Proč mají princezny dlouhé vlasy (1)

Nakonec se však dobrá věc podařila a v současných dobách je zmíněná víra brána jako něco běžného. Ještě jsem vám zapomněl říct tohle: nepřátelé hrdinu zabili, ale on vstal z mrtvých. Bylo to snadné, že? Jméno našeho hrdiny zní…

Dionýsos.

Vavřínový věnec

Dionýsos byl nemanželským synem hlavního řeckého boha Dia. K jeho nepřátelům patřila zejména bohyně Héra, Diova manželka. Ona totiž nenáviděla všechny Diovy levobočky – a že jich bylo.
Dionýsos šířil vinnou révu a všechno, co s ní souvisí, tedy především víno, ale i orgie spojené s vinařskými slavnostmi. Před Dionýsem měli na omamné drogy monopol kněží.

Povíme si něco o předdionýsovských drogách. Tak třeba vavřínový věnec. Určitě víte, že vítězové olympijských her dostávali jako důkaz výlučnosti vavřínový věnec. Důvod je tento: vavřín byl zaslíben bohům. Vavřínové listy mají halucinogenní účinky. Kněží žvýkali listy a dostávali se do transu: rozmlouvali s bohy, věštili budoucnost a tak podobně. Sportovec, který získal vavřínový věnec, byl postaven na roveň kněžím Mohl si žvýkat a rozmlouvat s bohy, dokud mu nedošlo listí.

Vavřín byl ovšem jen jedna z mnoha drog. Položím vám další kontrolní otázku: znáte město Mykény? A víte, co to slovo znamená? Má něco společného s mykologií… Jistě, přihořívá. Mykény, mykologie – to zní podobně. Doslova to znamená jednu konkrétní posvátnou houbu – muchomůrku červenou. Ta totiž od nepaměti sloužila po celém světě jako spolehlivý zdroj halucinogenních látek.
Vavřín, muchomůrky a podobné záležitosti vyžadují pečlivou přípravu. Musíte vědět, jak na to. Pokud dojde k chybě, uživatel se sice odebere k bohům, jenže už tam zůstane napořád. Dionýsovo víno bylo v tomto směru revoluční: z vína si málokdo způsobí takovou otravu, aby na následky zemřel. Vinná réva zvítězila, monopol kněží byl zlomen a všichni lidé teď mohli hovořit s bohy po libosti.

A proč jsem vám vlastně vyprávěl o Dionýsovi? Vsadím se, že většina z vás si myslela, že mluvím o úplně jiném věrozvěstovi… Z toho vyplývá ponaučení: příběhy se opakují.

O čem je tohle povídání

Možná vás překvapí (mě to teda překvapilo) když zjistíte, že evropské pohádky jsou toliko zjednodušenými mýty antického Řecka. Zjednodušenými? Já tomu říkám „zdementizovanými“. Původní komplikované a mnohovrstevné báje se rozpadají, z jednotlivých kousků vznikají pohádky. Někdy postačí jeden kousek, jindy dva anebo tři. Popelka, Jiřík se Zlatovláskou, princ Bajaja – to všechno jsou ubohé zbytky antických pověstí. Dokážu vám to.

Tady je na místě upozornění: budeme se bavit výhradně o evropských pohádkách, takže je zbytečné namítat, že u Eskymáků je to jinak. Budeme mluvit o takzvaných „lidových“ pohádkách. Na závěr se letmo dotkneme i „moderních“ pohádek a věřte, že to nebude veselé povídání.
Na pohádky se podíváme „inženýrským“ způsobem, což znamená jediné: nebudeme hledat složitosti tam, kde nejsou.
Začneme nejtěžším kalibrem, pramatkou evropských pohádek. Povíme si o Perseovi.

Inflace kouzelných věciček

Perseovým otcem byl Zeus. Tohle měl Perseus společné s Dionýsem, Héraklem a stovkami dalších.

Malá odbočka: nechci vás podceňovat, ale nevím, jak hlubokou brázdu do vás vyoralo české školství. Takže: Zeus, bez Dia, k Diovi – a pořád mluvíme o jednom a tom samém týpkovi, rozumíme si?

Už jenom samotné Perseovo početí bylo kuriózní. Králi Akrisiovi předpověděli věštci, že zahyne rukou svého vnuka. Milý Akrisius nelenil a jal se s věštbou bojovat. Svou jedinou dceru Danaé nechal uvěznit ve sklepě a myslel si, že na to vyzrál. Danaé ve sklepě určitě nepotká nikoho zajímavého, žádný vnuk nevznikne, Akrisios bude žít věčně. Jenže nepočítal s tím, že se Zeus do sklepa spustí v podobě zlatého deště. Netrvalo dlouho, asi tak devět měsíců, a Perseus byl na světě.

Co se dělo pak, znáte z filmu „Souboj titánů“, a tím myslím původní film z roku 1981. Akrisios nechal Danaé i s Perseem posadit do velké bedny, kterou pak hodili do moře. Bedna plula a plula, až doplula na vzdálený ostrov Seridos. Danaé, s malým Perseem v náručí, vystoupila z bedny živá, zdravá a plná konstruktivního optimismu…

Hele, ani jsme se nesnažili a už máme první výsledek, z mýtu nám odpadla pohádka o Plaváčkovi. Tohle však není původní řecký motiv, takovýchhle „plaváčků“ bylo plno, například Mojžíš.

Na ostrově Seridos vládl král Polydektes, kterému se Danaé ohromně líbila. Celá léta neúspěšně usiloval o její přízeň, snažil se jí vnutit manželství, nebo alespoň trochu té prchavé rozkoše. Zjevně propásl správnou chvíli, protože když se konečně rozhoupal k razantním činům, byl už z Persea silný mládenec, který dokázal Danaé před vlezlým smilníkem ochránit.
Polydektes si zoufal, Danaé byla pořád štramanda a on se o ní za ty roky ani neotřel. Přemýšlel, jak se Persea zbavit, a nakonec to vykoumal. Řekl mu cosi v tomto smyslu:
„Dokaž, že jsi opravdový hrdina. Jdi a přines mi hlavu Gorgony Medúsy!“
A Perseus šel.

Teď přichází ta část mýtu, ve které dostává Perseus dary. Bohyně Pallas Athéna mu věnovala zrcadlový štít a bůh Hermes srp. Aby bylo jasno, ten srp nebyl určený k polním pracím, ale k boji. Na obrázku vidíte, že je to pořádný kuchák.
Perseus potřeboval ještě pár okřídlených sandálů, přílbu neviditelnosti a kouzelnou mošnu. O tohle všechno pečovaly styžské nymfy. Co se stalo, popsal Eduard Petiška ve své knize „Staré řecké báje a pověsti“ těmito slovy: „V největším háji s vonnými keři tančily na palouku bosé nymfy. Perseus je požádal o střevíce, mošnu a přílbu a dobré nymfy mu ochotně všechno přinesly“.

Jak vidíte, některé věci zůstávají pořád stejné. Když je vaším otcem někdo významný, jako například nejvyšší bůh, všichni se mohou přetrhnout, aby se vám zavděčili.
Dále vidíte hyperinflaci kouzelných předmětů, za kterou by se nemusela stydět ani pohádková inscenace České televize:
Sedmimílové boty, eh, chci říct létající sandály…
Čapka neviditelnosti., tedy přílba neviditelnosti…
Kouzelná mošna, v níž se dá bezpečně uskladnit hlava Gorgony Medúsy a další toxický odpad….
Kouzelný meč, pardon, kouzelný srp…

Každá z těch věciček později posloužila jako jádro samostatné pohádky. Anebo několika různých pohádek.
A to jsem se nezmínil o tom, že od tří stařen vydundal Perseus oko a zub. Bylo to jediné oko a jediný zub, které ty nebožačky měly, navzájem si to půjčovaly. Perseovi oko a zub k ničemu nebyly, později to hodil do Tritónského jezera.
Protekční hajzlík.

Kašpárek, Šmidra a zlá hydra

Medúsa měla zvláštní schopnost – kdo se na ni podíval, ten se proměnil v kámen. Proto měl Perseus zrcadlový štít, v boji nesledoval Medúsu, ale její odraz. S kouzelnými „itemy“ to šlo samo, nebohá Gorgona byla briskně přesunuta z Červené knihy ohrožených druhů do Černé knihy druhů vyhynulých. Perseus schoval její hlavu do mošny.
Když měl hotovo, řekl si, že to bylo nějak snadné a že si toho adrenalinu moc neužil. Rozhodl se, že vyzkouší okřídlené sandály a pořádně se proletí pod nebesy. Takže letěl.
Ocituji Roberta Gravese („Řecké mýty“): „Když se stáčel kolem pobřeží země Filištínských na sever, zahlédl nahou ženu, přikovanou k útesu, a okamžitě se do ní zamiloval.“

Tady opustíme vyprávění a podíváme se na následující obrazy.

Na prvním obrazu, jehož autorem je božský Tizian, vidíte Andromedu, přikovanou ke skále. Z vody vylézá vodní obluda (ve filmu „Souboj Titánů“ zvaná Kraken). Perseus útočí střemhlavým letem. V ruce drží srp.
Poznámka: v původním mýtu, na rozdíl od filmu, dekapitoval Perseus obludu svým srpem.

Druhý obrázek jsem oskenoval z knížky ruských lidových pohádek „Krása nesmírná“, rok vydání 1957, ilustroval Václav Fiala. Vidíte Marju Zlatovlasou, přivázanou ke stromu. Z vody vylézá vodní obluda (tříhlavá saň). S obludou si to tentokrát rozdává Váňuška, v ruce třímá kosu. Pozoruhodná shoda, což? Srp – a kosa.

A jsme doma, přátelé. Všechny pohádky a legendy, v nichž je umrtven drak, mají základ v pověsti o Perseovi. Tak například: princ Bajaja. Anebo: Honza a drak. A také: Kašpárek a drak. A ještě: Ivánek a drak (viz důkazní obrázek). A dokonce: svatý Jiří a drak.

Shodný je také závěr mýtu o Perseovi s ukončením pohádky „Krásná Marja Zlatovlasá a Váňuška.“ Posuďte sami.

Váňuška přemohl nestvůru, po té bohatýrské práci však usnul bohatýrským spánkem. Carevice Marja usedla vedle něho, střežila Ivánkův spánek, odháněla mouchy a komáry. A co se nestalo: jel kolem carský vojvoda na bílém koni. Ošklivý jako noc, hlavičku jako šešuličku, nohy, ruce jako hrábě. Popadl krásnou Marju za cop, usadil ji vedle sebe na koně – no trochu to urychlím, carský vojvoda tvrdil, že saň složil on sám a žádal si Marju za manželku. Ale nebojte se, Ivánek se nakonec probudil, dostavil se na carský dvůr a vzal si to, na co měl nárok.

S Perseem to bylo podobné. Jeho svatbu s Andromedou přerušil drsným způsobem král Agénór. Přihrnul se v čele ozbrojené skupiny a žádal Andromedu pro sebe.
Bingo, další shoda.
Perseus, stejně jako Ivánek, se však nedal. Opět citát z „Řeckých mýtů“: „Ve vzniklém boji srazil Perseus mnoho svých protivníků, ale protože proti němu stála velká přesila, byl nucen sáhnout po Gorgonině hlavě a zbývajících dvě stě nepřátel proměnil v kámen.“
Jejda, co to tady máme? Ultimátní zbraň, Gorgoninu hlavu. V evropských pohádkách zmutovala v meč se jménem „Všem hlavy dolů“.
No a kdybyste třeba namítali, že Perseův Kraken vypadá jinak než Váňuškova saň, podívejte se na mozaiku s názvem (volně přeloženo) „Hérakles kydlí hydru“. Pozoruhodná podoba obou živočichů, není-liž pravda?

Když už jsme se zmínili o Héraklovi, tak vězte, že tento Diův levoboček (další z mnoha) se stal předobrazem všech pozdějších „siláků nad siláky“, například neohroženého Mikeše – a teď nemám na mysli toho kocourka z Hrusic.

Na závěr první části

Už známe pramatku evropských pohádek, pověst o Perseovi. Příště si povíme o praotci všech putovacích příběhů. Pak se podíváme k Římanům a Keltům. Navštívíme ztracenou evropskou zemi jménem Doggerland.

A nakonec se možná dozvíme i to, proč mají princezny dlouhé vlasy.

Vladimír Šlechta na toto téma přednášel na Festivalu fantazie 2009.