Příběh Koniáše, osamělého vlka

„Jste legenda, pane, vlastně postava mnoha legend. Například z patnáct let starého příběhu, kdy čtyři šermíři zabili v nerovném gladiátorském utkání dvě stě žoldnéřů velkovévody Glewana. Nebo tajemný muž, kterého před pěti lety najal jistý advokát a který navzdory císařově vůli dokázal zrealizovat vznik kolonie jednoho ze států obchodní ligy. Nebo přízračný lupič, jenž vyloupil knihovnu a depozitář koncilu v Saxpolis. Po některých tiscích a artefaktech z předválečné éry se pátrá dosud.“ Skončil a úsměv se mu z tváře vytratil, zůstala jen maska zmrzačeného pierota. Za oknem jsem nikoho neviděl, v budově nikoho neslyšel ani necítil. Můj šestý smysl mě nevaroval. Musel být blázen, když sem přišel sám. „Nemyslíte si, že pokud bych byl jednou z postav, které jste zmínil, má nejpravděpodobnější reakce by byla zabít vás?“ (úryvek z novely Cesta domů, antologie Legendy české fantasy)

Koniáš, jeden z nejoblíbenějších českých fantasy hrdinů. Donedávna muž na osamělé stezce. Potomek šlechtice, který kvůli neshodám s otcem utekl z domova a už se nevrátil. Člověk skrývající se pod bezpočtem přezdívek, přičemž nejvíce proslul jako Koniáš. Jeho životní příběh doprovází boj za přežití a spravedlnost. Při jeho osamělém putování mu přibývají jizvy a nepřátelé, stále více si zvyká spoléhat se pouze sám na sebe a na své zbraně. Jeho autor Miroslav Žamboch nám servíruje příběhy svého nejslavnějšího hrdiny už téměř devět let. Pojďme se za nimi ohlédnout.

Jak šel (Koniášův) čas

Koniáš se zrodil v hlavě Miroslava Žambocha v roce 1999. Poprvé ho čtenářům představil v povídce Štěstí z pekla, jež vyšla v lednovém čísle časopisu Ikarie roku 2000. O pár měsíců později se Koniáš připomenul znovu jako hlavní postava jednoho ze tří příběhů uspořádaných do sborníku Poslední bere vše (Klub Julese Vernea, 2000). Již tehdy byl mezi fanoušky dobrodružných fantasy příběhů populární, opravdové nadšení však propuklo v roce 2001, kdy vyšel téměř šesti set stránkový román s Koniášem v hlavní roli Na ostřích čepelí (Klub Julese Vernea, 2001). Koniáš v něm dostane velmi neobvyklou zakázku – má zajistit úspěch připravované kolonizační výpravy a dohlédnout na založení nového města obchodní ligy, jež by zajistilo nezávislost na Crambijském císařství. To znamená provést několik tisíc lidí přes množství nezávislých států, skrz nehostinnou krajinu a spoustu nejen přírodních nástrah.
Román slavil úspěch nejen u čtenářů, autor si za něj odnesl nominaci na cenu Akademie scifi, fantasy a hororu a příznivou kritiku odborníků. Plným právem, protože i přes rozsáhlost je jeho příběh sevřený a čtivý, protkaný akčními scénami a osazený uvěřitelnými a charismatickými postavami. Samozřejmě v čele s Koniášem, sympaťákem číslo jedna.

Jen o rok později vyšla sbírka povídek Ostří oceli (Fantom Print, 2002). Devět příběhů, ve kterých hraje hlavní roli Koniáš, osamělý vlk na osamělé stezce životem. Autor ho v nich vyslal do dusné džungle, žhavé pouště, gladiátorské arény či na tajemný ostrov, kde se zhmotňují hrůzy z lidského podvědomí. V povídce Fanoušek se hrdina střetne s další klíčovou postavou Miroslava Žambocha – s Baklym, válečníkem bez skrupulí, jenž „se probíjí životem jako ozubená koule řemdihu, zbraně, kterou tak mistrně ovládá“ (anotace k románu Bez slitování). I Ostří oceli bylo nominované na cenu Akademie, ale odborníci dali přednost dalšímu Žambochovu románu Seržant (Klub Julese Vernea, 2002).

Zapomenout nesmíme na Konec vlka samotáře (Triton, 2005), příběh, jenž vyšel samostatně jako součást autorovy sběratelské minisérie. Žamboch v něm posunul život svého hrdiny do další etapy, do stejného období zasadil i povídku Cesta domů z antologie Legendy české fantasy (Triton, 2006). Z osamělého vlka se stal manžel a otec, ale Mirek ho pochopitelně nenechal odpočívat. Koniáš daleko od domova vyřizuje jisté důležité záležitosti, když mu dojde zpráva od jeho ženy o předčasně narozené dceři. Ačkoliv by nejraději nasedl na koně a uštval ho při cestě domů, jeho svědomí mu nedovolí nechat bez povšimnutí vydírání tajemné skupiny, která pro peníze unáší děti bohatých měšťanů.

Červen tohoto roku pak přinesl radost všem Mirkovým fanouškům, kteří zoufale obíhají antikvariáty a hledají poslední výtisky beznadějně vyprodaných sborníků Poslední bere vše a Ostří oceli. V péči nakladatelství Triton vyšel soubor Koniáš – Muž na stezce (Triton, 2008), jenž obsahuje všechny práce z Ostří oceli a příběh Pouštní škorpión (Poslední bere vše). Autor navrch přidal zbrusu novou povídku Hra špinavců a do knihy byl zařazen i text Na válečné stezce, který původně vyšel v antologii Legie nesmrtelných (Fantom Print, 2006).

Na konci října vyšel román Koniáš – Vlk samotář (Triton, 2008). Anotace naznačuje, že opět jde o příběh v tom nejklasičtějším koniášovském duchu. S magickými souboji, bitkami, kde se hrdinové mohou spolehnout pouze na starou dobrou ocel, s intrikami i nebezpečnou hrou na život a na smrt.

Tanec na ostřích čepelí

Důstojník mě podezřívavě pozoroval a opakovaně porovnával mou tvář s portréty nalepenými na přenosné dřevěné tabuli. Dlaň měl položenou na polodrahokamy vykládaném jílci a nervózně poklepával prsty o záštitu. Nedivil jsem se mu. Společnost mu dělali pouze dva vojáci, ostatní zřejmě někde chrápali. Nechtělo se mu projevit strach a zavolat na ně. Poplácal jsem uštvaného koně po boku, aby pode mnou ještě chvíli vydržel, a nasadil jsem přátelský úsměv číslo pět. Pokládám ho za kamarádský a důvěryhodný, ale s mým dvakrát přeraženým nosem a jizvou přes čelist to možná každý napoprvé nepozná. (úryvek z povídky Štěstí z pekla, sbírka Ostří oceli)

Koniáš je sice Žambochův nejslavnější a nejoblíbenější hrdina, ale zdaleka není jediný. Trochu v jeho stínu stojí Bakly, válečník ze stejného světa, kladná, ale mnohem drsnější a temnější postava. Jak popisuje vztah obou hrdinů sám autor?

Upřednostňuješ Baklyho, nebo Koniáše?
Málem jsem napsal, že Baklyho, ale teď jsem si uvědomil, že jsem právě po hodně dlouhé době dopsal jednu delší povídku s Koniášem. A užil jsem si to. Být s ním bylo tak osvěžující, drát se přes hory, sněžné pláně, pádlovat v kanoi po řece a rvát se s indiány, totiž lesními divochy :-). Tak nevím, koho upřednostňuji. Jsou jako dvě strany téže mince, rub a líc.

Další autorovou výraznou postavou se stala Marika Zaháňská, hlavní hrdinka dvoudílného detektivního román Líheň, balancujícího na pomezí scifi a fantasy. Aktuální je samozřejmě i John Francis Kovář, neboli agent JFK, ze stále oblíbenějšího stejnojmenného cyklu. Jeho základy položil Žamboch společně s Jiřím W. Procházkou a je autorem zatím šesti dílů z dosavadních sedmnácti.

Vraťme se ale ke Koniášovi. Proč se právě on stal Žambochovým nejslavnějším hrdinou, proč se nejčastěji vrací právě k němu? Mirek má jasně čitelný rukopis, každý jeho koniášovský text je čistý dobrodružný příběh plný akce a soubojů, okořeněný větší či menší špetkou magie. Samotný hlavní hrdina, kterému zdatně sekundují dobře prokreslené epizodní postavy, má i přes autorem neustále zmiňovanou ošklivost své kouzlo, je to charismatický sympaťák, kterému nelze nedržet palce. Nejlépe to vyjádřil Martin Fajkus v úvodu k povídce Na válečné stezce: „Máš to marné, Míro, stejně si většina čtenářů představuje Koniáše jako tebe!“ K tomu pochopitelně přispívá i ich-forma, vybalancovaný poměr mezi popisy a dialogy či dokonale zvládnuté soubojové pasáže, kde se projevuje Mirkovo pečlivé studium zbraní, bitev a šermířského umění. Ostatně, pojďte se podívat, jak autor popisuje Koniášovu běžnou výbavu:

Vrhací nože všech druhů i velikostí, v zápěstních pouzdrech, v opasku na zádové straně i normálně, v bandalíru na hrudi, v přezce opasku, pod límcem (tam jen ty nejmenší, kde je nutno zasáhnout přesné místo z relativně malé vzdálenosti), v podpažních pouzdrech; dál dýka s mohutnou záštitou pro zachytávání čepele, meč v délce odpovídající jezdeckému meči, ale vzhledem k lepší technologii s lehčí čepelí, umožňující sekat i bodat.

Ačkoliv se prostředí a zápletky mění a autor hrdinu posílá do džungle či pouště, zachraňovat unesené děti nebo rozplétat sítě intrik, mohou povídky působit občas stereotypně. Musíme však mít na paměti, že koniášovské příběhy jsou především kvalitní odpočinkovou literaturou, u které není třeba hledat hlubší smysl. A právě proto jsou tak populární, právě proto je máme všichni tak rádi.

Nechme se překvapit, kam autor svého hrdinu zavede příště. Po Vlku samotáři se bude sice věnovat jiným projektům, ale s Koniášem se určitě ještě mnohokrát setkáme na stránkách románů, antologií či časopisů. A ať už se autor vrátí do hrdinovy minulosti či odkryje další díl z jeho budoucího života, rozhodně se máme na co těšit.

Web Miroslava Žambocha