Recenzenti recenzentům 2.3 – Kamil Fila

1. Jak ses dostal k recenzování?

V nějakých 16 letech jsem začal napodobovat články v Cinemě a taky ve Score a Levelu, prostě jsem si psal takový vlastní fanzin – divácký a herní deníček a šířil jsem to na disketách mezi kamarády. Důvod byla možná touha patřit aspoň virtuálně mezi lidi z určité komunity. Je dobré upozornit, že v té době neexistoval internet, čili virtualita nějaké komunity filmových nebo herních fanoušků byla mnohem vyšší než dnes. Bydlel jsem na vesnici a chodil na gympl na malém městě – Praha, „kde se všechno odehrávalo“, byla vzdálená.

Když jsem se dostal na vysokou školu v Brně (původně jsem chtěl žurnalistiku a sociologii, nakonec jsem se dostal na filmovou vědu a filozofii), tak si mě tam všimnul můj učitel Jaromír Blažejovský a nabídl mi, abych na Letní filmové škole psal pro zdejší deník.

Z fakulty sociálních studií si mě zase všimnul Jakub Macek, protlačil nějaké moje texty na studentský server Sever.cz a potom něco do Živlu (a pak taky do Metropolisu). Pak mě zase odsud oslovil Ivan Adamovič (který se s Mackem znal přes SFFH fandom) pro své jiné projekty (dnes zaniklý Inzine.cz, později pak v Hospodářských novinách).

Když už pak byl rozšířenější internet, byl jsem hodně na diskusních fórech (Průvodce.cz, Okoun.cz, Lopuch.cz), kde bylo poměrně dost filmových publicistů a vedly se tam dlouhé debaty o filmech. Už nevím, kdo mě vytáhl na Filmpub (buď Marek Žilka, nebo Tomáš Vyskočil), kdo na Filmweb (asi Kateřina Grossmanová, dnes Papstová), do Varů si mě na blog pozval Tomáš Baldýnský a nějak přes Františka Fuku a Alenu Prokopovou jsem se dostal do Cinemy v roce 2003.

Do Cinepuru jsem se dostal nějak přes mého učitele Petra Szczepanika a pak, když už jsem bydlel v Praze, jsem se seznámil s lidmi z okruhu tohoto časopisu a ti mě pak vzali do redakce. To bylo v roce 2006. V roce 2008 mě pozval na zkoušku do Aktuálně.cz můj spolužák Roman Gazdík, který tam pracoval. Nakonec tam na mě vsadil šéf kulturní rubriky Pavel Kroulík. Tím vším chci naznačit, že psaní do médií je prostě otázka jisté náhody a štěstí, kdo vás osloví a jak si s kým sednete.

Měl bych ale zdůraznit, že většinou jsem vůbec nepsal recenze, ale spíše tematické články a portréty. Recenze jsem moc psát nechtěl a dodneška si myslím, že nepíšu tradiční recenze, ale spíše kritické úvahy. Zároveň se mi ale příčí přesné vymezování toho, co to je recenze a co už ne. V zahraničí na toto puritánství dávno rezignovali. Spousta lidí si plete recenze s anotacemi a přehlíží, jak v poslední době zbujelo PR okolo filmů – vůči němuž se kritické psaní musí vymezovat.

2. Projevuje se u tebe při sledování čehokoliv „profesionální deformace“, nebo si umíš film užít jako „normální divák“?

Jednak si myslím, že nic takového jako „normální divák“ neexistuje. Každý z nás do procesu sledování filmů zapojuje svoje předchozí znalosti a zkušenosti – nejen životní, ale i zkušenosti s filmy a uměním obecně. Čili mírně utopický předpoklad je, že všichni jsme v průběhu života stále citlivější a pozornější diváci. Znalosti člověka nesvazují, ale obohacují; pomáhají mu prožívat film hlouběji. Mají to i jinak poměrně nekritičtí fanoušci, kteří znají zákulisí vzniku určitých děl, má to každý v nějaké podobě u každého filmu, i takového, který se sám prezentuje jako „bezmyšlenkovitá zábava“.

Za profesionální deformaci tedy nepovažuju to, že si uvědomuju formu, jakou je něco uděláno, nebo pochytím přímé odkazy nebo nepřímou návaznost na jiná díla. Profesionální deformace je „dívat se na film, abych ho mohl hodnotit“, deformací je přílišná estetická distance, chladný vztah k dílu, touha jen si odškrtávat položky – příběh, kamera, herecké výkony, triky a pak to všechno sečíst a vydělit. Profesionální deformace nebo spíš už patologie je film opravovat, hrát si ex post na dramaturga a radit tvůrcům, co mělo být uděláno jinak.

Můj přístup je organický – do filmu se vnořím a pak se snažím vyložit, co znamená v kontextu určitého žánru a dnešní kultury vůbec. Jdu tím samozřejmě za hranice toho, „co tím chtěl říci autor“, ten jednak ve filmu není jeden a jednak si tvůrci mnohé věci nemusejí uvědomovat.

No, a pokud otázka zněla, jestli se na nějaké filmy koukám i jen tak, aniž bych měl povinnost o nich psát, tak ano, koukám. I na seriály, o těch nepíšu skoro vůbec.

3. Který film jsi recenzoval nejraději a za který máš chuť poslat režiséra do pekla?

Dobře se píše o jakémkoli špatném filmu – vyjasňovat chyby v komunikaci je zajímavé. Těžké je psát o dobrých filmech, aby je člověk svojí chválou spíš nepoškodil. Nejhůř se píše o průměrných filmech, snažím se toho vyvarovat a předem odhadnout, na co vůbec nechodit.

U filmů sice má člověk tendenci svalovat všechno na režiséra, ale to má cenu hlavně u osobních uměleckých filmů. Jinak jde spíš o různé vedlejší následky svázané se studiovým systémem výroby. Hollywoodské filmy obzvlášť reagují na nějakou společenskou poptávku, případně se snaží vytvářet trendy – čili člověk pak polemizuje s něčím mnohem obsáhlejším, než je „autorská vize“ nebo „individuální schopnosti režiséra“.

Jasně, že existují režiséři, které z různých důvodů nesnáším, ať už proto, že vím, jací to jsou lidé, nebo proto, jaký světonázor svými filmy šíří. Ale primárně vždycky vycházím z jednotlivých filmů a jejich strukturních vlastností. Proto mi nedělá problém třeba pochválit něco od Michaela Baye, i když si myslím, že to musí být nesnesitelný idiot. Naopak, můžu mít někoho lidsky rád a fandit mu v tom, o co se snaží a přitom nebýt některým jeho počinem přesvědčený, že se mu to podařilo (třeba poslední filmy Jana Švankmajera). A můžu dokonce pochválit i někoho, s kým nesouhlasím, ale vidím, že se mu podařilo zhmotnit svou vizi a já ji beru jako možný náhled na svět – příkladem může být třeba Bohdan Sláma s jeho poetizací chudoby.

4. Co podle tebe musí splňovat ideální film?

Nesnažím si vytvářet žádné ideály. Nemyslím si, že film musí mít dobrý příběh, nebo že vůbec musí mít příběh, že je nutné identifikovat se s postavami, že mi film musí říkat jen to, co si už myslím, a utvrzovat mě v tom, čemu věřím. Netrvám na tom, že každý film musí vtáhnout dovnitř, protože někdy divák má vynaložit snahu sám. (Filmy zkrátka nemusejí být jen iluzivní, můžou být i anti-iluzivní a neznamená to, že jsou absolutně nezáživné.) Nemyslím si, že by forma měla být podřízena vyprávění a neupozorňovat na sebe. Nemyslím si, že filmy mají propagovat jen pozitivní hodnoty a nemyslím si, že tvůrce filmu, který nepropaguje pozitivní hodnoty, musí být špatný člověk.

Jediné, na čem si trvám, je, aby film poskytoval hodně formálních podnětů a ty se komplexně propojovaly. Samozřejmě, že mě u žánrových filmů víc baví, když se snaží originálně podkopávat zavedená pravidla, než že se jich pouze drží.

Taky mi nevadí silně stylizované filmy a určitá umělost. Ale jsem háklivý na to, když se film tváří realisticky a nakonec je nepoctivý v detailech a celkově neautentický. Mnohem vstřícnější než k hrám na realitu a hluboký prožitek jsem ke hrám s překračováním fikce a reality – myslím, že (jistě ne jediná správná, ale rozhodně vzrušující) budoucnost filmu je v zapojování různých prvků dokumentu, reality show apod.

U filmů taky hledám nějaký originální rytmus, barvu obrazových textur, nově (vy)nalezené zvuky atd. Vadí mi, když jsou kinofilmy ovlivněné statickou placatou televizní estetikou. (Na druhou stranu, mnoho seriálů dnes takových není.)

5. Prozradíš něco ze svých fíglů?

Čtu si recenze a názory lidí, kteří jdou proti konsensu. Z nich se dá dozvědět velmi mnoho. Okolo každého filmu si dělám hodně rešerší, nepíšu z hlavy. Každou recenzi stavím tematicky, jako úvahu nad něčím, jako detektivku, kde je na konci (nebo kdykoli jinde) potřeba odhalit zápletku a říct „kdo je vrah“. Texty stavím jako hru argumentací, snažím se mluvit za více skupin; jsou to vlastně meta-kritiky. Jsem si vědom růzností názorů. Nesnáším ale frázi „sto lidí, sto chutí“ nebo dokonce „názorů“. U většiny děl najdete vždy tak tři čtyři názorové skupiny, málokdy víc. A z těchto skupin si při psaní vyberu tu, kterou chci hájit. Klidně bych mohl napsat recenzi i s jiným vyzněním, ale nechci to hrát na víc stran. Je lepší, když si text čtenáři pamatují jako názorově vyhraněný.

Důležitý je první odstavec, s tím se trápím vždycky dlouho. Pak si taky musím napsat konec, ke kterému chci dojít. Pak ten zbytek scvaknu mezi to. Vyhazuju zbytečná slova a kudrlinky. Snažím se psát co nejméně knižně. Rozděluju delší věty na kratší a celkově střídám delší a kratší věty. Používám „šrapnely“, abych udržel pozornost čtenářů. Snažím se, aby v každé recenzi byla jasně pamatovatelná věta.

Taky se snažím být upřímný, jak jen mi to dané médium, kde text vyjde, dovolí. Nesnažím se hrát si v textu na lepší osobu, než jsem v reálu. (To je u kritiků nesmírně svůdná póza.) A zároveň kritiku beru jako představení, kde i kritik hraje nějakou roli – tohle mi nejlépe vysvětlil právě Jaromír Blažejovský. Neutralita je mýtus. Když nevystupujete jako individualita, vystupujete jako instituce – a to mi připadá horší.

6. Co je podle tebe nejhorší recenzentská chyba?

Být fanoušek (= nemít kritický odstup, mít omezený slovník). Být prodlouženou rukou distributora (= být různě zkorumpovaný, zavázaný, podlézavý; řídit se výhradně tím, co píšou PR materiály, nebo to bez úprav přejímat). Být naivně přesvědčený o tom, že dívat se na filmy je dobré (podléhání magii filmu). Být naivně přesvědčený, že umění je dobré a automaticky sbližuje lidi (neschopnost vidět, že umění kastuje lidi). Převypravovat děj. Psát jen pro cílovou diváckou skupinu určitého filmu. Používat fráze, klišé a floskule. Nestát si za svým názorem a schovávat se alibisticky za někoho jiného. Vyhýbat se přemýšlení, zakazovat sobě a ostatním přemýšlet (to je mor poslední doby). Nesledovat vývoj a neustále se odvolávat jen ke starým vzorům. Domnívat se, že lze napsat objektivní recenzi. Neargumentovat (problém 90 % recenzentů).

7. A co naopak považuješ za majstrštyk?

Když mi autor recenze dokáže dílo „otevřít“ a dát nahlédnout tak, jak se to mně samotnému nepodařilo – a přitom, tenhle alternativní pohled má vnitřní konzistenci. Když někdo dokáže něco výstižně pojmenovat – stačí jen heslem nebo vtipem. Filmy jsou dost velké politikum a nejde setrvávat jen u okouzlení obrázky nebo u toho, že něco byl dobrý výplach. Pokud chybí poznání, od čeho bylo potřeba si oddechnout (a není to pokaždé stejné), a čím se zážitek krásy odlišoval od každodennosti, pak je takové psaní jen onou prodlouženou rukou píáristů.

8. Která z recenzí tvých kolegů tě zaujala nejvíc a proč?

Z českých čtu soustavně Ondřeje Štindla, Alenu Prokopovou, Jana Gregora a Vojtěcha Ryndu, bavilo mě, jak psával Tomáš Baldýnský. Tito publicisté pro mě naplňují definici toho, co jsem uváděl v předchozí odpovědi – včetně toho, že si s nimi rád zapolemizuju. Nejde o to s někým souhlasit, jde o to obohatit se jiným pohledem na věc, nebo aspoň pochopit, proč si někdo něco myslí.

Jinak samozřejmě sleduju Cinepur a lidi z něj, pokud píšou jinam (nejpsavější je asi Oto Horák, nejvyhraněnější Zdeněk Holý). Některé z nich, jako například Antonína Tesaře, se mi podařilo oslovit i pro Aktuálně.cz. Na CSFD se mi zdají nejlépe vyprofilovaní Vítek Schmarz (Marigold) a David Rychta (betelgeuse). Pokaždé mám radost, když objevím nový text Jaromíra Blažejovského; zajímají mně i postoje největšího českého cinefila Milana Klepikova.

Každý týden jinak sjíždím Rottentomatoes a Metacritic a vybírám si tam anglicky psané recenze. Jmen by asi bylo hodně; jeden z těch, kdo jde velmi často proti konsensu, je Armond White. Za špičkového kritika pokládám Jonathana Rosenbauma, od toho jsem si koupil i několik knížek.

Rychlorecenze mě baví od Františka Fuky a Jiřího Pavlovského – i když oni se snaží hrozně dávat najevo, že nejsou intelektuálové. V něčem jim nechybí zdravý kritický rozum a v něčem se až zoufale nechtějí dál vyvíjet, ačkoli inteligenci na to mají.