Přišel Roland k Temné věži, aniž tušil, oč tu běží

Stephen King napsal novou Temnou věž. Bohužel nebo bohudík?

Radujme se všici, nakrmme své brumláky slaninou anebo ukažme Paprsku holou řiť a pošleme po něm Zvířeti polibek – každý po libosti. Není to však osmička s rohem Gileadu a novým koncem, který vás vystřelí ze židle, ale něco trochu jiného. Král hororu si jednoduše usmyslel dát čtenářům najevo, že nikdy není řečeno vše. A že pro ty z nás, kteří se u Vlků nudili, Zpěv jim zvedl náladu a pak mandle a druhá polovina Věže jim způsobila křeč, mohou přijít alespoň malé ceny útěchy v podobě vložených dílů, které v sobě mají ozvěnu údernosti prvních tří knih.

Zaduněl též ze srdce spadlý balvan, že se nenaplnila hrůzná vidina přepisování starých dílů, aby lépe pasovaly s reáliemi těch posledních, jak se King zmínil v interview Neilu Gaimanovi, který vyšel vloni v UK Sunday Times Magazine (pro zájemce doporučuji nezkrácenou webovou verzi zde). Rolanda a jeho ka-tet málem zachvátila proslulá choroba zvaná též Lucasovská, projevující se umanutou potřebou zpětné editace vydaného materiálu, neboť – slovy jmenovaného pána – autorské dílo není nikdy hotové. Nakonec se ale prohnala v bezpečné vzdálenosti a způsobila jen menší chřipku u prvního dílu…

Komu právě vyletěl tlak na sto devadesát, doporučuji dopřát si dechové cvičení a obklopit se plyšovými věcmi oblých tvarů. Upravená verze totiž vyšla již roku 2003, a to nikoliv u nás. K tomu, změny byly čistě kosmetické – jako upravení jména Rolandova tatíka, který se původně jmenoval jednoduše Roland starší, a ne Steven, vyškrtnutí scény se čtením starých časopisů v Tullu, protože papír se později ukázal ve Středosvětě jako vzácnost, odstranění náznaků, že se jedná o náš svět po krachu (původně byla přímo zmiňována třeba Anglie, ta je teď pryč), nebo upravení dialogu s Mužem v černém tak, aby se zamaskovalo, že Muž v černém, tedy Walter, a Randall Flagg, neboli bezvěký cizinec, byli kdysi dvě separátní osoby, které ovšem Kingovi pod rukama tak nějak splynuly v jednu.

Navíc se objevily narážky jmenovitě na Šarlatového krále tam, kde se původně psalo o Zvířeti aka Satanovi, Roland se maličko, ale jen maličko polidštil (Jake to stejně musí schytat v každém světě tak jako tak), došlo ke zmínění Paprsků… Žádné svatokrádežné úpravy syrovosti a tvrdosti jazyka a morbidně těžkého, ač později jakžtakž vyvráceného podezření, že svět, který se hnul, se hnul do pekel a dávno zemřel a všichni jeho obyvatelé, včetně pistolníka, jsou jenom dušemi hříšníků a vrahů, lapenými v podivném a pokřiveném pandemoniu.

Možná právě tento zvláštně estetický dojem zkolabovaného vesmíru, který dožívá, a poslední střípky civilizace se snaží udržet si zdání příčetnosti, je důvodem, proč jsem na několika fórech zaměřených na Kingovu tvorbu narazil na názory, že ve skutečnosti dvě verze příběhu Temné věže již existují.

První, která zahrnuje Pistolníka, Tři vyvolené, Pustiny se rozbila po Čaroději a sklu a King ji nikdy nedopsal. Snad protože se její komplexnosti po nehodě v roce 99 zalekl, snad z obav, způsobených perspektivou vlastní smrtelnosti… Každopádně vytvořil verzi druhou, zahrnující v poměrně frenetickém tempu napsané Vlky z Cally, Zpěv Susannah a Temnou věž. První, epičtější a mnohem silnější příběh, kde každý díl zrál v autorově mozku řadu let, zůstane tak nedokončen navěky. Bohužel nebo bohudík?

Za mě bohužel. Protože zlé tonky, z klobouku vytažený Patrick Danville, smysl postrádající Mordred Deschain a především Kingovo vsazení sebe sama do knih, které si dodnes nedovedu zdůvodnit jinak, než coby nějakou formu posttraumatické psychoterapie, postrádají hravou genialitu mluvícího zabijáckého vlaku i kouzelných dveří na pláži, které se otvírají do jiných světů, a smrdí průměrností, oslími můstky a narcisismem, nad jehož podobou se lze víc než podivit.

A je smutné, že tyto věci za Kinga musí nyní ospravedlňovat jiní a on pouze přikyvuje na nápady – zde mám na mysli konkrétně vynikající komiksovou sérii z per Robin Furth a Petera Davida, jejíž nejpodstatnější dějový oblouk rozkrývá Rolandovo mládí od návratu domů z Hambry s pistolnický­mi kumpány Cuthbertem Allgoodem a Alainem Johnsem, po bitvu na kopci Jericho. A kromě poutavé kresby obsahuje také řadu vysvětlení, týkajících se světa Temné věže i pistolníků obecně – prostě látá mnohé díry. Dokonce i rozchechtaný Šarlatový král (a tudíž vlastně i jeho synátor) je konceptuálně zachráněn a zpětně ukotven. Jak, o to vás už nepřipravím. Ale budete rádi.

U nás se zatím bohužel nenašel nikdo, kdo by komiks vydal, ale eBay nebo Amazon v tomto ohledu stále kryjí záda alespoň anglofonní části čtenářstva.

Závan klíčovou dírkou, který vyšel naposled, je vítaným osvěžením, ovšem za doprovodu skřípání zubů všech milovníků „první“ verze příběhu. Slovům Muže v černém navzdory, u této ságy nikdy nebyl důležitý rozměr, ale především, především čas – osm let odstupu od Temné věže je dobře vidět. Stejně jako dřív. A v dojemném paradoxu, anebo jako by King snad chtěl slova spekulantů potvrdit, je tato kniha chronologicky umístěna za čtvrtý díl.

Tři příběhy, které obsahuje, do sebe navzájem padnou jako matrjošky. Dva vyprávěny Rolandem samotným jeho souputníkům jedné noci na stezce Paprsku – jeden skutečný z jeho mládí, druhý fiktivní; o chlapci, zradě a jeho malé pouti Středosvětem. Než za cokoliv jiného tak lze tuto knihu považovat za omluvu a útěchu, a nemalou. Všechna ta tma, úpadek a syrová poetika starých dílů je zpátky. A že jste o těch několika zásadních faktech a postavách z Rolandovy minulosti nikdy neslyšeli? Ding-dong, komiks.

Některé příběhy neskončí nikdy a vypadá to, že právě Rolandovo Ka-tet půjde po stezce Paprsku navěky. Pravděpodobnost, že King přepíše poslední díly, je malá. Ale je.

Ale i než se tak stane, říkám díky – za tu kouzelnou metafikci, transmédium, či jakým moderním výrazem cyklus, sdružující a prorůstající celou Kingovu tvorbu, označit. A hlavně za jeho první půli.

Vari, vari, Hollywoode, pokročit ve snaze Temnou věž zfilmovat. Všichni dobře vědí, že mladý Clint Eastwood byl jenom jeden.

ČTĚTE TAKÉ ZDE