Ze slunného Řecka a rozmařilého Říma se přesuneme na sever a povíme si o keltských příbězích. Nejsem žádný odborník na keltské mýty, ale jedno vím jistě: jsou divné. Jsou „disproporcionální“. Čas, prostor, roční období i velikost aktérů se v průběhu vyprávění libovolně proměňují. Postavy umírají, ožívají, umírají, ožívají. Svébytní jsou i keltští bohové. Nedá se s nimi vyjednávat jako s těmi řeckými, lze je pouze uchlácholit – cennostmi, uloženými v řekách a tůních, či lidskými oběťmi.
Je mi jasné, že proti tomuto tvrzení (Keltové = přestěhovaní Řekové) bude řada z vás hlasitě protestovat, ale takhle to tvrdí Robert Graves a kdo jsem já, abych mu oponoval?
Keltské a řecké motivy jsou si mnohdy podobné, což si ukážeme na několika příkladech. Keltové však vynalezli nová, originální schémata a výrazně jimi ovlivnili pozdější tzv. „evropské lidové pohádky“.
Jásón a Jiřík
Když si na internetu zadáte heslo „Iason“, vyplivne vám vyhledávač následující kresbu z etruské vázy. Je na ní Iásón, smutně visící z tlamy mořské obludy, čemuž užasle přihlíží bohyně Pallas Athéna. Původní řecké mýty totiž měly různé varianty. V jedné variantě příběhu plul Iásón s argonauty pro zlaté rouno a ve druhé variantě vykonával zdánlivě nesplnitelné úkoly (takové antické Mission: Impossible). Například měl dobýt poklad střežený mořskou obludou, což je epizoda, z níž pochází ilustrační obrázek.
Robert Graves k této (úkolové) verzi Iásonovské pověsti dodává: „Podobné mýty jsou běžné v keltské mytologii. O povaze (Iásonových) úkolů lze skutečně činit obhájitelné dohady z Příběhu o Kilhwychovi a Olweně (Graves na tomto místě uvádí i jiné keltské příběhy). Kilhwych se zamiloval do Olweny a její otec mu nařídil, aby zapřáhl plavého a strakatého býka, očistil vršek od trní a roští, osel ho obilím a zrno sklidil, to vše v jediném dni, a aby rovněž získal roh hojnosti a čarovný irský kotlík.“
Kotlík z keltských legend je pro nás velice zajímavý, později se z něj zřejmě stal „svatý grál“. Jedna z keltských pověstí vypráví o životodárném kotli, do něhož byli večer vhozeni mrtví bojovníci. Přes noc, za občasného zamíchání, byli povařeni a ráno vyskočili z kotle – živí a zdraví, plní bojechtivosti a testosteronu. Podle jiných pověstí má kotlík „pouze“ omlazující nebo uzdravující účinky.
Tady by se nám mohlo zdát, že jsme z variantního mýtu o Iásonovi dekódovali pohádku o tom, jak Jiřík splnil tři úkoly a získal Zlatovlásku. Jiřík měl přeci přinést živou a mrtvou vodu, což je ekvivalent oživujícího keltského kotlíku. Ve skutečnosti se však motáme v kruhu, protože příběhy se opakují. Vzpomeňte na pověst o Psýché, v několika bodech se shoduje s pohádkou o Zlatovlásce. Což třeba přátelští mravenečkové, kteří pomohli jak Psýché, tak Jiříkovi? A další očividná shoda: Psýché měla přinést vodu z pramene smrti a zázračnou léčivou mast, Jiřík zase mrtvou a živou vodu, což je to samé.
Příběhy se prostě opakují. Je tady však jedna skandální podobnost, která nemusí nic znamenat (ale může!). Řekněte si nahlas: „Iásón… Jiřík…“ Zní to podobně, viďte?
Keltské zvláštnůstky
Staří Řekové neměli žádný strach z čísel. Používali čísla podle chuti, potřeby a momentální nálady. Psýché splnila pro Venuši/Afroditu čtyři úkoly. Niobé měla sedm synů a sedm dcer. Herkules vykonal dvanáct hrdinských prací. Keltové však byli posedlí číslicí 3. Tři cesty, tři úkoly, tři bratři, tři sestry, tři sudičky, třikrát kohout zakokrhá atd. Trojka je vysloveně keltské číslo.
Typický je pro Kelty i systém „nepatrná příčina – fatální následek“. Například: „nikdy se nesmíš zeptat na mé jméno“. Nebo: „nikdy se nesmíš dívat škvírou do koupelny, když se zrovna koupu“. Protějšek dlouho odolává, ale nakonec se zeptá, nebo se podívá. Následuje katastrofa. To s koupelnou je z pověsti o víle Meluzíně (což je ta slečna s dovádivým rybím ocáskem).
Další keltskou specifikou je jev, který jsem nazval „časová dilatace“. Co to je? Ukážu vám to na modelovém příkladu.
Bylo, nebylo. Chudá dívčina se vydala do lesa a sbírala klestí. Vtom se před ní otevřela skála. Dívčina vešla dovnitř a našla tam spící rytíře. Jeden z rytířů byl zrovna vzhůru a požádal dívčinu, jestli by jim nepoklidila jeskyni a nenapojila koně. Dívčina se o všechno postarala, zabralo jí to celý jeden den. Rytíři se jí za to bohatě odměnili. Obtěžkaná zlatem se vydala ven z jeskyně… Pardon, dívčina byla možná obtěžkaná, ale tím zlatem byla obtížená. Prostě vyšla ven a zjistila, že zatímco ona zestárla o jediný den, svět venku poskočil o celých sto let…
Připomíná vám to pověst o Blanických rytířích? To je v pořádku, Blaník je totiž čistě keltskou záležitostí. Vlastně jsou to dvě keltské pověsti v jednom: jedna je o časové kompresi a druhá o mrtvých vojscích, které o svátku samhain vyjíždějí z kopců.
Ve kterých pohádkách se tahle časová dilatace projevuje? Například v té o Šípkové Růžence.
Šípková Růženka zpočátku vypadá jako čistě řecká pověst. Na začátku je věštba, což, jak jistě víte, je motiv z převážné většiny řeckých bájí. Dále tam máme nakrknuté božstvo, které se sadistickou rozkoší sleduje, jak se vyděšení rodiče pokoušejí věštbu oblafnout. Vyzrát na věštbu se však nepodařilo žádnému antickému hrdinovi a proto, v určený den, dojde k jejímu naplnění. Teď však přichází keltská časová dilatace. Růženčin zámek nejenže obroste trním, on je uzavřen do jakési časové bubliny. Podobá se to tzv. „stázi“, do které šoupli Dava Listera v seriálu Red dwarf.
Stejný motiv je i v pohádce o Sněhurce. Že ne? A co si myslíte, že byla ta křišťálová rakev, do které Sněhurku uložili, když se nacházela ve stavu klinické smrti?
Přímo slyším trpaslíka Prófu, jak křičí z plna hrdla: „Šmudlo! Stydlíne! Ještě není pozdě! Rychle šoupněte Sněhurku do stáze!“
Keltský návod k použití
Na tomto místě si ulehčím práci a překopíruji úryvek z knihy Anny Bauerové „Zlatý věk Keltů v Čechách“. Ukázka se týká keltských bohů a způsobu jejich uctívání
Rodině bohů podle dobových svědectví zřejmě dominovali Taranis, Teutates a Esus.
Taranis býval nejvyšším ze všech. Ovládal blesk a hrom, proto byl Římany přirovnáván k Jupiterovi. Ale současně byl i bohem slunce, proto byl zobrazován se slunečním symbolem podobným kolu s loukotěmi: Malá bronzová kolečka tohoto typu se běžně nalézají na oppidech, nosívala se zřejmě jako amulety. Často je můžeme vidět i na keltských mincích.
Druhý z nejmocnějších, Teutates, je líčen Caesarem jako bůh války. V Římě byl rovněž ztotožňován s Martem, ale mimoto i s jinými Olympany, takže bychom mohli mluvit spíše o bohu “smíšeného charakteru”. Keltové mu také říkali Toutiorix, Král kmene, a tvrdili, že naučil lidi řemeslům a obchodu. Vyznal se prý i v lékařství a na jeho počest sbírali druidové za úplňkových nocí jmelí z dubů.
Třetí – Esus – byl bohem větru. (Tedy jakýmsi “Větrníkem” podle naší lidové pohádky, zapsané Boženou Němcovou ¬O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku.) Vládl také stromům, protože se ohýbají ve vichru, a v protikladu ke vzdušným sférám i podzemí, v němž tkvi kořeny.
Těmto třem nejpřednějším byly přinášeny oběti, podle dávných tradic i lidské. Mezi obětované patřili především odsouzení zločinci (za nejhorší zločin se považovala vražda); ale jak zaznamenal Caesar: když nebylo k mání dost viníků, nahradili je nevinní.
Avšak smrt nebyla trestem pro viníka. Obětováním mělo být usmířeno božstvo, rozhněvané pro zlý skutek jedince na celý kmen. Anebo – v případě nevinného – příznivě nakloněno pro příští, z nějakého důvodu důležité období. Smrt se nepovažovala za zlo. Určitým trestem pro viníka byla smrti předcházející muka, která ho však současně očišťovala. Život bez váhání obětovali i dobrovolníci (podle Poseidonia), kteří si dali podříznout hrdlo, aby mohli do nového života následovat zesnulého krále kmene.
Každému ze tří hlavních bohů příslušel určitý způsob obětování. Taranis byl usmiřován upálením – vždyť byl bohem žhavého slunce a zapalujícího blesku. Caesar popisuje hořící modly upletené z proutí a naplněné živými lidmi.
Teutatovi se obětovalo utopením. Je popsáno, a dokonce zobrazeno ponořování oběti do kádě, ale tato koupel mohla být při slavnostech i symbolická. A naopak: obřadní káď nemusela být podmínkou, stačila jakákoliv vhodná vodní plocha nebo – jak doloženo – bažina.
Esus, Větrník, měl v oblibě oběšení na stromě. Zůstalo po něm pořekadlo. Když je mimořádně větrno, říkává se: To je vítr, to se musel někdo oběsit.
Napadlo vás to samé, co mě? Pohádka O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku je ve skutečnosti takovým keltským manuálem. Učiňte předepsaným způsobem tři lidské oběti – upálením, utopením a oběšením – a tím si zajistíte přízeň bohů… Tuhle verzi pohádky však dětem radši nevypravujte.
