Recenzenti recenzentům 2.1 – Daniel Storch

Jak ses dostal k recenzování?

Ahoj, zdravím všechny čtenáře Fantasy Planet. Třebaže to asi nebude moc originální, k filmové publicistice jsem došel zásluhou rodný krve, mojí mámy, která po značnou část života pracovala jako redaktorka a posléze šéfredaktorka dnes už neexistujícího časopisu Kino, po revoluci Kinorevue. Už jako mrňouse a potenciálního pionýra, když se mi podařilo pořádně zaškemrat anebo když škola vyhlásila den zavřených dvěří, mě tahala po projekcích a já s vykulenou bulvou hltal všecičko, co to úžasně velký plátno nabízelo. Dělal jsem si výstřižky do sešitů, lepil si na zeď plakáty, před spaním si pročítal Filmové přehledy a Film a dobu, po listopadu došlo na video… prostě jsem svět pohyblivých obrázků baštil, jak to jenom šlo. A to mi tak nějak zůstalo dodnes. První článek, za kterej jsem dostal zaplaceno, pak přišel někdy kolem sedmnáctého roku života, ale rozhodnutí, že se chci psaním živit, to padlo už na základní škole.

Projevuje se u tebe při sledování čehokoliv „profesionální deformace“, nebo si umíš film užít jako „normální divák“?

To je docela těžký říct. Co si budeme povídat, recenzent je poměrně obyčejnej člověk, žádnej superdivák, co by v kině levitoval nad sedačkou, obalenej obláčkem vesmírný kinematografický moudrosti. Ale je fakt, že chodit se do kina pobavit, je těžší a těžší. Čím víc člověk s filmem žije, tím víc v něm hledá svoje objektivně – subjektivní kritéria, který rozšiřujou klasický „líbí – nelíbí“ na „líbí – nelíbí, protože a, b, c, d, x, y…“. A s počtem zhlídnutejch filmů stoupá rychlost, se kterou vycítíte, jak moc vám ten danej snímek sedí, případně proč vám vadí. Ale předpokladám, že to má asi ledaskdo. A stejně tak ledaskdo asi dokáže i dopředu odhadovat pointy, vývoje zvratů, podobu dramatickýho oblouku, vidí pokaňhanej střih a podobně. Takže asi tak nějak. Každopádně užít si film rozhodně dokážu, jen musí stát jako celek za to.

Který film jsi recenzoval nejraději a za který máš chuť poslat režiséra do pekla?

Na tohle se asi nedá úplně odpovědět, nebo je to přinejmenším stejně složitý, jako vymyslet něco kloudnýho na otázku, jakej film máte nejradši a kterej vás naopak nejvíc prudí. Jsou jich desítky, na obou stranách šraněk. A když bych chtěl zůstat v rámci fantastickejch žánrů, musel bych třeba přiznat, že například v případě hororů, kterejch mám v Pevnosti asi nejvíc, byste museli poslat do kafilérie skoro všechny režiséry, kteří momentálně v žánru hrůzy pracují. Na jeden povedenej kousek je to tak sto zabahněnejch, odfláknutejch, z nejrůznějších důvodů nahnilejch plev, který nikdy neměly vyrašit nad hlínu. A z kladnejch recenzí… takhle z fleku mi vytane moment, už je to pár let zpátky, kdy jsem mohl psát o posledním Pánovi prstenů v director´s cutu. Ještě horký DVD přicestovalo kolem sedmý odpoledne, hotovy muselo bejt v osm ráno, celkem tak 10 000 znaků… byl to fofr, ale skvělej. Úžasně probděná noc s filmem, co si to zasloužil. Nakonec jsem celej text zazdil nějakou superpatetickou frází, ale tehdy jsem to tak vážně cejtil. Hezká vzpomínka.

Co podle tebe musí splňovat ideální film?

Když to hodně zobecníme, tak musí bejt silnej a chytrej ve scénáři, dějově maximálně poutavej, pohlednej, vynalézavej co do hry s divákem, atmosférickej, osobitej a se silným tvůrčím podpisem, dobře vypointovanej, alespoň trochu něčím originální, nemusej ho nutně hrát amatéři, hezká hudba potěší, a kdyby se navíc odehrával v nějakým příjemným prostředí, byly by to rozhodně body k dobru. Prostě se musí jednat o dokonalej soulad všech filmovejch komponentů. Ale takovejch superkompilací, pravda, není moc. Naštěstí je víc aspoň těch neideálních, na který se prostě jen hezky kouká. Třeba jako Zrození Planety opic. Anebo si dejte novýho Allena, Půlnoc v Paříži. Každýho, kdo má rád knihy, musí podobnej bijásek, kde se městem světel klátí nalitej Hemingway, chytit u srdce. Drive. Anebo z nejnovějších Alois Nebel. Jeho příběhová linka je vlastně šíleně plytká. No ale ta atmosféra, ta prostě bere bank. Je tam scéna bouřky, krátce před koncem, a já při ní měl husinu až na chodidlech. Tohle mě baví, proto se koukám na filmy a proto jsem si vybral práci, co dělám.

Prozradíš něco ze svých fíglů?

Eh, já asi žádný fígle nemám. Takže neprozradím. Snad jen můžu poradit drobnůstku, co se mi osvědčila – dělejte si při filmech poznámky, co vás průběžně zaujalo nebo naopak vytáčelo. Sice to mírně odvádí pozornost od plátna, alespoň do doby, než přestanete vnímat, že píšete ve tmě, ale zase je pak zajímavý si srovnávat svoje průběžný pocity s finálním dojmem. A samozřejmě, což ale asi není právě zde nutný připomínat, kdo chce psát, musí číst. Talent na psaní je sice pravděpodobně vrozenej a brousí se hlavně používáním, nicméně skrze knihy se krom všeho ostatního dá pochopit, v čem onen talent vlastně spočívá. Pokud byste se chtěl někdo do budoucna živit publicistikou a novinařinou, vězte, že nestačí jen mít co říct. Musíte to umět i prodat. Jedno bez druhýho prostě nemůže existovat.

Co je podle tebe nejhorší recenzentská chyba?

Těch je. Ale nejhorší je asi moment, kdy recenzent zapomene na to, že píše pro ostatní, a oddá se skrze písmena osobní tvůrčí samohaně. Hlavně že hezky škrábe pero a klape klávesnice. Jenže vytahovat se na filmy je hrozně snadný. Ale všímat si krom záporů i jejich kladů, byť třeba nenápadnejch, to už je těžší robota. A úplně největší dřina je koukat se na film opravdu pozitivisticky a rozkládat si ho v hlavě na atomy s tím, že každou částici pak hodnotíte zvlášť a teprve z pečlivýho vzájemnýho porovnání posléze dáte vzniknout výsledku. Nicméně ideálem recenze je maximální objektivita, a tahle cesta k ní plus mínus vede. Aspoň doufám. Což samozřejmě neznamená, že občas taky neulítnu. Vlastně se mi to stává nepříjemně často.

A co naopak považuješ za majstrštyk?

Asi právě to, když člověk usedne před plátno úplně prázdnej, bez jakejchkoli očekávání a předsudků, a třebaže je nutný tvorbu chápat v širokým kontextu, nechá na sebe působit čistě jen to, na co se právě dívá. Zní to snadno, ale není to zas taková prča, kór když do sebe valíte XY filmů a seriálů týdně. A popravdě mám docela rád věcnost. Slovní kudrlinky jsou hezký, ale musí je nést nějaká hlava, kterou stojí za to brát vážně. Zase, exhibovat slovním žonglérstvím umí každý druhý ohráblo, ale ne každej názor stojí za přečtení. Na to se jich světem toulá trochu moc. Je to propojený a umírněnost je pro mě spíš přednost. Obsah a forma si zasloužej rovnováhu. A článek pořádnýho autora. Názorově, literárně a nejlíp i lidsky.

Která z recenzí tvých kolegů tě zaujala nejvíc a proč?

Popravdě texty od kolegyň a kolegů dost flákám, ale ne proto, že bych byl namistrovanej trouba, kterej si myslí, že má pod postelí schovanou všechnu pravdu světa. Před filmem nečtu o daném snímku prostě jen proto, že nechci, aby se na mě dopředu nalepil cizí názor a já pak nad ním musel dumat a nějak se k němu stavět a potýkat se s ním. Člověk je chytlavý stvoření, s tím se nedá nic dělat. A po dokoukání, respektive po dochrlení vlastních písmen, zas pak už není moc času, protože se na člověka hrnou další texty. Psaní je fabričina, pokud si jím chcete vydělávat na chleba. To tak ještě, když se třeba s někým totálně rozcházím v hodnocení, tak najuknu, o co dotyčnému nebo dotyčné jde, ale jinak si jdu spíš vlastní cestou. Chápejte to třeba jako obranu osobní recenzentský identity. O to radši si ale počtu v normální filmový publicistice, která přináší jen informace a neklade si nároky, aby s ní člověk souhlasil, nebo jí naopak oponoval v jakýkoli intenzitě. Publicistický texty pro mě mají cenu profesní jako zdroj a učebnice a zároveň osobní jako pohlednice ze světa, kterej mám rád, kterej má tisíc tváří a do kterýho se pořád rád vracím. Kdyby nám s filmem tenhle vztah vydržel, bylo by to fajn.

Danova recenze na ukázku.