Proč mají princezny dlouhé vlasy (2)

Pokračujte podle uvedeného schématu a podle chuti přidávejte další a další bizarní figury. Hrdina potřebuje nejméně tři společníky, horní hranice je omezená pouze trpělivostí vašich čtenářů a posluchačů. Když už máte pocit, že je podivínů dost, dostrkáte grupu na místo určení, aby se tam utkala s finálním bossem. Pak už probíhá boj. Wingmani opakovaně a v různých kombinacích používají své zvláštní schopnosti, hrdina nedělá nic, nanejvýš si zoufá. Nakonec je zlo poraženo, přičemž sidekickové odvedli všechnu hrubou práci (a samozřejmě i tu jemnou). Hrdina dostane princeznu a je rád. Kdo by nebyl?

Iásón a Argonauti

Praotcem všech putovacích příběhů je mýtus o Zlatém rounu. Děj je tento: královský trůn v Iolku si násilím přisvojil zlý Pelias. Právoplatným dědicem trůnu však byl jeho synovec Iásón, kterého, když byl ještě malý, ukryli před uzurpátorovým řáděním a svěřili do výchovy kentaurům.
Iásón po čase dospěl v muže a vydal se do Iolku, aby uplatnil svůj nárok. Když přecházel bahnitou řeku Anauros, stála na břehu stařena a prosila kolemjdoucí, aby ji přenesli. Nikdo se nad ní neslitoval, až teprve Iásón jí nabídl svá široká záda. Přenesl ji přes řeku a to se mu rozhodně vyplatilo. Stařena byla totiž bohyně Héra v přestrojení a od té chvíle Iásónovi pomáhala.

Tady si uděláme opáčko z minula. Pověděli jsme si už, že nejvyšší bůh Zeus měl plno levobočků (Dionýsos, Perseus, Hérakles, atd., atd.), kterým nestydatě nadržoval. Jeho božská manželka Héra všechny ty levobočky z celého srdce nenáviděla. Na oplátku protežovala ambiciózní mladíky, kteří NEBYLI Diovými syny.

Zeus a Héra

Pokračujme v příběhu: Iásón oslovil zlého strýce Peliada, že by jako převzal vládu nad Iolkem. Protože se setkali na veřejnosti, netroufl si ho Pelias jen tak zabít. Místo brutální vraždy řekl cosi v tomto smyslu: „Dokaž, že jsi opravdový hrdina! Jdi a přines mi z Kolchidy zlaté rouno!“
Tím si Pelias pěkně naběhl.

Výprava za zlatým rounem se stala opravdovým hitem. Nejlepší stavitel lodí, Argo z Thespií, postavil padesátiveslici, kterou pojmenovali podle něj (Argó). Na palubu se nahrnuli samí výtečníci:

Hérakles, největší silák, jaký kdy žil.
Pěvec Orfeus.
Dvojčata Kastór a Polydeukes, vyhlášení zápasníci.
Excelentní lukostřelec Faléros.
Vynikající plavec Eufémos.
Kalais, který uměl létat.
Peryklimenos, který dokázal měnit svou podobu.
Skvělý mořeplavec Nauplios.

A další. A další. Celkem čtyřicet devět mužů, z nichž každý měl nějakou speciální schopnost. Padesátá byla panenská lovkyně Atalanta.

Argó

Protože cestovali na lodi Argó, říkali si argonauti. Pluli, prožívali různé dramatické situace, až dopluli do Kolchidy. Tam zabili draka. Získali zlaté rouno a Iásón dostal princeznu.
I když… V původním mýtu to neprobíhalo tak přehledně, jak to tady vyprávím. Nic nebylo jednoznačné. Ano, argonauti prožívali různé „příhody“ – leckdy opravdu drsné a jindy drastické. Ano, získali zlaté rouno, JENŽE… Ano, Iásón dostal princeznu, ALE…

Létající koráb

Teď si přečteme další ukázku z naší oblíbené knížky ruských lidových pohádek „Krása nesmírná“, rok vydání 1957, ilustroval Václav Fiala.

Z Krásy nesmírné

Tu se začal i hloupý Váňuška chystat na cestu, hledat si štěstí. Matka mu dala s sebou černé kůrky, láhev vody a vyprovodila ho na zápraží.
Milý Váňuška šel a šel, až potkal chudého stařečka.
„Dej něco žebrákovi, mládenče!“
„Dal bych ti všechno, dědoušku, ale stydím se tě hostit spálenými kůrkami.“
„Nevadí, děťátko, laskavým slůvkem i hořká kůrka zesládne.“
Tak si sedli a rozvázali raneček.
Váňuška se podíval dovnitř – a co nevidí! Jaký zázrak, jaký div! Místo černých kůrek bílé pirohy, maso, pečená drůbež a v lahvici bílé víno. Najedli se i napili do sytosti.
Pak se stařeček zeptal: „Kam máš namířeno, Váňuško?“
„Ale car prý slíbil, že provdá svou dcerku za toho, kdo postaví létající koráb.“
„Copak ty umíš postavit takový koráb?“ „Ne, neumím.“
„Tak proč tam tedy jdeš?“
„I vždyť jsou na světě dobří lidé, třeba mě to někdo naučí.“
„Když myslíš, tedy tě to naučím já. Jdi do lesa, dojdi k prvnímu stromu, udeř do něho sekerou; padni obličejem k zemi a čekej. Až uvidíš hotový koráb, sedni do něho a leť do paláce, ale cestou seber každého, koho potkáš.“
Váňuška stařečkovi poděkoval, rozloučil se s ním a zamířil k lesu. Přistoupil k prvnímu stromu, klepl do něho sekerou, padl tváří k zemi a usnul.
K večeru se probudil a vidí, že na zemi stojí hotový koráb. Váňuška se dlouho nerozmýšlel a usedl do něho… V tom se koráb vznesl a vyletěl do vzduchu, jen pod ním borovice a jedle ohýbají vrcholky.
Váňuška letí, letí a tu vidí, jak si dole vykračuje člověk po jedné noze; druhou měl přivázanou k uchu.
„Buď zdráv, strýčku! Copak že skáčeš po jedné noze?“
„Ale kdybych si tu druhou odvázal, tak překročím jedním krokem celý svět…“
“Posaď se ke mně do korábu, budem kamarády.”

Dál už to známe, že? Kdybyste měli pochybnosti, podívejte se na obrázek: je tam tlusťoch, silák, střelec, skokan… Akorát místo Bystrozrakého se tam dostal Bystrouchý. Další děj pohádky „Létající koráb“ se odvíjí podle schématu: sidekickové se postarají, Váňuška dostane carevici.

Shoda mezi mýtem a „ruskou lidovou pohádkou“ mi připadá úžasná. Jen místo bohyně Héry je tam kouzelný stařeček.
Já to vidím takhle: pravzorem všech kouzelných stařenek a stařečků je bohyně Héra z řeckého mýtu o Iásónovi a argonautech.
No, nemusím tady obšírně mluvit o české lidové pohádce „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“, že ne? Rozumíme si.

Hrátky se zvířátky

Hlavní hrdina nemusí potkat Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Mohou se k němu připojit i všelijací živočichové. Uvedu příklad.
Někdy v roce 1968 jsem se stal hrdým majitelem dvou gramofonových desek, které jsem protáčel pořád dokola. Na jedné z nich byla pohádka „Drak dvanáctihlavý“. Hlavním hrdinou byl králevic. Žádné křestní jméno, žádné příjmení, prostě králevic. S tím se musíte smířit.
Králevic vyrazil do světa, aby si užil trochu toho dobrodružství. Jak tak putoval hlubokým lesem, obtěžovali ho různí predátoři: vlk, medvěd, orel. Vždy to probíhalo takhle: králevic napjal luk, že vlka (medvěda, orla) skolí, ale ten mu řekl: „Nestřílej, vezmi mě radši s sebou! Ještě mě budeš potřebovat!“
Takže králevic nestřílel a vzal je radši s sebou. A myslíte, že je potřeboval? To si pište, že ano! Vlk, medvěd a orel bojovali jako lvi. Všechno to vybojovali za králevice. A když se pak dým rozplynul, ležel dvanáctihlavý drak mrtvý na zemi a princezna byla zachráněna.

Zakončení pohádky „Drak dvanáctihlavý“ bylo čistě perseovské (viz minulé povídání). Na scénu se přihrnul nesympatický mamlas, který kompetentním orgánům tvrdil, že dvanáctihlavého draka skolil on sám. Prostě si chtěl přisvojit cizí zásluhy, tak už to v životě chodí. Králevic však s něčím podobným počítal. Zavčas vyřízl ze všech dvanácti dračích hlav jazyky, které pak předložil jako důkaz. Uspěl a princezna byla jeho.

To bychom měli draka dvanáctihlavého, odškrtneme si ho a můžeme jít ještě hlouběji.
Další variantou iásonovského mýtu jsou pohádky, které nepotřebují žádného králevice ani Váňušku. Zvířátka si vystačí sama se sebou. Putují, setkávají se a vytvářejí družinu: kozel, kohout, pes a kocour. Tyhle pohádky se jmenují různě: „Zvířátka a loupežníci“, „Zvířátka a Petrovští“, Brémští muzikanti“.

V knize „Krajina a revoluce“ (Jiří Sádlo a kolektiv) jsem objevil jinou teorii: pohádka „Zvířátka a loupežníci“ je ve skutečnosti alegorií o střetnutí mezolitických a neolitických kultur. Podotýkám, že autoři to mysleli napůl žertem. Dostaneme se i k tomuhle tématu (mezolitici versus neolitici), ale někdy příště.

Trocha optimismu

Říká se, že existuje pouze pět příběhových schémat, která jsou omílána pořád dokola. Také jsem slyšel, že je těch příběhových schémat devět. Těmhle teoriím nevěřte, nejsou pravdivé. Ano, jak jsem ukázal, existují schémata. Ale mimo ně je tady ještě OPRAVDOVÝ ŽIVOT.

Ve skutečném životě se dějí věci nesmyslné, dojemné, absurdní, nepravděpodobné. Nečekané. Ano, to je to slovo: nečekané. Něco očekáváte, ale ono se to zvrtne úplně jinam. Myslím si, vlastně jsem přesvědčený, že větší část příběhu o argonautech se skutečně stala. Je to záznam opravdové výpravy. Pokud máte zájem, přečtěte si úžasnou knížku „Zlaté rouno“, kterou napsal Robert Graves. Naleznete tam přesně ty situace, o kterých jsem mluvil: nepravděpodobné, nesmyslné, děsivé, dojemné. Tragické omyly. Plány, které selhaly. Výbuchy vzteku i výbuchy lítosti. Robert Graves popsal putování argonautů tak, jak se skutečně MOHLO stát. Bez magie a bohů tam, kde byste je čekali, ale s nečekanou špetkou nadpřirozena.

Dalším příkladem, že neexistují POUZE schémata, je Tolkienův Hobit. Jak jistě víte: Bilbo Pytlík se vydal do světa, obklopen tlupou potrhlých individuí. Trpaslíci, se kterými putoval, však neměli žádné zvláštní schopnosti, to naopak Bilbo Pytlík se postupně stal univerzálním všeumělem a stále je zachraňoval. V Hobitovi jsou sice určitá klišé, ale obrácená nečekaným směrem. A především: kdyby vše probíhalo podle schématu, získal by Bilbo princeznu a nebo, ještě lépe, ztepilou elfku. V Hobitíně by pak založil rod půlčíkoelfů. Takhle se to však nestalo.

Hrdinové získávají princezny pouze v provařených vyprávěnkách, které jsou zjednodušené (zdementizované) až na holou kostru řeckých mýtů. Proč tomu tak je (a proč mají princezny dlouhé vlasy), si povíme někdy příště.