vždycky kniha. Nemám rád recenzenty, kteří si na knihách něco potřebují dokázat, nebo ty, co jakkoli exhibují – recenze je služba veřejnosti, ne forma sebeprezentace. Podobných chyb je pochopitelně víc, ale tyhle vnímám jako nejklíčovější.

A co naopak považuješ za majstrštyk?

Pokud se z recenze dozvím, jestli mě kniha bude bavit – a proč by mě měla bavit. A abych to rozepsal konkrétně, jsem fanoušek určitého subžánru – patřím do cílové skupiny této knihy? Když ano, jak autor zvládl řemeslo, případně jestli k němu přidal nějakou nástavbu. Tečka. Nic dalšího z recenze vědět nepotřebuji.

Která z recenzí tvých kolegů tě zaujala nejvíc a proč?

Na tuhle otázku nedokážu odpovědět. Recenze není kniha, abych si ji nějakým způsobem pamatoval navěky. A neřeknu ani konkrétní jména všech recenzentů, které považuji za kvalitní, protože bych určitě na někoho zapomněl – a navíc recenze není skok do dálky, aby byla její kvalita objektivně změřitelná.

Poprosili jsme Jirku pro ilustraci o link na nějakou jeho recenzi, doporučil tento článek: Recenze na Židovský policejní klub