Proč mají princezny dlouhé vlasy (5)

Bylo pro mě překvapením, když jsem se v knize „Konec doby ledové“ (autor: Steven Mithen) dočetl, že po skončení poslední doby ledové bylo vnitrozemí Evropy dlouho liduprázdné. Vážně, uvnitř Evropy nežil ani človíček po dobu pěti, šesti, sedmi tisíc let. Jedinými osídlenými částmi Evropy bylo mořské pobřeží a pak ještě země jménem Doggerland.
Liduprázdná Evropa souvisí s naší teorií o vzniku pohádek. Než nám všechny dílky skládačky zapadnou na místo, musíme si udělat historicko-antropologický exkurs.

Trocha historie

Začneme paleolitem, který trval něco přes dva milióny let. Do paleolitu (starší doby kamenné) spadají i vaši dva oblíbenci Kopčem s Veverčákem (sákryš, jsou Štorchovi „Lovci mamutů“ pořád ještě povinnou četbou?). Evropu pokrýval místy ledovec a místy savana, po níž putovala stáda sobů. Migrující stáda sledovali lidští lovci a další predátoři. Všem se dařilo dobře: sobům, mamutům, srstnatým nosorožcům, šavlozubým tygrům, jeskynním medvědům – i pravěkým lovcům. Pak se však něco stalo. Poslední doba ledová skončila a nastal mezolit.
V mezolitu (tj. ve střední době kamenné) se oteplilo a Evropu pokryl listnatý les. Co to znamená? Zkuste se projít dubovým nebo bukovým lesem a uvidíte to sami. Na zemi leží silná vrstva spadaného listí. Žádná tráva. Dole je šero a stín, přímé sluneční světlo zachytávají koruny stromů. Žádná tráva, to znamená žádná potrava pro vysokou zvěř. Žádná vysoká zvěř, to znamená žádná potrava pro velké predátory. Mezolitičtí lidé se stále živili lovem a sběrem, najednou jim to však šlo mnohem hůř než dřív.
Samozřejmě, že i v mezolitické Evropě existovala území, kde duby a buky nedokázaly zakořenit. Bažiny, kamenitá předhůří, záplavové nivy velkých řek. Tam se mohla vysoká zvěř napást do sytosti. Takovýchto „potravních kapes“ však bylo málo a nacházely se daleko od sebe. Další skutečností je, že mezolitický člověk se na seznamu prestižních predátorů nacházel až někde vespod. Porovnejme si lidskou tlupu třeba s vlčí smečkou. Vlci se řídí čichem, jdou po stopě zcela bez problémů. Větří kořist na velkou vzdálenost, aniž by ji viděli. U lidí je dominantní zrak a i když byli „lesní lidé“ vynikajícími stopaři, vizuální stopování zabere příliš mnoho času, který pak chybí lovcům a přebývá kořisti. Vlci jsou menší než lidé a potřebují méně potravy. Jejich reprodukční cyklus je rychlejší a intenzivnější (tři a více vlčat na jedno lidské dítě, rychlé dospívání vlčat).
A to ani nemluvím o medvědech, chytrých, silných, lidskými zbraněmi prakticky nezranitelných, kteří si ve svých teritoriích dokázali „udělat pořádek“.
Jednoduše řečeno: v mezolitické Evropě nebyl člověk tím vládcem, jakým by si přál být.

Podle Stevena Mithena ve vnitrozemí mezolitické Evropy nežili TÉMĚŘ žádní lidé. Jiní autoři (například Jiří Sádlo a kolektiv, kniha „Krajina a revoluce“) nejsou tak kategoričtí a připouštějí, že tu SNAD nějací „mezolitici“ přežívali, ale jen řídce a rozptýleně.
Ještě si řekneme zajímavost: začátkem mezolitu se sice oteplilo, ale značná část vody zůstala vázána v ledovcích, které odtávaly jen pozvolna. Hladina moří se nacházela mnohem níž než dnes. Z Asie do Ameriky se dalo dojít suchou nohou přes takzvanou Beringii, což byl široký pás pevniny (několik desítek kilometrů) v místech, kde se dnes rozlévá Tichý oceán. Nad mořskou hladinu vykukoval i Doggerland, který se na pár tisíciletí stal evropským centrem, střediskem obchodu i křižovatkou cest. Z Doggerlandu se dalo dojít na Britské ostrovy, na kontinent a snad i do Skandinávie.
Kde se tajemný Doggerland nachází? Vidíte ho na obrázku. Byla to podmáčená krajina plná trávy, vysoké zvěře a vodního ptactva. Jak moře stoupalo, Doggerland se zmenšoval, až nakonec zmizel pod hladinou. Sítě současných rybářů v těch místech občas vytáhnou parohový nástroj nebo pár keramických střepů.

Konečně se dostáváme k neolitu. Neolit není ani tak časové období, jako spíš technologická úroveň. Na některých místech Starého světa už zuřil neolit a jinde ještě přetrvával mezolit.
Neolit (mladší doba kamenná) rovná se zemědělství.

Takzvaná neolitická revoluce, tedy vznik zemědělství a chovatelství zdomácnělých zvířat, proběhla na Blízkém východě v 10. nebo 9. tisíciletí př. n. l. Zemědělství mělo své nevýhody, o kterých si povíme za chvíli, způsobilo však populační explozi. Z „úrodného půlměsíce“ na Blízkém východě odcházely po celá tisíciletí vlny vystěhovalců. Do vnitrozemí Evropy, pokrytého lesem, se kolonisté dostávali jen ztěžka, především údolími velkých řek. S sebou hnali stádečka koz a ovcí, na zádech vlekli osivo pro příští setbu. V naučné literatuře se píše, že kolonisté vypalovali les, aby získali místo pro svá políčka – takhle to možná fungovalo jinde, ale v Evropě nikoliv. Ať děláte, co děláte, vzrostlý listnatý les nevypálíte (je to vyzkoušené, nemusíte to experimentálně ověřovat). Boj s lesem se vlekl několik tisíciletí a teprve v baroku bylo zřejmé, že člověk začíná vítězit.
Při pronikání do nitra kontinentu zcela jistě docházelo ke kontaktům kolonistů s „lesními lidmi“. Ozvěna těchto setkání se dostala až do pohádek.
Samozřejmě: nemuselo jít nutně o kontakty „neolitiků“ s „mezolitiky“. Je jisté, že některé kultury zemědělců byly jinými zemědělci zdecimovány a zatlačeny do lesů. Z vyhnaných zemědělců se stali sekundární „lesní lidé“. Přežívali v neúživné krajině, živořili i několik generací, nebo se vzchopili a drancovali v zemědělských osadách.

Lesní obludy

Vezměte skupinu lidí a umístěte ji na izolovaném místě. Co se stane? Buď vyhynou, nebo se přizpůsobí. Pokud přežívají, brzy se začnou rozmnožovat výhradně incestem. Co znamená incest (sex s blízkými příbuznými) v praxi? Jednak občasnou slabomyslnost potomků, ale především akceleraci genetických defektů. Jestli má jeden z praotců (pramatek) křivé zuby, jiný deformovanou nohu a třetí zase odstávající uši, za pár generací tu můžeme mít kmen, jehož každý příslušník má „koňskou nohu“, uši jako plácačky a zuby mu takzvaně lezou z huby. K tomu připočtěte případné jizvové tetování a brutální piercing (kančí kel v nosní přepážce a podobně) a co tady máme? Kmen lesních oblud.
Tady se nabízí logické vysvětlení příběhů o jezinkách a divoženkách, které kradou z kolébek lidské děti a ponechávají tam své vlastní, zdeformované, obludné.

Trpaslíci

Jedeme dál. Vezměte skupinu lidí a umístěte ji na místě, kde toho není moc k snědku. Co se může stát? Během několika století se příslušníci kmene zmenší, čímž se zvýší pravděpodobnost, že populace přežije. Tomuto trendu se říká „ostrovní nanismus“. Netýká se jen lidí, ale zvířat obecně. Ostrovní nanismus dokáže vyprodukovat trpasličí slony (na Krétě), nebo populární „hobity“ z ostrova Flores, tedy lidi vysoké jen málo přes metr. Nanismus probíhá především na ostrovech, ale „potravní kapsy“ obklopené neúživným lesem, jsou také takovými ostrovy uprostřed oceánu.
Zmenšování příslušníků kmene se může dít velice rychle, stačí špatná výživa v dětství a po pár generacích tady máte „trpaslíky jako takové“.
V knížce „Keltské motivy v českých pověstech“ (Jiří Svoboda) jsem našel zajímavý názor: čeští permoníci a trpasličí kováři jsou ve skutečnosti zbídačení (zmenšení) Keltové, kteří po několika vojenských porážkách už jen živořili. V důsledku špatné stravy a příbuzenských sňatků se po několika generacích zmenšili na velikost „trpaslíků“, stále však dokázali zpracovávat železo. Na podporu této teorie uvádí autor nálezy minikoster dospělých lidí v hrobech z pozdní keltské éry.

Obři

Velikost lidí je geneticky nastavená už od dob paleolitu. Průměrný lovec mamutů měřil 185 cm a jeho věrná družka o deset centimetrů méně. My, současní lidé, se tomuto ideálu rychle blížíme. Neolitická revoluce sice způsobila populační explozi, ale také zmenšování průměrné výšky lidí v důsledku jednostranné rostlinné stravy. První (a druzí a další) zemědělci byli prostě podvyživení a mrňaví. Naše strava obsahuje hodně masa, proto je každá poválečná generace v průměru vyšší než ta předchozí, tento růst má však už brzo narazit na strop.
Zajímavý je takzvaný „japonský paradox“: když se drobní Japonci přestěhují do Ameriky a jedí místo rýže tamní stravu, děti své rodiče vysoko přerostou a vzrůstem se nijak neodlišují od ostatních Američanů.
Chovatelé „přebírali“ choroby od zdomácnělých zvířat, například spalničky pocházejí od koz. Nemoci mívaly daleko horší průběh než dnes (my už jsme adaptovaní a promoření), což rovněž dokázalo „zastavit“ růst.

Neolitická revoluce byla prostě šlápnutím vedle a ve skutečnosti nikomu neprospěla. Přinesla nemoci a epidemie, podvýživu, lokální přelidnění a nekonečnou dřinu na polích. Džin však byl vypuštěn z láhve a nebylo možné jej vrátit zpět. Jak podotýká Jared Diamond ve své knize „Třetí šimpanz“: deset podvyživených zemědělců dokáže utlouct jednoho statného lovce. Zemědělci přečíslili lovce a sběrače a nakonec zvítězili – v Evropě už hodně dávno, jinde (například v Americe) až koncem devatenáctého století.
Jsme u obrů. Když se drobní neolitičtí zemědělci (průměrná výška 160 cm) setkávali se statnými „lesními lidmi“ z bohatých lovišť, museli jim domorodci opravdu připadat jako obři. Uvědomte si, že s výškou se mění i celková robustnost těla.
Tipuji, že pro spoustu „lesních lidí“ se přistěhovalci stali vítaným zdrojem proteinů. Starousedlíci je prostě lovili a jedli. Z přímořských oblastí však do vnitrozemí přicházeli stále noví zemědělci, až jednou došlo k tomu, že nějaká silná vlna utloukla obry lidožrouty svými motyčkami.
A teď se stalo co? Právě jsme si racionálně vysvětlili pohádky o obrech lidožroutech.

Karkulka a lesní lidé

Možná, že ještě chodíte do školy a připadá vám, že máte málo prázdnin. Ve skutečnosti je to naopak, prázdniny jsou příliš dlouhé. Počítejte se mnou: letní (9 týdnů), zimní (2 týdny), jarní (týden), k tomu ještě pololetní a velikonoční. Dohromady to dělá přes tři měsíce. Když pak sami máte děti, nejlépe v kombinaci školák-předškolák, zjistíte, že jste v koncích.

Několik let jsme s manželkou neměli společnou dovolenou, střídali jsme se u dětí, ale stejně to bylo málo. Součet našich dovolených nepokryl třináct týdnů prázdnin. Kratší prázdniny jsme řešili tak, že jeden z nás šel do práce na osmou ranní a druhý se vracel po druhé odpolední. V polední pauze se někdo vrátil, zkontroloval děti a připravil jim oběd. Tehdy jsem pochopil pohádky typu „Neposlušná kůzlátka“.

V životě „zemědělců“ nastávají chvíle, kdy všichni dospělí musejí odejít z domova za prací. Děti je pak nutné indoktrinovat, aby „byly hodné“, aby se navzájem nemlátili dřevěným koníkem do hlavy, aby nevzali šroubovák a nezačali rozebírat televizi pod proudem a také aby, a to hlavně a především, nikomu neotevírali. K tomu v minulosti sloužily právě tyhle pohádky – jako odstrašující příklady. Původní verze vždycky dopadly špatně a vysvětlovaly dětem: nesmíte důvěřovat nikomu cizímu. Vlk sežral kůzlátka, protože otevřela vrátka. Jezinky + Smolíček = to samé. Vlk sežral Karkulku, protože nebyla dost opatrná. Baba sežrala děti, protože se nechaly vlákat do pasti.
Všimněte si společného jmenovatele příběhů: nebezpečí pokaždé přišlo z lesa. Pohádky zachycují strach rozptýleně žijících zemědělců z „lesních lidí“. Lesní lidé nemusejí být zrovna „mezolitici“, ale různí tuláci či zběhové, sami slabí, hladoví a vystrašení, ale smrtelně nebezpeční pro malé děti.
Pohádky obsahovaly i drastické podrobnosti. Když mi bylo asi tak sedm let, četla nám vychovatelka v družině pohádku o Perníkové chaloupce. Ježibaba roztápěla pec a vesele si prozpěvovala: „Nožky – křup! Ručky – křup! Ků-žička čer-ve-ná!“
Dobrý, což? Dneska by tahle verze asi neuspěla.

Moderní pohádky

I když to sem tak úplně nepatří, slíbil jsem, že se zmíníme o moderních pohádkách. Už jsme si uvedli, že původní příběhy byly buď určené dospělým (viz římská erotika a keltské návody k uctívání božstev), nebo měly děti vystrašit k smrti.
Moderní pohádky jsou však výhradně pro děti. A co víc: nesmějí děti ani frustrovat, ani stresovat. Takže jsou krotké, změkčené, zcenzurované, politicky korektní. Hororové prvky jsou pečlivě odstraněné. Od začátku je jasné, že klaďas zvítězí. V moderních pohádkách už nejsou žádní opravdoví záporáci. Vezměte si třeba svého času populární Arabelu: Rumburak nikoho neznásilňuje, nemučí ani nevraždí, je to jen nepříjemný protiva. Jo, kdyby tak Rumburak otáčel kouzelným prstenem a vykřikoval: „Všichni teď chcípnete hnusnou a bolestivou smrtí!“ – to by byla jiná.
Zmíním se o zakladatelích „moderních pohádek“. Tady jsme dospěli jsme do místa, kde budu „jenom naznačovat“. Takže naznačuji, následující úryvky jsou z Wikipedie, uvedené informace jsem však četl i jinde.

Hans Christian Andersen (1805 –1875) byl dánský spisovatel, který proslul jako jeden z největších světových pohádkářů. Podle některých literárních historiků jeho práce vyjadřuje utrpení z jeho odlišnosti. V tomto ohledu je jedním z nejvíce vypovídajících příběhů Malá mořská víla, která si vezme život, neboť nemůže být milována krásným princem. Hans Christian Andersen se zřejmě jen těžko vyrovnával se svou (alespoň částečnou) homosexualitou a právě Malá mořská víla se považuje za spodobnění jeho lásky k mladému Edvardu Collinovi, kterému napsal: „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce… mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím.“

Charles Lutwidge Dodgson (1832 –1898), známý pod pseudonymem Lewis Carroll, autor knih „Alenka v říši divů“ a „Alenka za zrcadlem“.
Byl znám jako uživatel marihuany.
Stal se známým fotografem. Jeho fotografie nahých holčiček byly dlouho považovány za ztracené, ale šest se jich po čase našlo, z čehož čtyři byly uveřejněny.
Oblíbené vysvětlení pro jednu konkrétní chybějící stránku z jeho deníku (27. června 1863) je takové, že byla vytržena kvůli tomu, že Dodgson ten den požádal o ruku jedenáctileté Alice Liddellové.

Konec naznačování. Snad jsem naznačil dost.

Proč mají princezny dlouhé vlasy

Už víte, co bylo nejcennější pro lidi, žijící v malých skupinách: bezvadné cizí geny. Žádné zlato, žádné drahé kamení, prostě jen to, čemu se říká „čerstvá krev“. Navzdory obecnému přesvědčení měly přírodní národy hrůzu z incestu. Pokrevním svazkům bránily zákazy i všemožná tabu – v tomhle byli „primitivové“ chytřejší než například Habsburkové.

Existovaly nejrůznější způsoby, jak si čerstvou krev zajistit. Loupeže žen. Výměna kus za kus, tedy slečinka za slečinku. Některé kmeny hostily cizince tak, že jim na pár nocí poskytly své dívky. Tohle řešení je oboustranně výhodné: cérečka zůstane doma, nové geny se přenesou do jejího dítěte a obohatí kmen – no a cizinec má taky radost.
Ve starém Řecku se dívky z dobrých rodin oddávaly švarným cizincům. Takovéto počínání se odehrávalo v chrámech, kde byly zřízeny speciální místnosti. Pokud došlo k početí, potomek byl automaticky považován za syna/dceru boha, jemuž byl chrám zasvěcen.
Pro kmen je výhodné, když přijme cizího bojovníka a ožení ho s některou ze svých dívek. Naopak je nevýhodné, když provdají (nebo prodají) dceru do jiného kmene. Ale i takhle (dcera pryč z domu) to probíhalo, například u prérijních indiánů. Dlouhodobě to totiž fungovalo jako „kus za kus“ a navíc se tím upevňovalo spojenectví velkorodin.
Některé věci se nemění a jedna z nich je tato: hrdina získal princeznu a odvedl ji domů, ke svému kmeni. Tím dosáhl nejvyššího vítězství, získal největší bohatství. Všimněte si: podobně to funguje ve westernech. „Princeznou“ je v tomto případě „nejkrásnější dívka z povodí Červené řeky“, nejlépe „učitelka z Východu“, tedy cizinka s jinými geny, než jsou místní.
A proč mají princezny dlouhé vlasy? Vlasy jsou indikátorem zdraví. Krásné a zdravé vlasy říkají: co vidíte na povrchu, najdete i vespod. Jinými slovy: „princezna“ s dlouhými a krásnými vlasy je silná a zdravá a porodí hrdinovi spoustu zdravých dětí.

Takže tohle je odpověď. Bylo to snadné, že?